Chyběl rok a šel by do penze. Jednoho dne však Roman Hříbal vyrazil na večírek ke známým a tam potkal svého dávného přítele, který před lety emigroval do Kanady. Dali se do řeči a začal se psát příběh nové firmy, kterou si založili dva kamarádi ze dvou kontinentů krátce před penzí.
Výsledkem je originální kanadský likér Maple Liqueur, který se dnes vyrábí na jediném místě na světě: kousek od Plzně.
Na začátku to přitom v plánu vůbec nebylo. Ostatně to platí pro víc věcí z českého příběhu javorového likéru. Roman Hříbal pracoval celý život v různých firmách jako ekonom, a než šel do penze, vedl finanční úsek v jednom ze závodů plzeňské Škodovky. Ne, že by se do důchodu vyloženě těšil, avšak rozjezd vlastního byznysu v plánu neměl.
Na zmíněné oslavě ale potkal kamaráda Zdeňka Rotha z kanadského Winnipegu, který si postěžoval, že v jeho městě je likérka vyrábějící výborný javorový likér – a že by ho rád začal vozit do Česka, jen nemá parťáka, který by do toho šel s ním.
V tu chvíli – a jakmile likér poprvé ochutnal – Hříbal zahřímal: Jdu do toho! „Po celém životě, kdy jsem byl zaměstnaný, jsem si najednou začal vyřizovat živnosťák a řešil všechno možné,“ vzpomíná na chvíle, kdy zároveň ještě vůbec netušil, co se na něj valí.
Myšlenka byla, že s Rothem do Česka dovezou likér a tady ho postupně prodají. A že bude jedno, kolik. Oba budou mít penzi a z tohohle vznikne spíš koníček pro volný čas.
Před deseti lety tak dovezli tři palety Maple Liqueur Original z Winnipegu a podle Hříbala, ze kterého byl rázem šofér, skladník, účetní a obchodník v jedné osobě, všechno „docela v pohodě“ prodali. Jenže když chtěli objednat další palety, zjistili, že winnipegská fabrika už není.
Její tehdejší majitel, nadnárodní koncern Angostura, prodělal na realitním trhu a pak se rychle zbavoval svých vedlejších byznysů. Likérku na Maple Liqueur zavřeli a vybavení rozprodali. „Naštěstí jsme to nevěděli – asi bychom byli schopní se v té Kanadě zadlužit a koupit to,“ usmívá se Hříbal.
Místo toho, aby se se svým koníčkem a přivýdělkem na důchod rozloučili, začali řešit, co dál. Po roce vyjednávání se Zdeňkovi Rothovi v Kanadě podařilo koupit od původního majitele licenci a recept na výrobu originálního likéru, který nikdo jiný na světě nemá. A rozjel se pořádný kolotoč.
„Měli jsme licenci a chuť. Ale jinak vůbec nic,“ vzpomíná Hříbal. První krok se jim podařil celkem rychle: sehnali původní dodavatele surovin: kanadské whisky a javorového sirupu. Kde z nich ale likér vyrobit a kde sehnat lahve, špunty, etikety? To oba penzisté nevěděli.
„Takže jsem si doma v Plzni sednul k počítači a na internetu zadal, že bych potřeboval lahve. A výrobci mi odpovídali, že není problém, jestli mi stačí milion kusů,“ směje se dneska Hříbal. „Říkám aha, to asi ne. To víte, máte slušný zaměstnání, nějaký peníze nastřádaný, ale milion lahví? To zase ne.“
Nakonec se mu povedlo najít sklárnu na Moravě, která nabídla, že jim vyrobí 20 tisíc lahví. Další rána ale přišla vzápětí. „Že prý musím nejdřív koupit formy za 450 tisíc, a aby je mohli udělat, musím za dalších 90 tisíc koupit formy zkušební. A tak zmizely první peníze,“ vypráví Hříbal.
Od té doby už do svého „koníčku“ nalil okolo dvou milionů korun, které měl naspořené na penzi. Jeho kamarád ve Winnipegu je na tom s investicí podobně. Posléze sehnali korkové špunty a etikety a zdálo se, že už to půjde dobře. Jedna věc ale ještě přece jen chyběla. Likér.
„Dovezl jsem whisky a javorový sirup, ale neměl nikoho, kdo by to uměl vyrobit, kdo by nám to neukradl, a kdo by dokázal udělat i tak malý objem,“ popisuje Hříbal a je na něm vidět, že ho tahle celá detektivka, do které investoval nejen hodně peněz, ale i času a energie, pořádně baví.
Jednoho dne náhodou natrefil v Prádle u Nepomuka na rodinnou likérku Jenčík a dcery. Vylíčil jim svůj problém, plácli si a brzy Jenčíkovi namíchali a do lahví stočili první kanadský likér. A začala nová detektivka.
Po tom, co se první tři palety ještě dovezené z Kanady rozprodaly skoro samy, se teď musel Hříbal začít otáčet, aby sehnal odbyt. Začal objíždět podniky, obvolávat velkoobchody a prodávat.
Jen si to představte: člověk, který celý život dělal něco jiného a teď by si mohl užívat penze, doma lepí kolky na lahve a fénem na ně zataví průhlednou fólii. „Každá lahev projde mýma rukama,“ zdůrazňuje muž, který pak tytéž lahve rozváží po barech.
Dneska prodá ročně okolo 3500 lahví, spolupracuje s obchodníky, jako je L´OR Special Drinks z Plzně, Fanny, La-Vin, Best Drink a další, a také je stále vděčný svému úplně prvnímu (a dosavadnímu) odběrateli – plzeňské společnosti F. L. Věk Nápoje. Několik lahví paradoxně vyvezli už i do Kanady.
„Kanaďané nám píšou, kde to seženou, že jsou na to zvyklí a chtějí si to koupit, jenže vyvážet tam se nám moc finančně nevyplatí,“ vysvětluje Hříbal. Exportuje zatím do Nizozemska a snaží se prosadit na německém trhu. Aby to ale nebylo moc jednoduché, zrovna tam první pokus skončil tvrdou lekcí.
„Našel jsem si v Německu jednoho partnera, měl to tam rozjet, jenže se pak ukázalo, že to byl lump. Naštěstí se to ukázalo celkem včas a nezahučeli jsme tam moc,“ říká Hříbal, který si ale nenechal chuť na německý trh zajít.
Místo toho, aby šel znovu po vlastní ose, vsadil na německou kancelář agentury CzechTrade, která mu pomohla najít nového distributora. „Vděčím za to hlavně řediteli agentury Adamovi Jarešovi,“ konstatuje Hříbal.
„Pomohl mi najít jednoho člověka od Mnichova, který se s naším likérem dostal i do celoněmeckého obchodního řetězce Rewe. Takže to vypadá hodně dobře,“ říká muž, který sice svůj příběh vypráví jako běh přes překážky, ale ani tak prý nikdy nebyla chvíle, kdy by ho napadlo se na podnikání vykašlat.
„Víte, já nesnáším zahrádku, kytičky, neměl bych jinak co dělat. Prodávat ponožky nebo dělat na vrátnici bych taky nemohl, ale takhle se potkám se zajímavými lidmi a hlavně: ještě se mi nestalo, že by mi někdo řekl, že náš likér není dobrý,“ uzavírá Hříbal hrdě a natolik přesvědčivě, že člověk na javorové pití, které se prý hodí nejlíp ke kávě, hned dostane chuť.
