skip to main content
Forbes History

The Great Game, Большая игра. Afghánistán je dějištěm dramatu, které nemá konce

Medvěd a lev. A mezi nimi v obavách se choulící emír. „Zachraňte mě před mými přáteli,“ zní popisek pod vyděšeným mužem na právě vylíčené karikatuře.

Znovu medvěd a znovu lev na jiné satirické kresbě. Místo emíra tentokrát velké šelmy doplňuje drobná perská kočka, které medvěd přisedl zadní část těla. „Kdyby mezi námi nepanovalo dokonalé porozumění,“ říká v popisku karikatury lev medvědovi, „byl bych v pokušení se zeptat, co to děláte našemu malému kamarádovi.“

Jako by se dobový sarkasmus vystihující poměry mezi ruským medvědem a britským lvem v 19. a na počátku 20. století nyní, byť za jiných okolností, ale přece, vracel do hry. Do Velké hry.

Neboť právě Velkou hrou se nazývá strategický konflikt mezi britským a ruským impériem, jehož dějištěm byl převážně Afghánistán. Na karikatuře svérázně komentující tehdejší aktuální situaci by jen dnes mohli vystupovat medvědi dva – k sibiřskému by přibyla čínská panda. A k britskému lvu coby symbolu odlišného pojetí světa a geopolitických zájmů by se zase mohl z nebe snést americký orel.

Reklama

Salman Rushdie jednou napsal, že vůdci Tálibánu vypadají jako muži včerejšího světa. Geniální indicko-britský spisovatel měl v mnohém pravdu, ale tahle metafora se nejeví jako zcela přesná. I ve světle nynější eskalace v Afghánistánu – ale nejen v něm – vypadají vůdci Tálibánu spíš jako muži věčného světa: jim podobní byli v tomto koutě planety včera, jsou tam dnes, budou tam i zítra.

Jaký tedy div, že i Velká hra je věčná. Že nekončí matem jedné strany, maximálně patem, a to ještě dočasným. Dohráno není nic. Z logiky věci, z vlastního nastavení hry, možná být ani nic dohráno nemůže.

The Great Game, rusky Большая игра, byla zahájena roku 1813. V této éře byla Británie říší, nad níž slunce nezapadalo, avšak její představitelé se začali obávat (oprávněně, jak se později ukázalo), že by brzy zapadat mohlo.

Medvěd měl hlad, lev chtěl hájit kořist.

Citlivé téma to bylo tím spíš, že se dotýkalo rovnou „klenotu v koruně impéria“ čili Indie. Brity znepokojovala představa, že na zářící perlu dostalo zálusk Rusko, jehož expanze se blížila Afghánistánu, vnímaného jako předpolí pro případný vpád do Indie. Medvěd měl hlad, lev chtěl hájit kořist.

Válka byla na spadnutí a její ouverturou bylo vzájemné podezírání z nekalých úmyslů, oboustranná špionáž, účelová diplomacie. Přestože ke skutečné „symfonii“ válečných děl nikdy nedošlo, atmosféra ve Střední Asii se stala toxickou (byť je otázka, zda v nepokojném regionu byla někdy jiná).

Ozbrojený střet Ruska a Británie nenastal, ale aby této hrozbě předešel, spustil Londýn v roce 1838 anglo-afghánskou válku. Královna Viktorie za sebou měla pouhý rok ze své více než třiašedesátileté vlády, když se její poddaní pustili do války a tím do ústřední fáze Velké hry, jejíhož konce se ani dlouhověká panovnice neměla šanci dožít.

Královnini vojáci sbírali zpočátku úspěchy, jenže Afghánistán dokázal tehdy stejně jako teď, že má v tomto ohledu charakter hory, jejímž zdoláním dostanete pouhou iluzi vítězství – hora počká, až slezete, a dál bude triumfálně čnít nad krajem. Prvotní britské hurá záhy vystřídal zmar, citelné ztráty a potupný ústup.

Autor obrazu: poručík britské armády James Rattray

Lev stáhl ocas, zato medvěd dál rozšiřoval teritorium – třicet let po anglo-afghánské válce cenil zuby na hranici Afghánistánu.

Po sérii složitých vyjednávání a za pomoci vojenského manévrování se Britům posléze podařilo dosáhnout toho, že řídili afghánskou zahraniční politiku, jenže v důsledku toho se medvěd naježil. „Anglie se pokusí upevnit vliv ve všech středoasijských státech a bude představovat ohrožení našich politických a obchodních zájmů v oblasti,“ burcovaly ruské noviny.

V chaosu, který byl ještě zvyšován jedním z nejtěžších terénů na Zemi, začali účastníci Velké hry postupně anektovat většinu dříve nezávislých asijských států a státečků.

Reklama

Adjektivum „velká“ bylo ke slovu „hra“ původně přiřazeno ve smyslu „ušlechtilá“, jenže mnohem trefnější je přirovnání hry ke stoleté studené válce 19. století. Stejně jako ve studené válce Bílého domu s Kremlem spolu hlavní protagonisté nebojovali přímo, nýbrž zahrnováním území do své sféry vlivu.

Na počátku 19. století dělilo v Asii ruské a britské síly více než tři tisíce kilometrů. Ke konci století od sebe stály armády obou mocností necelých padesát kilometrů…

Klasická část Velké hry skončila v roce 1907 dohodou, že Afghánistán bude nárazníkovou zónou mezi velmocemi.

„Pohřebištěm Velké hry se pak staly nikdy nikým nepřečtené paměti jejích aktérů, neproniknutelné názvy lokálních míst a zažloutlé listy šifrovaných zpravodajských informací o zapomenutém dobrodružství,“ uzavřel historik Peter Hopkirk v publikaci pojednávající o konfliktu.

Sloni a mulami tažená dělová baterie, druhá anglo-afghánská válka | Foto John Burke

Jak bylo řečeno, historik shrnul takzvanou klasickou fázi. Řeč ovšem byla i o tom, že Velká hra je svým způsobem věčná.

„Šachovnice“ byla v Afghánistánu znovu rozprostřena po bolševické revoluci 1917, kdy se Rusko proměnilo v Sovětský svaz a přestalo uznávat carské dohody. O dva roky později vypukla další anglo-afghánská válka, jejímž výsledkem byla nezávislost země.

Jako Velká hra byla někdy označována i sovětská invaze do Afghánistánu v 80. letech minulého století. Která skončila podobným nezdarem útočníka.

Foto Getty

Nová Velká hra o geopolitický vliv související s bezpečností a také nerostným bohatstvím se rozjela na přelomu tisíciletí a má za sebou několik dějství, z nichž jedno velmi dramatické běží právě teď.

Foto Getty

A vidina konce? Někde v husté a neprostupné mlze, prakticky žádná. Velká hra v Afghánistánu – ať už nová, či stará, ať už s tou, či onakou motivací – vždy připomíná nepěkný a kostrbatý běh přes překážky, při němž sami upocení atleti nemají úplně ujasněno, kde a v čem vlastně spočívá cíl.

Afghánistán je jakousi rohožkou, po níž procházejí velké dějiny a velká zvířata, ať už jsou to medvědi, lev, či orel. Zároveň je třeba konstatovat, že drsná konzistence téhle rohožky nedoznala za všechna ta desetiletí zásadních změn.

Nová Velká hra související s bezpečností a také nerostným bohatstvím se rozjela na přelomu tisíciletí.

Problém věčně nedohrané hry – nemožnosti zvolat „game over!“ – je zřejmě fakt, že všichni aktéři včetně hostitelů hry si jedou podle vlastních pravidel, neslučitelných s těmi ostatními.

Úvodem zmíněná karikatura přináší výjev mezi šelmami se choulícího emíra. Ano, ten člověk může mít nefalšovaný strach. Klidně ale také může takticky blufovat.

Reklama
Reklama