skip to main content
Jak být šťastnější

Party podle superministra. Jaká hudba hraje v silvestrovském playlistu Karla Havlíčka?

Navzdory covidu i skutečnosti, že hudebníci a obecně lidé kolem kultury přišli ve velkém o práci, vzniká naštěstí stále dobrá muzika. Rok 2020 přinesl řadu skvělých hudebních projektů a my přinášíme jedno specifické hudebně-průmyslové ohlédnutí.

Netradiční silvestrovský DJ a jinak také místopředseda vlády a úřadující „superministr“ Karel Havlíček pro inspiraci nabízí (a obsáhle komentuje) svůj letošní playlist. Co hraje hned na dvou ministerstvech zároveň?

Reklama

Letter to You je nové album Bruce Springsteena a jedné z nejsehranějších rockových formací, E Street Bandu. Takhle nějak má vypadat rock ’n’ roll 21. století. Tucet skladeb nabitých energií, z toho devět z nich zcela nových, které mají neuvěřitelný drajv. Nadechneme se při první a vydechneme při poslední. Stejně jako při tříhodinových koncertech, které jedenasedmdesátiletý „Boss“ odehrává bez přestávky.

Rough and Rowdy Ways je již 39. album amerického písničkáře Boba Dylana. Netvrdím, že jsem z jeho tvorby hltal vše, ale tohle dílo se mimořádně povedlo. Trochu folk, trochu blues, trochu jazz, trochu rock… Vrací se k jednoduchosti, přesvědčivosti a je autentický. Trochu mi připomíná hudební stárnutí Leonarda Cohena, který se ve finále vracel ke svému původnímu výrazu a poslední alba víceméně odvyprávěl. Dylan to pojal trochu jinak, ale stejně jako Cohenovi mu věřím každé slovo.

Je fakt, že už nemám čas sledovat, co se v muzice děje, ale to, že vydá Paul McCartney nové album, navíc těsně před Vánocemi, jsem fakt zaspal. Po prvním poslechu desky s prostým názvem III. jsem byl trochu zklamaný, možná spíš překvapený, ale čím více se album poslouchá, tím je dokonalejší. McCartney se nebojí nových věcí, muzika je rafinovaná, zní svěže, a kdo chce, Beatles si tam nakonec najde.

Fionu Apple znám jako kultovní písničkářku, skladatelku, experimentátorku a klavíristku, která se s ničím a s nikým moc nemaže. Obrovská osobnost, trochu zjevení, přesto již skoro čtvrtstoletí udivuje originálními projekty.  Vůbec netuším, do jaké škatulky její tvorbu zařadit, ale letošní album Fetch the Bolt Cutters mi vyrazilo dech. Nedá se to moc převyprávět, její hudba se musí zažít.

Reklama

Kdo má rád „devadesátky“, bude určitě plně spokojen s novým albem Gigaton od Pearl Jam. Má to šťávu, odpich, je to poctivě odpracované rockové dílo. Kapela nic neobjevuje, ale muzika skvěle graduje. Pokud člověk zavře oči, přenese se skoro o 30 let nazpátek, do baru Big Pohoda, na kolejích v Opletalově ulici. Pearl Jam si srovnávají účty s Trumpem, ale jinak deska není žádný politický manifest, spíše výpověď generační kapely, která si to může dovolit.

Zahraniční výčet nemohu zakončit jinak než počinem Davida Gilmoura. Ten sice nevydal novou desku, ale po pěti letech krásný singl Yes, I Have Ghosts, kde si střihnul duet se svojí dcerou Romany. Rodinné dílo dokonal tím, že písničku vydal pro audioknihu A Theatre for Dreamers své manželky, novelistky Polly Samson. Písnička i knížka se odehrávají na řeckém ostrově Hydra, který se stal v 60. letech útočištěm umělců a bohémů, včetně již zmiňovaného Leonarda Cohena.

Český výčet mých top 5 zahájím srdeční záležitostí. To, co nedokončila Zuzana Navarová, zvládá bravurně Radůza. Každý nový projekt je zážitkem. Líbí se mi, že poslední alba mají vždy ucelený příběh a silné téma. Radůza je neskutečný talent, tentokrát si vzala do hledáčku Anitu Garibaldi, která se zapojila do hnutí za sjednocení Itálie. Album se jmenuje Kupředu plout a nahrála jej se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu.

Jaroslav Olin Nejezchleba má další výborný zářez na pažbě. S velkou pokorou připravil vzpomínkové album na jednu z největších osobností české hudby, Petra Skoumala. Narodíme se jen jednou… jsou citlivě poskládané písničky, které Skoumal připravil pro ETC…, Framus 5 nebo jsou z jeho sólových desek. Nejezchleba, který se Skoumalem zažil hvězdné období u Mišíka v 80. letech, většinu skladeb sám nazpíval, hostuje ale i Marek Eben. 

Nejpříjemnější překvapení roku je pro mě Ondřej Fencl s kapelou Hromosvod. Ne že bych o něm pochyboval, ale vždycky jsem jej znal hlavně jako výborného muzikanta od 5P Luboše Pospíšila, pěkné koncerty dělá s Janem Hrubým a Vladimírem Mertou… Ale to, co předkládá na albu Na kraji nebe, je hudební majstrštyk. Slyším tam Mišíka z jeho prvních alb, celé je to přitom  moderně pojaté, příjemný zvuk, člověk se ani u jedné písničky nenudí.

Zrní patří mezi nejoriginálnější kapely současnosti. Svižná muzika, nadhled, ironie, vtip, nechybí překvapení a nezní to prvoplánově. I když už to nejsou žádní začátečníci, baví mě jejich nadšení. Někde jsem se dočetl, že je inspiroval i kultovní film Pražská pětka, což v některých písničkách docela sedí. To, že to myslí docela vážně, ale dokazují v poslední skladbě Dva utonulí na mělčině řeky Rio Grande. Dlouho jsem tak dobrou českou skladbu neslyšel. 

Výčet toho nejlepšího není možné zakončit jinak než Jarkem Nohavicou a albem Máma mi na krk dala klíč. Těžko napsat vše do pěti řádek. Nohavica budí emoce, ale pragmaticky vzato patří už 30 let mezi nejúspěšnější interprety a vyprodává dlouho dopředu každý koncert. Poloha poslední desky mu sedí dle mého nejlépe. Něco jako bychom už někdy slyšeli, ale to není podstatné. Je to deska, která nejvíce připomíná Nohavicu, na kterém jsme vyrostli.

Reklama
Reklama