Do českých kin tento týden vstoupil film Spencer. Přes slibný trailer se zase opakuje tradiční scénář. Pro řadu lidí bude ten film možná až otravný. Copak byla princezna Diana po většinu času zoufalá, zlomená, ubrečená? Neschopná ani po deseti letech přizpůsobit se základním pravidlům v královské rodině? Kde je její kouzlo, její charisma?
Pablo Larraín, který se na film Spencer připravoval několik let, prakticky od chvíle, kdy dotočil Jackie s Natalií Portman, měl evidentně velmi jasnou představu, jak chce vyprávět ony tři vánoční dny, během nichž se prý princezna Diana na počátku devadesátých let rozhodla opustit prince z Walesu a z nejsledovanějšího manželství světa odejít. A logiku v jejím jednání příliš nehledal.
Podobně jako v případě Jackie, i film Spencer je spíš svérázným podobenstvím o ženské duši zmítané traumaty než dramatem dle skutečné události, za něž se vydává. A tak je třeba ho vnímat. Pablo Larraín pracuje se scénářem Stevena Knighta jako s námětem, „jak to všechno mohlo být“. Film Spencer příliš nekonfrontovat se skutečností.
Co totiž na tom, že ve skutečnosti například o Vánocích na Sandringhamu tak striktní pravidla, jak je film líčí, už desítky let neplatí. Zaznělo to třeba v nedávném dokumentu k poctě princi Philipovi, zemřelému manželovi královny. V něm mnozí členové příbuzenstva, včetně princových vnoučat Williama, Harryho, Petera, Zary nebo Beatrice vzpomínali na společné chvíle a rodinné žertíky milovaného dědečka. A místo fikce zazněla fakta.
Ze vzpomínek členů královské rodiny třeba vyplynulo, že pro manžela královny nebylo problém z legrace stisknout při večeři tubu s hořčicí záměrně tak silně, že pochutina k velké radosti královských dětí a malé radosti panovnice vycákla až na strop. Tohle se dělo už v jejich dětství, tedy v době, kterou film Spencer popisuje coby nesnesitelně sešněrovaný život ve strašidelném zámku, „kde je jen minulost a přítomnost, ale žádná budoucnost.“ Tolik skutečnost.
V královnině domácnosti v realitě panuje o Vánocích veselá, přátelská atmosféra a dobrá zábava – a také o dost volnější protokol. Nikdo tu nesedává jak svázaný na zlaté židli, načančaný jako v seriálu Dynastie, aniž by celou večeři pípnul, jak naznačuje Pablo Larraín ve filmu Spencer.
S Dianou se zkrátka filmařům příliš nedaří. Předchozím zoufalým pokusem představit příběh princezny Diany na velkém plátně byl film Diana s Naomi Watts v hlavní roli z roku 2013. Tahle sladkobolná romance sledující princeznu v letech po rozvodu se rovněž příliš nepovedla. A zcela pomineme pár vyslovených televizních limonád z dřívější doby.
I po filmu Spencer je jasné, že dluh filmařů vůči někdejší princezně z Walesu stále trvá.
Novinka Spencer však potvrzuje ještě jeden fakt. Britská královská rodina je v posledních letech mezi filmaři, zejména těmi mimo okruh britských tvůrců, s oblibou líčena jako parta těch nejbezcitnějších lidí, které země kdy nosila. Všichni mají tuhé rysy, málokdy se usmívají, dodržují všechna bizarní pět set let stará pravidla a jsou celkově nesnesitelní. Na plátně to dobře vypadá.
Tenhle zkreslující pohled ale naštěstí není pravidlem. Podívali jsme se tedy na pár filmů, které popisují britskou královskou rodinu a život v ní poměrně velmi přesně – a vznikly dávno před seriálem Koruna. Řadě tvůrců se totiž pohled na britské royals povedl a stojí zato si je připomenout.
Co si tentokrát pustit, když chcete royals a film Spencer vás neláká?
Kristen Stewart as Princess Diana
Credit: Shoebox Films
Foto Shoebox Films
Královna (2006)
No jistě. Dnes už prakticky klasika žánru. Dávno předtím, než se Peter Morgan pustil do seriálu Koruna, napsal tohle mistrovské drama podle skutečných událostí a pravdivých záznamů tak precizně, že se místy blíží téměř dokumentu.
Ve filmu Královna Morgan precizně popsal sedm dramatických dní, které v královské rodině následovaly po smrti princezny Diany. V pečlivé režii Stephena Frearse plasticky vyvstává osudový střed rodiny panovnice, Britů truchlících po „princezně všech“, bulvárních i seriózních médií a nové, mnohem rychlejší doby, která všechno změnila. V titulní úloze exceluje Helen Mirren, která si za roli Jejího Veličenstva královny Alžběty II. odnesla právem Oscara.
A dovolíme si připomenout i jednu českou stopu. V době, kdy psal Královnu, byl Morgan zetěm českého politika Karla Schwarzenberga. Dceru knížete, Annu Carolinu Schwarzenbergovou, pojal britský scenárista a dramatik za manželku v roce 1997. Po bezmála dvaceti letech se manželé rozešli, dál však vychovávají pět společných dětí.
Peter Morgan je autorem celé řady dalších vynikajících titulů: vedle seriálu Koruna připomeňme filmy Duel Frost/Nixon, Poslední skotský král, nebo vynikající divadelní hry Audience u královny. V české inscenaci Národního divadla v Praze v ní už řadu let září Iva Janžurová a představení je neustále prakticky beznadějně vyprodané.
Králova řeč (2010)
Další oscarový hit, s nímž neuděláte chybu. Film Toma Hoopera život britské královské rodiny líčí sice barvitě, ale na základě pravdivých informací, faktů – a deníkových záznamů králova excentrického logopeda Lionela Logua, reálného terapeuta otce dnešní panovnice.
Král Jiří VI. trpěl vadou řeči a též nutností neustále mluvit na veřejnosti, ať už před lidmi, nebo do rádia. Trpěl, dokud nepotkal pana Logua. Hereckému koncertu Colina Firtha a Geoffreyho Rushe coby krále a jeho lékaře skvostně sekunduje Helena Bonham Carter jako manželka krále Jiřího VI. ALžběta, později známá jako Královna matka.
Wallis a Eduard (2005)
Tenhle film režiséra Davida Moora zřejmě neznáte, budete-li mít možnost ho vidět, neváhejte. Vznikl pro televizi a nedočkal se velkého ohlasu, nicméně pozoruhodně popisuje příběh proslulého skandálu v britské královské rodině, který vyvrcholil abdikací britského krále.
Eduard byl starším bratrem pozdějšího krále Jiřího VI. a v roce 1936 nastoupil na trůn jako Eduard VIII. Miloval však rozvedenou Američanku Wallis Simpson. A protože tehdy se rozvedeným Američankám u dvora příliš sluchu nepopřávalo, musel se britský král pro lásku vzdát trůnu.
Na motivy legendárního milostného příběhu vzniklo hned několik filmů pro velké plátno i televizi. Ve filmu Žena, kterou miloval z roku 1988 ztvárnila paní Wallis slavná Jane Seymour, snímek Králova láska, rovněž inspirovaný skandálem Eduarda a Wallis, režírovala v roce 2011 pro změnu Madonna.
Ovšem my doporučíme právě Wallis a Eduarda. Moore líčí notoricky známou story očima paní Wallis a stojí na bravurním hereckém výkonu Joely Richardson v roli skandalizované paní Simpson.
