Natočil přes pět stovek hudebních videoklipů, spolupracuje s největšími jmény české a slovenské rapové scény. Založil produkční společnost Beze Strachu, hudební platformu Most Wanted, je spolumajitelem internetového magazínu The Mag a obchodu s vintage značkovým oblečením Second Market, řídí tým více než čtyřiceti lidí. „Na začátku jsem si dělal všechno sám. Dnes už se nebojím práci delegovat,“ říká čtyřiadvacetiletý Jan Strach.
První hudební videoklip natočil a zrežíroval ve čtrnácti letech. „Natáčení pro mě ze začátku nebyl koníček, ale čistá potřeba. Přestěhoval jsem se do Prahy, začal chodit na filmovou školu a musel jsem si začít vydělávat peníze. Byly chvíle, kdy jsem měl nulu na účtě,“ vzpomíná. Od té doby stihl natočit stovky klipů, například pro Yzomandiase a další členy labelu Milion+, Rytmuse, Bena Cristovaa nebo Ega.
Na základě rostoucího počtu zakázek se v polovině roku 2021 rozhodl založit vlastní produkční společnost Beze Strachu, z níž se za pouhý rok existence stala firma s ročním obratem přes deset milionů korun.
Mezi velká jména lokální rapové scény se dostal mimo jiné i díky působení v internetovém magazínu The Mag, kam nastoupil už v sedmnácti jako hlavní kameraman a video maker. Tou dobou magazín ještě vedli Matěj Kretík a Dušan Štajer.
Jan Strach tehdy vůbec netušil, že jen o pár let později se rozhodne The Mag na pokraji krachu společně s Petrem Žižkou odkoupit: „Perfektně jsem magazín i jeho cílovou skupinu znal a věděl jsem, že zvládneme vymyslet zajímavý obsah. Nebral jsem to jako riziko,“ vysvětluje zdánlivě nelogickou koupi Strach, který má v rámci magazínu na starost primárně komunikaci s partnery a kreativní řízení.
Už v té době ale v rámci produkce pracoval pro klienty z rapového a reklamního prostředí, takže se z magazínu stala další služba, kterou jim mohl nabídnout – medializování brandu či produktu mezi mladými. The Mag za rok pod jeho vedením zaznamenal nárůst sledujících na Instagramu o dvě stě procent, na primárním kanálu YouTube přibylo přes čtyřicet tisíc odběratelů a na HeroHero si měsíčně částkou pět eur jejich obsah předplácí přes pět stovek uživatelů.
V březnu letošního roku se společně s Petrem Žižkou rozhodli otevřít obchod s vintage značkovým oblečením Second Market přímo na Národní třídě. Měsíčně tu prodají oblečení v hodnotě desítek až stovek tisíc korun: „Obchod je dalším kouskem naší skládačky. Máme The Mag, jehož fanoušci byli potenciální zákazníci, zároveň si Second Market dík tomu dokážeme sami zpromovat,“ vykresluje svoji vizi Jan.
Po letech vytváření obsahu pro ostatní si na své narozeniny v září 2020 nadělil dárek v podobě vlastního projektu. Do vzniku hudební platformy Most Wanted investoval zhruba půl milionu korun. Na stejnojmenném YouTube kanálu vydává exkluzivní videoklipy k písním lokálních i zahraničních umělců: „Původně to měla být křižovatka interpretů, místo, kde se budou potkávat různé národnosti i generace raperů,“ vysvětluje Strach a dodává, že už hledá talenty i za oceánem.
Teď se soustředí na New York. Tam společně s hudebním vydavatelem a zakladatelem labelu F*ck them Michalem Novotným alias Yakshou stihli letos během jednoho týdne natočit dvanáct videoklipů.
Zdá se, že na co sáhne, tomu se daří: „Není to ale tak, finančně jsem se spálil třeba právě u projektu Most Wanted. Snažím se ale firmy na sebe vrstvit tak, že jsou schopny se zároveň podržet,“ říká a dodává, že se záměrně nestaví do situací, kdy by musel významně riskovat.
„Všechno, do čeho se s týmem pustíme, chceme opravdu dělat,“ oponuje předsudku, že firmy skupuje s primárním cílem je za pár let prodat. „Když už na to nestačím, radši najmu člověka, co mi s tím pomůže, než se projektu vzdát.“
A proto se mu daří budovat síť firem, které spolu vzájemně neuvěřitelně dobře fungují. Umožňují mu taky nabídnout klientovi v podstatě kompletní balíček služeb – od plánu a strategie přes rozpočet až po samotnou exekuci a následnou mediální prezentaci. A jeho skládačka je tak skoro kompletní. Bylo její sestavení od začátku úmyslné? „Nebylo. Přirozeně ale chci dělat věci, které na sebe navazují a společně fungují. Postupem času se tahle vize jen krystalizuje,“ říká Jan.
Přesto, že testuje vody v zahraničí, jeho primárním cílem je teď ukotvit byznys v České republice a svoje působení i nadále rozšiřovat: „Například mediální výstupy sice zajistit můžeme, ale zatím jen pro jednu specifickou cílovou skupinu. Tam třeba vidím potenciál do budoucna,“ nastiňuje své možné další směřování Strach a zdůrazňuje, že plánuje zásadně krátkodobě, v horizontu maximálně půl roku.
V mladém věku se musel stát šéfem a řídit několikačlenné týmy lidí většinou starších, než byl on sám. „Teď je za mnou tolik práce a výstupů, že je můj věk spíš výhoda. To dřív na mě koukali jako na blázna. Výhodou je, že mě často už najímají lidé, kteří mě jako teenagera sledovali,“ směje se. Odkazuje na to, že byl jedním z prvních režisérů, kteří skrze své sociální sítě ukazovali lidem zákulisí natáčení videoklipů, a tím si i on vybudoval velkou fanouškovskou základnu.
Od lidí, které zaměstnává, požaduje primárně zodpovědnost a samostatnost. „Nerad vodím lidi za ruku. Přemlouvat někoho k práci, za kterou má zaplaceno, je na hlavu,“ říká Strach, o kterém se prý ví, že je náročný šéf. „Když všechno jede, s lidmi si tykám a jsem v pohodě. Když ne, umím zakřičet, klidně i na starší lidi,“ krčí rameny. Přiznává ale, že jeho pracovní režim v tempu 24/7 a vysoké požadavky rozhodně nejsou pro každého.
Jak se tedy po lidech naučil nevyžadovat to, co vyžaduje sám od sebe? „To jsem dělal dlouho. Smířil jsem se s tím, že většina lidí nemá ambici práci obětovat tolik, co já. Navíc chápu, že ztotožnit se s cizím projektem je těžké,“ vysvětluje.
Jeho velkým vzorem a inspirací je již zmiňovaný kolega Yaksha. „Naučil mě nesoudit ostatní dle mých vlastních schopností a pochopit, že každý jedeme jiným tempem a občas je proto potřeba přimhouřit oko,“ říká. Sám se prý jako introvert komunikaci stále učí – je podle něj klíčem ke všemu.
Foto Katarina Hoffmann Šlesarova
Nabízí se otázka, jestli takové spektrum projektů občas není na člověka moc. „Několikrát jsem byl kousek od vyhoření,“ přiznává Strach. Od kreativní práce se totiž špatně odchází a myšlenky a nápady jde jen těžko nechat v kanceláři. „Pomohlo mi přijetí faktu, že moje práce je něco, co mě nějakým způsobem ztvárňuje a co je zároveň mým koníčkem. Něčím, od čeho nepotřebuji utíkat,“ uzavírá.
