Regeneraci míchy se věnuje už přes pětadvacet let. Pracuje na výzkumu, který by mohl pacientům přinést zásadní zlepšení. I proto se dostala do výběru 24 nejzajímavějších žen ve vědě časopisu Forbes. V rozhovoru vědkyně Pavla Jendelová hovoří nejen o složitosti svého oboru, ale i o nutnosti trpělivosti a spolupráce napříč vědeckými obory. „Momentů, kdy člověk dostane za uši, je hodně,“ popisuje.

K oboru regenerace míchy se dostala spíše náhodou. Po studiu se připojila k týmu profesorky Evy Sykové, kde se začala věnovat výzkumu kmenových buněk a regenerace nervové tkáně. „Nikdy nedojde k revoluci, vždycky půjde o evoluci,“ vysvětluje svůj postoj k vědeckému pokroku.

Skládání jednotlivých střípků do většího obrazu je pro ni klíčovým procesem. Během let se výzkum posunul, regenerace nervové tkáně však nadále zůstává jedním z nejsložitějších úkolů moderní medicíny.

„Je to mozaika, která se skládá. Řekla bych, že už máme kousků dost na to, aby do budoucna mohlo dojít k posunu do klinické medicíny,“ říká vědkyně Jendelová s optimismem, že současné výsledky brzy přinesou praktické aplikace pro pacienty.

Přesto zůstává cesta k plné regeneraci míchy dlouhá a náročná. Kromě výzkumu je velkým úkolem najít i financování, přičemž granty a spolupráce se zahraničními vědci jsou naprosto klíčové. „Výzkum obecně je o trpělivosti, kladení správných otázek a objevování těch drobných kousků,“ shrnuje Jendelová základ své vědecké práce.

Regeneraci míchy věnujete přes 25 let. Jak jste se k tomu oboru dostala?

Vystudovala jsem přírodovědeckou fakultu obor biologie. Moji rodiče byli oba vědci a já jsem nechtěla jít v jejich šlépějích, abych neměla pocit protekcionismu a aby mě s nimi nikdo nesrovnával. Hledala jsem možnost jiné realizace v oblasti fyziologie živočichů. Dostala jsem se úplně náhodou k paní profesorce Sykové, která zakládala svou laboratoř v ústavu fyziologických regulací na Bulovce. Pracovali jsme s míchou, ale věnovali jsme se elektrofyziologii. 

Co to přesně znamená?

Studovaly jsme změny koncentrace iontů ve tkáni během vývoje. Pak začala éra kmenových buněk, kde se prof. Syková chytla tohoto tématu. Já jsem se zrovna vrátila z mateřské dovolené a neměla projekt, na který bych navázala. Společně jsme rozběhly laboratoř kmenových buněk a regenerace nervové tkáně pomocí kmenových buněk. 

Jak se obor za těch 25 let posunul? 

Myslím, že nikdy nedojde k revoluci, vždycky půjde o evoluci. Někdy jsem měla pocit, že jsem průkopníkem slepých uliček, protože ta situace jsou velmi komplexní. Jde o celou řadu procesů, které se odehrají v okamžiku, který změní člověku život. 

Je ale hrozně těžké je postupně navrátit. Je to mozaika, která se skládá. Řekla bych, že už máme kousků dost na to, aby do budoucna mohlo dojít k posunu do klinické medicíny. 

Co všechno patří do výzkumu ve vašem oboru?

Výzkum obecně je o trpělivosti, kladení správných otázek a objevování těch drobných kousků a jejich usazování do mozaiky. Není to tak, že by přišel blesk z čistého nebe – něco, co by celou situaci mohlo změnit a rázem vylepšit. Je to i o usazování kousků, kudy ne.

Jak byste svůj obor charakterizovala? 

Regenerace nervové tkáně je jedno z nejsložitějších odvětví v medicíně. Nervová tkáň je fragilní a strašně citlivá, stačí pár minut bez kyslíku a odumře. O mozku toho víme stále relativně málo. Četla jsem knížku – rozhovor s neurochirurgem, panem profesorem Benešem, a i on říká, že mozek je svým způsobem unikátní orgán. 

Takže je to náročný obor? 

Je. Je o trpělivosti, o hledání a o skládání drobných kousků informací. Všechno v medicínském výzkumu je mnohem náročnější dostat do klinické praxe. Na každý objev navazuje celá série klinických studií, které jsou extrémně náročné jak logisticky, tak finančně. 

Naším úkolem je najít principy, jak by regenerace mohla fungovat. Ale nikdy náš výzkum nebudeme schopni dotáhnout až do kliniky bez pomoci biotechnologických firem, sponzorů nebo investorů. Je tak strašně náročný, že není v akademických silách se k tomu dobrat.

Jste závislí na sponzorech, na dotacích a grantech. V jakém je to poměru?

Náš ústav dostává třicet procent institucionálních prostředků od Akademie věd ze státního rozpočtu. Zbytek musíme vysoutěžit pomocí nejrůznějších projektů, ať už českých, nebo zahraničních. 

Na jak dlouho jsou granty?

Granty jsou většinou tříleté. Takže nejistota financování a návaznosti po těch třech letech je veliká. Tři roky jsou krátká doba a utečou rychle. Na vysokých školách jsou na tom o něco lépe, dostávají peníze ještě za pedagogickou činnost. Ale naše veškeré finance závisejí na hlavně na úspěšnosti v grantových soutěžích.

Jste v nich úspěšní?

Musím to zaklepat, měli jsme velké štěstí. Dostali jsme grant v rámci projektu programu OP3V, který byl šestiletý. V rámci něho jsme začali spolupracovat s panem profesorem Jamesem Fawcettem z Cambridge. 

Kdy tento grant vyprší?

Skončil v roce 2023 a na něj navázal plynule grant Operačního programu Jana Amose Komenského, kde jsme získali projekt excelentní výzkum v regenerativní medicíně. Máme ohromné štěstí, že máme zajištěnou kontinuitu, která bude víc než desetiletá. 

A tento grant směřuje na vaši práci na přerušení míchy potkanů a následnou genovou terapii?

Nevyvíjíme vyloženě genovou terapii v klasickém slova smyslu. Genová terapie se většinou zabývá onemocněními, která jsou dědičná a kde dochází k náhradě nebo opravě genu, který je poškozen. 

Schází pár centimetrů

Vaše role spočívá konkrétně v čem?

Geneticky manipulujeme buňky, které jsou v pořádku, zdravé a normální, jen v průběhu času ztratily schopnosti, které měly zamlada. To jeden z cílů našeho výzkumného záměru – najít způsob, jak přesvědčit nebo donutit senzorické neurony nebo motoneurony (buňky, které řídí smyslové vjemy nebo motorický pohyb, pozn. red.) k tomu, aby po přerušení byly schopné regenerovat.

V jaké jste fázi?

Ohledně smyslových neuronů jsme na tom lépe než u motoneuronů. Podařilo se nám zregenerovat vlákna, která vedou čití z periferie do mozku až na vzdálenost pěti centimetrů. V oblasti motoneuronů, buněk, které sídlí v mozku a vedou informací do těla a ke končetinám a ke svalům, tak úspěšní ještě nejsme. Tam jsme se dostali asi centimetr pod místa poškození. Slibný začátek, ale ještě nám pár centimetrů schází.

Je to krok k tomu, abychom byli schopni v řádu desítek nebo sta let nějakým způsobem pracovat s pacienty, kterým byla přerušena mícha?

Určitě je to první krok. Na začátku musí být informace, co nervové buňce brání k tomu, aby mohla růst. Řada tkání a buněk v těle regeneruje. Musíme najít způsob nebo mechanismus, proč neurony neregenerují a co pro ně udělat, aby začaly. Jakmile to budeme vědět, potom v rámci vývoje technologií či genetického inženýrství už bude mnohem snazší najít způsob, který bude vhodný i pro člověka. 

Takže na začátku musíte vědět informaci, co tomu neuronu chybí a jak to udělat, aby vlastně mohl regenerovat?

Ano. My víme, že během embryonálního vývoje nervové buňky mohou regenerovat, ale tuto schopnost ztrácejí během dozrávání. V dospělých jedincích už není. Snažíme se nějakým stylem zvrátit osud neuronů, aby se přiblížily stavu, ve kterém byly během embryonálního vývoje.

Česká republika zaznamenala případ nemocného Martínka, kterému genová terapie pomohla tak, že teď je schopen používat motoriku těla. Jak daleko jsme mezi vaším testováním a nějaké takové terapie u lidí v tuto chvíli?

Víme, alespoň v rámci smyslových neuronů, co potřebujeme. Potřebujeme dostat určitý gen, který umožňuje růst nervového vlákna v oblasti poraněné tkáně, do těla neuronů. V případě pacientů by se dále musel najít správný vektor, který gen doručí. U potkanů je manuálně injektujeme do skupiny neuronů. To by pro pacienta nebylo asi ideální použití. 

Musel by se najít vektor, který by se třeba aplikoval do mozkomíšního moku a tam by „nakazil“ všechny patřičné neurony. Dále je nutné najít vektor, o kterém budeme vědět, že nevyvolává imunitní odpověď u pacientů. 

Vektory, které používáme u potkanů, se nevyskytují v jejich přirozeném prostředí. U potkanů tedy nevyvolávají imunitní odpověď. Ale u člověka by mohly, protože lidé se můžou setkat s adeno-asociovanými viry (viry, které jsou při své replikaci závislé na přítomnosti adenovirů, pozn. red.). Možná, že se časem objeví úplně jiná a nová metoda, která bude schopná potřebné geny doručit .

Na čem záleží?

Na vývoji genového inženýrství. Je to krůček po krůčku, jak se dostat blíže klinické praxi. Další grant by bylo dobré získat pro výzkum na lidských neuronech, ať už třeba ze zemřelých jedinců z banky, nebo je vydiferencovat z pluripotentních kmenových buněk. To je způsob, jak získat specializované lidské buňky v patřičném množství a na nich zkoušet různé aplikace. Takto můžeme postupně pokračovat až ke klinické studii. Mezi tím jsou ale tři stupně testování.

Za jak dlouho si myslíte, že bychom tyto tři stupně mohli překonat?

Možná do deseti let.

Takže je u stávajících pacientů s přerušenou míchou možné, aby se to ještě během našeho života nějak posunulo?

Nevím, jestli se podaří dosáhnout až na ten náš „svatý grál“, což je pohyb a chůze. Ale třeba zlepšení citlivosti by určitě přineslo pacientům lepší kvalitu života.

Boj o peníze

Jak se podle vás dostat na špičku ve vědě?

Přirovnala bych to k tomu, co říká jedna moje studentka. Když jí kamarádi říkají, že musí být hrozně chytrá, protože studuje neurovědy, tak odpoví, že není, že je akorát hrozně trpělivá. Je to o trpělivosti, cílevědomosti, snaze klást si ty správné otázky a hledat na ně odpovědi. Je to takový nekonečný příběh. Stále je co poznávat, stále je kde hledat a v čem se zlepšovat.

A asi i o schopnosti vyrovnat se s neúspěchem…

Určitě. Člověk musí být připravený na to, že podá deset grantů za rok a dostane třeba jenom dva nebo tři. Ale jak řekl jeden můj kolega, honíme se za každým míčkem, snažíme se využít každou příležitost, kdy o nějaké financování požádat. Pak se člověk musí srovnat s tím, že napíše článek a pošle ho do časopisu a časopis napíše, že to téma není dost nové nebo že mají příliš mnoho jiných článků a že o něj nemají zájem. 

Takže to je i o regeneraci sebevědomí?

Ano. Momentů, kdy člověk dostane za uši, je hodně. Musíte se poučit, snažit se to příště udělat lépe a znova to zkoušet. Biologie je přírodní věda, člověk často přijde na to, že tudy cesta nevede, že se musí udělat krok zpátky a zase začít hledat někde jinde. Je to o neustálém hledání, boji o peníze a o zlepšování si sebevědomí publikací článků.

Zmínila jste, že se vám povedlo navázat mezinárodní spolupráci. Jak to vzniklo?

Už před deseti lety jsem získala česko-norský projekt. Spolupracovali jsme s doktorkou Ioannou Sandvig z Trondheimské univerzity. Od roku 2011 spolupracuji s paní profesorkou Meenou Jhanwar-Uniyal, která je z New York Medical College. Jezdí do Prahy a my jezdíme za ní. Za spolupráci s panem profesorem Jamesem Fawcettem vděčíme paní profesorce Sykové, která se s ním na jedné konferenci domluvila. Pan profesor v té době končil ředitelování ústavu v Cambridge a měl volnou kapacitu, takže mu práce v Praze přišla jako zajímavá výzva. Tato spolupráce se opravdu podařila. Po skončení velkého OP3V projektu s námi spolupracuje dál a je členem týmu i v projektu z operačního programu Jana Amose Komenského. 

Jak jsou mezinárodní spolupráce důležité?

Dávají možnost poznat a navázat spolupráci s pracovišti, která mají nové metodiky, jež u nás nejsou k dispozici. Diskuse jsou mnohem plodnější, protože lidé v zahraničí mají často jiný úhel pohledu. Bez mezinárodní spolupráce se věda dělat nedá.

Co byste poradila mladým lidem, kteří zvažují vědeckou dráhu?

Musejí si dobře rozmyslet, jestli mají v sobě motivaci. Začátky nejsou snadné, konkurence je veliká a nástupní plat postgraduálního studenta je prachmizerný. Je třeba uvědomit si, jestli to poznání člověku za to stojí. Práce je ale hodně různorodá, rozhodně žádná rutina jako v nějakém korporátu. Je tu ale i určitá životní nejistota. Ale zase jsou to výzvy, které když člověk překoná, je ten pocit k nezaplacení.