Vzal si nejprve svoji tetu a poté svoji sestřenici, kandidoval na prezidenta Peru, dostal Nobelovu cenu… Jeden z nejlepších spisovatelů našeho věku Mario Vargas Llosa zemřel ve věku 89 let a kromě mimořádně bohatého života po sobě zanechal především katedrály vystavěné ze slov, vyvolávající údiv.
„Protože Gabriel je milionář, a já ne. Protože Gabriel jezdí v kabrioletu, a já ne. Protože Gabriel má byt v Paříži, a já ne.“ Patricia zavřela pusu a ustoupila, zdálo se jí nespravedlivé rýpat do manžela jen proto, že jde na odbyt míň než García Márquez.
Že by něčí život vydal na román, je otřepaná floskule, v tomto případě však přináší pravdu a nic než pravdu. Jde totiž o ukázku z nedávno přeloženého díla Géniové, v němž Jaime Baily popisuje fascinující story „facky, která přepsala dějiny literatury“.
Muž, který ránu inkasoval, byl milionářem, jezdil v kabrioletu a měl byt v Paříži, jmenoval se Gabriel García Márquez a díky úkazu jménem Sto roků samoty se navždy – a právem – stal autorem nejkouzelnějšího díla moderního latinskoamerického kánonu.
Muž, který ránu dal, se jmenoval Mario Vargas Llosa, zemřel v neděli v rodném Peru v požehnaném věku 89 let. A jak vyplývá z názvu citovaného díla, stejně jako jeho souputník Gabriel byl géniem.
Jedním z nejlepších vypravěčů naší doby, jenž stavěl z písmen a slov katedrály se zručností nejlepších architektů; i jeho knihy vyvolávají údiv, obdiv i mravenčení v útrobách, zrovna jako když se postavíte před monstrózní stavbu.
Jak paradoxní, že nejprve to byl právě on, komu García Márquez záviděl i přál úspěch, že právě Vargas Llosa platil za proroka kontinentu. Jakmile ale vyšlo Sto roků samoty, jejich role se otočily.
Proč? Bailyho srovnání géniů nelze číst jako literaturu faktu, nápovědy ale nabízí. „Gabo“ si svým knírem, veselým zpěvem lidových vallenatos a nekončícím se objímáním s Fidelem Castrem ukradl show, Mario se mezitím zavíral do pracovny a psal a psal, soustředěně i energicky jako boxer.
Rány rozdával nejen později tváří v tvář nejslavnějšímu kolegovi, ale už jako student vojenské akademie, kde nabral téma pro svůj průlomový román Město a psi.
Vzal si svoji tetu, pak i sestřenici, již jako peruánská ikona kandidoval na prezidenta, „Gabovi“ se v roce 2010 nakonec vyrovnal i ziskem Nobelovy ceny za literaturu. To vše a telefonický seznam děl najdete na Wikipedii, nepřenositelná je ale osobní čtenářská zkušenost. Zvlášť když se univerzální nekrology většinou omezí na úvod kariéry, prosviští romanopiscův románový život a pak – sbohem, jako když zaklapnete knihu.
A o knihy, o ty přece jde především!
Kde tedy začít? Následující řádky jsou ryze subjektivní, nicméně si autor textu na základě vášnivého vztahu ke všem patnácti do češtiny přeloženým dílům Vargase Llosy troufne nabídnout jistý postup.
Když v roce 2019 navštívil Peruánec pražský Svět knihy, odpověděl na spisovatelskou Sophiinu volbu, na hypotetický dotaz z noční můry každého autora. „Pokud bych si měl vybrat jediné dílo, které zachráním, bude to Rozhovor u Katedrály,“ pravil Vargas Llosa.
Odtud je vypůjčen i motiv titulku textu, který čtete. Rozhovor u Katedrály – skutečně s K, neboť jde o název jedné zaplivané putyky – je velmi pravděpodobně Llosův vrchol, velký román, ve věku inflace slov pádný důkaz o jejich síle. Ambiciózní a náročné vyprávění mísí osudy i časové roviny, abych citoval redakčního kolegu Filipa Saivera: „Čirá rozkoš ze čtení.“
Ale tak trochu snobská, pro mnohé těžko přístupná. Přitom Llosa byl vypravěč nad ostatní a nepřístupná jeho díla vůbec nejsou, naopak. Provede vás v nich Kongem, Amazonií, Brazílií, Dominikánskou republikou, Andami i Tahiti.
Doporučit jistě lze i Město a psy, knihu stylově pojmenovanou Vypravěč nebo kratší Kdo zabil Palomina Molera?, stejně jako humoristická díla Pantaleón a jeho ženská rota nebo Tetička Julie a zneuznaný génius. Zvlášť druhé skýtá čtenářské prozření spojené s vyprsknutím nad tím, jak zábavně lze vrstvit text tak, aby najednou pointa vyskočila jako by nic a tím dala předchozím stránkám nový a ještě lepší význam.
Foto Mladá fronta
Foto Garamond
Pokud ale chcete poznat pana Vypravěče, nabízí se pětice děl podobného základu. Vycházejí z historických dějů a skutečností – někdy se jako motiv pro knihu přímo nabízejí, jindy jde o nenápadné, subtilní kapitoly dějin – a ty Vargas Llosa oživuje se zdatností kouzelníka.
Nejstarším z nich je Válka na konci světa (1981), román až starozákonního nádechu o zapomenuté story radikální sekty v brazilské pustině a jejího střetu s armádou, u nějž si přejete, aby HBO či Netflix našly odvahu ke zfilmování, neboť vám kniha tančí před očima jako obrazy a vy toužíte poznat, zda a jak by bylo možné převést ji do vizuální podoby, jako se to nakonec podařilo u Sto roků samoty.
Smrt v Andách (1993) zase lze číst jako jistý úkrok Vargase Llosy až směrem k magickému realismu. Kombinuje skutečné – a děsivé – činy peruánských teroristů Světlé stezky, kteří ničili jeho vlast, s legendami původních obyvatel o pishtacos, andské obdobě upírů. Je to mrazivá überdetektivka, převyšující standardy žánru jako Aconcagua Milešovku.
Kozlova slavnost (2000) se v tomto ohledu vrací více do reality a líčí atentát na dominikánského diktátora Trujilla. Llosovo mistrovství vás přímo nutí k dodatečnému dohledávání informací o Trujillově éře, je to svého druhu sen osvícených učitelů moderních dějin, jakkoli jde o jejich krutou, chvílemi až tarantinovskou výseč.
Ještě dál pak putujeme v knize Ráj je až za rohem (2003), slučující zdánlivě neslučitelné: až impresionistické vyprávění o posledních dnech Paula Gauguina na Tahiti a v dalších místech Francouzské Polynésie – spolu s osudy Gauguinovy babičky Flory Tristanové, spoluzakladatelky feminismu. A ano, je to přesně tak barvité a barevné, jak to zní.
Vrcholem této epochy je Keltův sen, vydaný symbolicky v roce 2010, kdy Vargas Llosa obdržel Nobelovu cenu. Jeho hrdinou je Roger Casement, bez přehánění naprosto unikátní, byť pozapomenutá postava dějin. S tímto nacionalistou, snílkem, humanistou a dobrodruhem se vydáte přes „srdce temnoty“ v Kongu a Amazonii až do kulis první světové války a on skončí…
Stop! Prozradit předčasně vše je přece zásadní vypravěčský neduh a dopustit se ho ve vzpomínce na jednoho z nejlepších spisovatelů posledního půlstoletí by byla hanba. Vargas Llosa si zaslouží něco jiného: tichou čtenářskou modlitbu před jednou z jeho katedrál.
Stačí vzít za kliku – někdy lehkou, jindy mohutnou a z oceli – a odměnou je příjemně stvrzující pocit toho, jaký má literatura smysl a kouzlo.
