Jan Rudzinskyj v životě schytával rány. Některé byly menší, ale jedna byla taková, že je skoro neuvěřitelné, že ji dokázal přežít. Ustál i tu a dostal se mezi špičku svého oboru.
Praštili jste se někdy pořádně do hlavy? Pokud ano, tak víte, jaké to je, když to břinkne a chvíli prostě nevíte. Teď to břinklo víc. Dál jsou moje vzpomínky mlhavé. Jan Rudzinskyj je pilot. A toto je začátek jeho popisu nehody, kterou teoreticky neměl přežít. Nějak ale dokázal přesvědčit osud, aby mohl žít dál.
A taky aby mohl dál létat. Ta rána do hlavy nepřišla sama od sebe. Rudzinskyj byl od roku 2005 součástí show Flying Circus, postavené na replikách letadel z první světové války, s níž několik let obrážel letecké dny po Evropě. Krásné stroje, předstírané útoky, výbuchy, střelba a taky srážení balonků vrtulemi. Spektakulární podívaná.
Jenže v září roku 2006 se na letišti v Bratislavě cosi pokazilo. „Dvě noci předtím jsem měl varování. Probudil jsem se a v hlavě mi znělo: Nelítej do Bratislavy. Neposlechl jsem, a proto jde část odpovědnosti za mnou,“ zahajuje vzpomínání Rudzinskyj.
„Co se týká pilotní chyby, ta byla na kolegovi, kterému občas přišlo, že sundávání balonků z oblohy je moc pomalé. A zdálo se mu to i v Bratislavě a následně se omylem snažil sundat ten, který jsem měl trefit já. V jednu chvíli tak ztratil přehled a ocitl se v místech, kde být neměl. Já šel na balonek zespodu, on klesal. Přes motor mě ale neviděl a narazil do mě. Následovala rána a letadlo se zavrtělo, jako by ho nabral nosorožec,“ doplňuje pilot, který se živí i jako letecký instruktor.
V jednu chvíli tak ztratil přehled a ocitl se v místech, kde být neměl.
Rudzinskyj měl náraz za sebou, nechápal proto, co se děje. Jen mu bylo divné, že přišel o řízení, což je situace, ve které se zhruba v padesáti metrech nad zemí nechcete ocitnout. „Měl jsem asi tři čtyři sekundy na to, abych vyřešil něco, co vyřešit nešlo,“ dodává.
Nastal jen kolmý pád směrem k zemi a spousta, opravdu spousta zlomenin, což, jakkoli hloupě to zní, byl vzhledem k okolnostem skvělý výsledek. Tuhle část životního příběhu Jana Rudzinského jsem loni neznal. Popravdě, neznal jsem ani jeho.
Možná o to míň bych pochyboval o tom, jestli je dobrý nápad si sednout do dvoumístné kabiny jednoho ze čtyř akrobatických letadel skupiny Flying Bulls, která ve čtyřčlenné formaci předvádí synchronizovanou leteckou akrobacii v rychlostech kolem tří set kilometrů za hodinu, kdy jsou letadla jen zhruba dva metry od sebe.
Foto Dan Vojtěch
Kdybych totiž věděl, co už má Jan Rudzinskyj za sebou, s teorií, že dvakrát z nebe přece spadnout nemůže, bych byl určitě klidnější. Ani s ním pád z dlouhodobého pohledu dvakrát nezamával. „Strašně to bolelo, to ano,“ přiznává. Měsíc po nehodě se nemohl hýbat, ale v letadle znovu seděl už za půl roku.
Nechtěl se toho vzdát, protože v tu dobu byl krok od toho, aby si splnil obrovský sen – stát se členem Flying Bulls. Rudzinskyj chtěl začít létat už jako dospívající kluk. V aeroklubu zvládl teoretickou zimní přípravu a těšil se, že se dostane do vzduchu. Komunisté ho ale nenechali.
