Chcete si číst v korunách stromů? Tak ve Vratislavicích nad Nisou u Liberce můžete. Sice nebudete sedět přímo ve větvích, ale v teple a na pohodlných polštářích, o výhled ale nepřijdete.
Sázka na propojení starého a nového Vratislavicím vyšla. Prostor se jmenuje IGI a odkazuje na Ignaze Ginzkeyho, slavného vratislavického rodáka. Právě jemu je město vděčné za mnoho staveb. Třeba zámeček, konírnu, zámecký park nebo zdravotnické středisko. On a posléze i jeho potomci se zasloužili o rozmach Vratislavic v devatenáctém a dvacátém století.
„Dům postavený v roce 1914 sloužil původně jak sirotčinec, později jako mateřská škola a naposledy ho využívali švadleny a zahradníci,“ provází mě po nově opravené budově starosta Vratislavic Lukáš Pohanka. Dům koupilo město v roce 2017 od místní fary a na starostovi je znát, že je na rekonstrukci náležitě pyšný. Už jen proto, že před ní byl dům ve špatném stavu. „Museli jsme ho téměř zbourat, zůstaly vlastně jen obvodové zdi. Ani krov se nám nepodařilo zachovat, i když jsme moc chtěli,“ popisuje.
Stoupáme po schodišti vzhůru. Míjíme dětskou knihovnu, čítárnu i odpočívárnu, které je věnované celé první patro. Spojovacím krčkem opouštíme historickou budovu, abychom pohodlně a suchou nohou přešli z roku 1914 do roku 2021.
Nová knihovna je dílem libereckého architekta Jiřího Janďourka a její netradiční vzhled ovlivnilo hned několik faktorů. „Budovu limituje její poloha. Z jedné strany byla omezená kanalizací, z další původní stavbou a zámeckým parkem. To všechno formovalo dům tvarově. Chtěli jsme v maximální míře využít ty krásné výhledy do parku,“ popisuje architekt, který na projektu pracoval se svými třemi kolegy dohromady pět let.
Jenže výhled není jediný, co návštěvníka v knihovně ohromí. Nad schodištěm visí ze stropu na pět metrů dlouhý a téměř tři a půl metru široký koberec. Je vyrobený z mohérové vlny, zobrazuje vývoj firmy Ginzkey a nabízí jednu specialitu. Díky videomappingu se na něm promítá jeho téměř stoletá historie a návštěvníci se tak dozvědí informace o jednotlivých stavbách, které jsou s rodem Ginzkeyů spojené. Namátkou třeba o vídeňském Říšském parlamentu anebo libereckém Severočeském muzeu.
Samotný koberec má příběh s pohádkově šťastným koncem. Ke svým sedmdesátým narozeninám ho od zaměstnanců dostal v roce 1926 Willy Ginzkey, syn tehdejšího zakladatele slavné fabriky. Až do roku 1937 pak putoval po celém světě, kde ho vystavovali jako prezentaci dovednosti vratislavické továrny. „Vidíte, tady na těch dvou globusech na koberci jsou červené tečky. A ty značí, kde všude koberec byl. Viděli ho téměř na všech kontinentech,“ ukazuje Lukáš Pohanka. V roce 1937 se koberec vrátil do Vratislavic, kde přečkal druhou světovou válku, nikoli však komunisty. Ti ho v roce 1954 zabalili a odvezli do České Skalice do muzea textilního průmyslu.
„Naštěstí pro nás ho tam odvezl jeden ze zaměstnanců tehdejšího Bytexu. A ten začal nedávno pátrat, co se s kobercem stalo. Nakonec ho napadlo zajet do té České Skalice, kde ho našel na stejném místě, kde ho nechal, i stejně zabalený. Zastupitelé města pak souhlasili, ze nám koberec dají, ale musíme ho vystavit,“ přibližuje starosta. A když na nedávné otevření stavby pozvali i potomky rodu Ginzkeyů, kteří koberec znali jen z fotografie a viděli ho poprvé naživo, historie se uzavřela.
Kromě koberce přichystala radnice lidem z Vratislavic i další překvapení. Osm metrů pod zem umístil architekt kinosál. Nabízí téměř šedesátku míst a patří k němu i bar, Vratislavice tak mají poprvé vlastní kino.
Celá stavba knihovny i spolkového domu IGI přišla na 71 milionů korun bez daně, evropská dotace pokryla devadesát procent částky. Když se před knihovnou se starostou loučíme, nelze přehlédnout i dvoumetrovou lupu, která před ní stojí. Skleněnou plastiku s podobiznou Ignaze Ginzkeyho navrhla renomovaná sochařka Paulina Skavová. Má zachovat jméno Ginzkey i pro další generace.
