Nikdo mu neřekne jinak než Hugo. A tenhle Hugo je člověk, který naučil Čechy pít německá vína. Patří mezi jejich nejvýraznější dovozce na český trh, a i když se do tohoto nápoje zamiloval už dávno, jeho cesta k vlastnímu byznysu nebyla vůbec přímá a ani trochu jednoduchá.
Ostatně, hned zkraje to chtělo notnou dávku odvahy a možná i nevěry. Milan Bartošík, jak zní Hugovo skutečné jméno, totiž pochází z vinařské rodiny z jižní Moravy.
Jak říká, první pohárek vína okusil ještě coby dítě a se svým dědou jako malý kluk absolvoval „základní motykový semestr“. „Naučil mě pečovat o vinici i vyrábět víno, protože jsme měli velké rodinné vinařství,“ říká Milan Bartošík.
Právě tenhle děda přivedl svého vnuka nejen k moravským vínům. „Byl germanofil, okoukal jsem to od něj, a jakmile to po revoluci šlo, vedla moje první cesta na Západ do německé vinařské oblasti Franken,“ vzpomíná Milan Bartošík. Tam se stalo to, co bystrý čtenář už tuší: zamiloval se do tamního vína.
Když po letech a mnoha oklikách otevíral v největší vinařské obci Česka, ve Velkých Bílovicích, sklep s německými víny Domaine Hugo, lidé kolem něj si ťukali na čelo. Jemně řečeno.
Nemůže to fungovat, říkali mu. Co je to za nápad, vozit sem, do kolébky moravských vín, konkurenci z Rakouska a Německa? Ale Hugo, který má tuhle přezdívku po svém pradědovi, si šel za svým. A ukázalo se, že to funguje.
Navíc rok od roku lépe. Z Huga se stal na mapě dovozců vín do Česka pojem, který víno vybírá a vozí nejen pro své stálé privátní zákazníky a svůj podnik, ale i pro špičkové restaurace v Česku. K myšlence, že bude podnikat, ale vedla dlouhá cesta.
Nejprve začal pracovat v logistice. Stoupal po kariérním žebříčku v korporátu a jako manažer dlouho působil v Rakousku. Na starost měl logistiku od Skandinávie po Balkán. „Jenže mě to vůbec nebavilo. Nechtělo se mi do práce. Víte, pro kluka z Moravy to byl strašně smutný neosobní život,“ vzpomíná na důvod, proč se rozhodl s manažerskou prací skoncovat.
Láska k vínu ho ovšem nepustila, naopak, a postupně se o něj zajímal víc a víc, takže nakonec vystudoval i rakouskou Vinařskou akademii. Přátelům a známým občas dovážel vína a postupně zjistil, že právě v tom vidí svou budoucnost.
Když dal v roce 2009 výpověď, měl v hlavě už jasný plán: zaměří se na špičková německá a rakouská vína a bude je vozit do Česka.
Tušil, že to nebude jednoduché a půjde s životním standardem dolů, realita ale jeho očekávání předčila. „Jednu dobu jsem neměl ani na chleba a měl jsem i odstřihnutou elektriku, ale nikdy jsem ani trochu nelitoval. Moje práce mě neskutečně bavila a baví,“ říká s přesvědčivým tónem i úsměvem.
Zkraje to ale snadné nebylo vůbec. Po roce 2009, kdy s byznysem začal, tady jednak ještě byly cítit dopady finanční krize, ale hlavně německá a rakouská vína byla pro většinu Čechů ještě jako nabídka z Marsu.
„Tehdy byla šíleně populární Francie, Itálie, já začal s německými a rakouskými víny brzo. První roky proto byly dost těžké,“ vzpomíná Milan Bartošík. Jak ale říká, žil svůj sen a nechtěl z něj slevit, i když ho to stálo vztahy.
„Můj byznys plán? Vždycky, když jsem jel dodávkou a nakládal kartony vína, tak jsem si říkal, že se nejvíc těším, až mi to budou vozit po paletách, abych to nemusel překládat, což se mi splnilo,“ směje se dneska.
Kolem roku 2016 se podle něj začal postoj Čechů k vínům našich západních a jižních sousedů měnit a začali je čím dál víc objevovat. Velkou roli v tom podle něj hrálo i to, jak Češi víc jezdili na dovolené do Rakouska.
„Když tady dneska řeknu, že si dáme ryzlink, tak všichni už vědí, co očekávat. Je to pro nás přirozená chuť, která odpovídá našim predispozicím,“ věří Milan Bartošík a okamžitě dodává, jak zajímavá jsou německá vína díky velké rozmanitosti podloží, na kterém vinice rostou.
„Zaměřuji se na terroirová vína, která odráží místo zrození, právě taková biologická rozmanitost se nedá zkopírovat. To mě fascinuje a do toho se snažím milovníky vína vtáhnout,“ popisuje nadšeně.
Svým nadšením i znalostmi o víně si dokázal získat špičkové německé vinaře, jako je třeba Philipp Kuhn, jež dlouhodobě zastupuje na českém trhu a které dokázal uvést do prémiových restaurací.
„Když to řeknu hodně sebevědomě, tak nejsem jenom obchodník a to vinař pozná. Hodně si zakládám na tom, že s vinaři i odběrateli mám přátelské dlouhodobé vztahy,“ říká Milan Bartošík, původně vyučený prodavač, který v sobě obchodního ducha nezapře.
Právě díky dlouhodobé sázce na přátelské vztahy se mu podařilo ustát dvě tvrdé rány, které jeho byznys zasáhly.
První vypadá letmým pohledem možná nevinně, ale pro podnikání, které je postavené na neustálém cestování a objíždění zákazníků, to bylo takřka likvidační. „Vybodoval jsem se a rok byl bez řidičáku, to bylo téměř fatální, naštěstí mi pomohli přátelé, ale bylo to tvrdé,“ vzpomíná Milan Bartošík, který denně najezdí v průměru kolem pěti set kilometrů, na nejtěžší rok svého podnikání.
Druhou tvrdou ránu mu – stejně jako celé gastroscéně – zasadila pandemie. „Od roku 2018 jsem zažíval velký rozmach, ale pak přišla brzda v podobě covidu. Myslel jsem, že to nepřežiju. Na trhu najednou bylo plno slev a akcí, ale to já nedělám. Zní to možná arogantně, ale když mám kvalitní víno a neprodám ho, nevadí to, jeho kvalita jen poroste,“ vysvětluje svůj pohled.
Nakonec ho během pandemie zachránilo, že si od něj víno kupovali privátní zákazníci. Vydržet se vyplatilo. Jen co pandemie odezněla, dostala poptávka po jeho vínech zase drajv.
Prodávají se ve špičkových podnicích, jako jsou pražské Sia, Bruxx, U Matěje, Yamato nebo třeba hotel Savoy ve Špindlerově Mlýně. Právě do restaurací a barů míří dnes sedmdesát procent vína, které firma Domaine Hugo do Česka dováží. Ostatní putuje k privátním zákazníkům a do vlastního sklípku ve Velkých Bílovicích.
„Trh roste, poptávka po německém víně je čím dál větší a po ryzlinku, který je už stálicí trhu, sem přicházejí novinky,“ říká Milan Bartošík. Češi podle něj začínají přicházet na chuť sylvánskému zelenému a velkou novinkou na našem trhu jsou německá červená vína, hlavně z odrůd Rulandské modré.
Česko patří z pohledu německých vinařů mezi velmi zajímavé trhy, jen loni se k nám dovezlo víno z Německa v hodnotě sedmi milionů eur, v roce 2010 to nebyly ani dva miliony eur. Celkově je přitom Česko už na patnáctém místě největších importérů vína z Německa.
Velkou roli v tom hrají samozřejmě obchodní řetězce, na trhu ale působí i několik etablovaných dovozců, jako je třeba Milan Bartošík. Ten do Česka ročně doveze okolo padesáti tisíc lahví vína (před pěti lety jich bylo patnáct tisíc) s průměrnou cenou kolem čtyř set padesáti korun.
„Trh vyzrává a lidi víc přemýšlejí nad tím, co pijí. Nedělají kompromisy a chtějí kvalitu. Ode mě se prodává nejvíc vín do pěti set korun a podobný podíl mají pak i vína nad tisíc korun za lahev,“ říká Bartošík.
Svéráz, který má i jednoduchý přístup k zalistování nových vín do své nabídky.
„Za večer toho vína vypiju několik lahví a ráno vím, jestli ho chci ještě někdy v životě pít, nebo ne. Lidem dávám garanci, že když vína ode mě nebudou míchat s ničím jiným, nebude je bolet hlava,“ říká s úsměvem a hned dodává: „Necpu lidem zbytečně drahé víno, když vím, že mu nebudou rozumět. Jediná důležitá věc je, jestli jim chutná, nebo ne,“ říká Milan Bartošík.
