Při pohledu na ni neuvěříte, že je ve svém oboru už přes dvacet let. Jedna z nejúspěšnějších českých fotografek, nositelka prestižních mezinárodních cen, jako je Clio Awards z New Yorku a Hasselblad Master, a také dvojnásobná fotografka roku v rámci ocenění Czech Grand Design, pokořila další metu.
Právě teď vydává autorskou knihu Circles, kterou pokřtila v bytové galerii Nookart Studio. Součástí uvedení knihy je také limitovaná edice exkluzivních sběratelských boxů. Ostatně, na sběratele svých děl, movité zákazníky ale i milovníky umění, je Bára Prášilová už zvyklá. Ikea totiž na základě exkluzivní spolupráce prodávala limitovanou edici dvou fotografií od Prášilové po celém světě.
S Bárou Prášilovou se známe mnoho let, proto v rozhovoru nebudeme předstírat vykání.
Proč vydáváš svou knihu právě teď? Je to nějak speciální čas?
Ten moment přišel až s knihou. Vznikala čtyři roky, poslední půlrok byl hodně intenzivní. Vytiskla ji tiskárna Helbich, ta nejlepší v Česku, která sama měla zájem, aby moje kniha vyšla. Podporu jsem měla z mnoha stran, pozitivní nátlak. Během pandemie jsem si uvědomila, že není čas nic posouvat a na nic čekat.
Proč vychází ke klasické knize ještě limitovaná sběratelská edice?
Je to speciální box, v rámci kterého si sběratel vybere z dvanácti fotek ještě tři signované archivní fotografie. Je to také způsob, jak získat zpět celkové náklady na výrobu, které činily okolo 400 tisíc korun.
Editorem knihy je newyorský kurátor Thomas Beachdel, který je také blízkým spolupracovníkem a manželem jiné mezinárodně úspěšné fotografky, Marie Tomanové. Proč sis vybrala právě jeho?
S Marií jsem se seznámila v New Yorku na jednom networkingovém eventu, předtím jsme si psaly na Instagramu. Ihned jsme si porozuměly, ona i její manžel Thomas pak kurátorovali mou výstavu v Paříži a v Sofii. Jejich přístup k práci je fascinující, absolutně profesionální. V Česku velmi dbáme na čas pro osobní život, jenže já jsem spíš nastavená na výkon, proto mě spolupráce s Marií a Thomasem posouvala dál.
Nevnímáš ale Marii Tomanovou jako svou konkurenci?
Ne, protože každá fotíme úplně jinak. Ona svůj život a já velmi stylizované záběry. Navíc mě moc bavila Mariina energie a profesionalita. U Thomase Beachdela je zase fantastický způsob, s jakým se do tématu položí.
Ale co pro tebe konkurence jako taková vlastně představuje?
Je inspirativní. Někdy může bolet, ale to bylo v časech, kdy jsem si nevěřila. Dokážu si ale vzít potenciál i z nepříjemných pocitů, a to pak využít ve svůj prospěch. Myslím ale, že dělám věci natolik odlišně, že nějakou soutěživost nevnímám.
Co to znamená?
Jsem absolutně oddaná procesu focení. Začne nějakou myšlenkou, kterou si naskicuju. Nápad obsahuje spoustu překážek, které musím překonat. Nechávám na focení vyrábět věci, které dosud neexistují, pro rekvizity pojedu na kraj republiky, šijí se kostýmy, přebarvují kulisy.
Tvůj fantazijní svět by ale mohl vzniknout pár kliky myší ve virtuálním světě. Proč potřebuješ, aby existoval v tom fyzickém?
Protože dávám vzniknout novým světům. Jsou to scény, které dosud nikdo nevymyslel. Někdy je to obrovský stres, aby to všechno dopadlo, jsem extrémně náročná. Ale spolupracuji se svým týmem dlouhodobě, s někým i přes patnáct let. Proces focení opravdu miluju, na vteřinu se vždy odpojím, abych si užila okamžik, že vzniklo něco úplně nového. Je to fascinující okamžik absolutní koncentrace.
Behind the scenes of my photoshoot from Bara Prasilova on Vimeo.
Máš na poličce ceny, o kterých sní lokální i světoví tvůrci. Čeho si ještě přeješ dosáhnout?
Knihou jsem uzavřela cyklus své práce. Proto se jmenuje Circles, obsahuje patnáct let mé tvorby a začíná i končí stejným snímkem. Je to jako úklid. Teď mám pocit, že jsem na začátku a může přijít cokoli. Motiv kruhu je tu důležitý také pro to, že ukazuje pro mě typickou cykličnost. Do knihy se promítla skutečnost, že vznikala více let, je tam odstup, bilancování, uzavření.
Splnila sis v Česku vše a teď se chceš soustředit jen na zahraničí?
Dělám zajímavé soukromé zakázky a mnoho dalších věcí, vystavuji v rámci bytových galerií, spolupracuji s Nookart Studiem a Chemistry Gallery, ale narážím na to, že je to doma malé a nefunguje tu klasický networking jako třeba v New Yorku. Už jen to, že brzy vstávám, chodím včas spát a vůbec nepiju, mě vylučuje z takového toho „kdo chodí s kým na pivo“. V zahraničí jsou přirozeně obrovské možnosti, čerstvě teď spolupracuji s jednou galerií na Floridě, která už prodala několik mých printů.
Proč zůstáváš v Česku?
Pomalu se rozkročuji do New Yorku. Co bude dál, o tom nechci příliš mluvit, potřebuju si to nechat pro sebe.
Kdo jsou tvoji klienti, ať už doma, nebo v zahraničí?
Mám své oddané sběratele, ale třeba o těch mimo Česko toho vím jen velmi málo. Stává se mi, že posílám své fotky na velmi luxusní adresy například v Londýně, ale zjistit o těch lidech něco více je nemožné.
Kolik stojí pořídit si fotku od Báry Prášilové?
Už před lety jsem se rozhodla, že když fotím motiv s odhaleným záběrem ženy, ženy totiž považuji za mimořádné bytosti, tak udělám jen tři velikosti po jedné fotce. Je to exkluzivita, úcta k ženskému tělu, které nechci masově reprodukovat. A stejný princip uplatňuji u fotek, které pro mě mají silný osobní význam. Limitované edice mají cenu i okolo deseti tisíc euro. Ostatní fotografie, které vznikly v omezeném počtu deseti kusů, stojí od 1200 euro.
Vnímáš se jako žena-fotografka, nebo odmítáš škatulky genderu?
Jako žena se cítím privilegovaná, ale je to ovlivněné dětstvím. Moje máma je silná žena, která si musela spoustu věcí vydobýt. Ale vyrůstala jsem v tom, že ženy jsou strašně silné. Myslím, že je rozdíl vnímat ženu například v socialistickém Československu, kde je režim podporoval v práci, a ve Spojených státech, kdy byly podporovány v roli hospodyň. České ženy jsou velmi silné, zdejší prostředí ale ve srovnání právě třeba s Amerikou víc šovinistické. Ego se projeví nad profesionalitou.
Tvé fotky jsou také odrazem snů, fantazií. Balancem mezi něhou a brutalitou. Je to odraz tvé ženské estetiky?
Fantazijní světy přece nemusí být nutně ženské. V mé tvorbě je obrovská ambivalence, touha po rovnováze. A to je celoživotní ženské téma, protože jsme cyklické, plné rozporů. Někdy chceme být dominantní bestie, jindy aby o nás někdo pečoval. Cítím, co ženy v liniích na sebe přenášejí, co nakládáme na další generaci, co předáváme dál. Je to těžký náklad a snažím se ten kruh narušit. My ženy potřebujeme hlavně rovnováhu.
