Jeho rodina patřila v československu k těm nejbohatším. díky jeho předkům stojí v Brně stavba, kterou i po sto letech obdivuje celý svět. Bez nástupu minulých režimů by byl Daniel Löw-Beer nejspíš evropským magnátem. Dějiny z něj ale učinily muže, který musí z ruiny opět vytvořit kvetoucí zahradu.
„Přežít a budovat. To v sobě máme geneticky zakódované,“ pokrčí rameny muž, o němž si všímavý pozorovatel ihned udělá obrázek. Kdo to může být, kdo se opovažuje vejít do jedné z nejoceňovanějších památek Česka bez povinných návleků na nohou? Ba ještě si sednout do ikonického křesla?
Ten člověk se chová, jako by mu to tady snad patřilo! „Jenže nepatří, a to i přesto, že jsem součástí rodiny Tugendhat,“ zasměje se Daniel Löw-Beer. Muž menšího vzrůstu v neformálním obleku působí jako turista, který do Brna zavítal jen na výlet. On se tu ale cítí stále více doma.
Pokud vám jméno Tugendhat ani Löw-Beer nic neříká, musíte podstoupit krátký výlet do historie, abyste pochopili, proč tato příjmení znamenala za první republiky moc, peníze a vkus.
Majitelka ikonické vily Tugendhat, jediné památky moderní architektury v České republice, která je zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO, Grete, se totiž narodila s příjmením Löw-Beer.
Její otec Alfred byl židovský průmyslník z Boskovic, jehož rod na Moravě vybudoval celý průmyslový koncern na vlněné látky. To díky Löw-Beerům se Brnu přezdívalo „moravský Manchester“.
„Löw-Beer se choval jako Baťa, ještě než svět o nějakém baťovském přístupu mohl vědět. Zajistil spoustu důležitých pracovních míst, staral se o své zaměstnance. Na Vánoce, které můj předek logicky coby Žid neslavil, rodina vždy přišla, aby dělníkům přinesla cukroví a dárky. V komplexu továrny byly domky pro zaměstnance fabriky a úředníky, mateřská škola. Vzkvétalo to tu,“ povzdychne si Daniel Löw-Beer.
