Spojuje je herectví a Dejvické divadlo a rozděluje – na scéně i v životě – skoro půl století. Co si Antonie Formanová a Miroslav Krobot, členové našich výběrů 30 pod 30 a 7 nad 70, myslí o respektu k autoritám, střetu generací a o sobě navzájem?
Miroslav Krobot
S Miroslavem Krobotem se překvapivě potkáváme v divadle v Olomouci, a ne v Dejvickém, protože tu dnes poprvé budou hrát jeho dramatizaci Lišky Bystroušky.
Jste před premiérou nervózní?
Nervózní ne, spíš zvědavý. Všichni očekávají lišku s ocasem, ale ona tam nebude. Najednou ten příběh dostává úplně jiné napětí. Naše Liška B. je o vztahu generací, starý revírník a mladá liška, to je téma, které se mi s přibývajícím věkem hodilo.
Hodilo? Proč?
Je to osobní, protože tu konfrontaci s mladým člověkem zažívám čím dál víc. Jsem letos padesát let u divadla a za tu dobu se úplně změnilo. Já se snažím sledovat i ty nejmladší tvůrce, oni mají úplně jiný přístup. A některé věci už…
Ne že bych je nechápal umělecky, ale nerozumím tomu, co na tom může lidi bavit. Netroufám si je soudit, jen mě strašně dráždí a štve, že tomu nerozumím. Tak se snažím vyptávat a pochopit to – třeba postmodernu, kde pro tvůrce není důležité, co svým představením chtějí říct, jen dávají věci vedle sebe a divák ať si vybere.
Je generační střet v umění, na divadle, nepostradatelný hybný moment?
Je to obrovská inspirace. Šestnáct let jsem byl na DAMU a pak už se mi moc učit nechtělo, ale stejně jsem to dělal, protože jsem mohl potkávat mladé studenty a tvůrčí lidi, kteří mi dali nový úhel pohledu a nečekané souvislosti. To bych nikde nenašel, takhle jednoduše.
Je taková i Antonie Formanová?
Ta holka má v sobě sílu. Já ji samozřejmě znám, ale neměli jsme na sebe štěstí, nikdy jsme spolu nepracovali, jen jednou jsme se potkali v jedné hře, Zítra to spustíme, taková čtená věc.
Mají z vás mladí herci respekt?
Mají ze mě zbytečný respekt. Že jsem profláklý přes Dejvické divadlo, do toho známé filmy. Mě naopak hrozně baví, když pak na tom mlaďochovi vidím, že čekal víc. Že je nespokojený.
Foo Jiří Zerzoň
Foo Jiří Zerzoň
Dáváte jim někdy rady do života?
Ne, to vůbec ne! Jednak je to blbost a jednak by ten člověk udělal pravý opak. To je úplně přirozené, že by se postavili na zadní a stejně by si to udělali podle sebe. Navíc když si vzpomenu na sebe jako na studenta a na svůj pohled na ty veličiny v Brně… Jak mi připadali neuvěřitelně staří šedesátiletí režiséři. A myslím, že to pořád platí.
