Sály madridského paláce vévodkyně z Alby se letos vůbec poprvé otevřely veřejnosti. Palacio de Liria ukrývá jednu z největších světových soukromých sbírek umění, obsahující dopisy Kryštofa Kolumba, antické sochy, obrazy od Goyi, Tiziana nebo Rubense. K vidění jsou tato díla pohromadě vůbec poprvé, a to v dialogu s monumentálními instalacemi portugalské umělkyně Joany Vasconcelos.
Chystáte se do Madridu a už máte prochozené Prado, Thyssen i Museum královny Sofie? Vyrazte za uměním tam, kam chodí místní: do nově zpřístupněného Palacio de Liria, v němž žila nejbohatší aristokratka Španělska, osmnáctá vévodkyně z Alby.
Příští rok by tato extravagantní diva, jež platila za nejbohatší aristokratku Španělska, oslavila sté narozeniny. Spolu s madridským palácem a stovkami dalších nemovitostí po sobě zanechala majetek v hodnotě sto miliard korun a také jednu z největších soukromých sbírek umění na světě.
Jsou v ní opravdové skvosty od antických soch přes mapy z prvních zaoceánských výprav až po Velasquezovy nebo Goyovy portréty pět set let starého šlechtického rodu.
Zelená oáza klidu se nachází nedaleko nejrušnější nákupní třídy Gran Vía, jen kousek za náměstím Plaza de Espaňa. Komnaty paláce obývala Cayetana Fitz-James Stuart (1926–2014), celým jménem María del Rosario Cayetana Alfonsa Victoria Eugenia Francisca Fitz-James Stuart y de Silva, řečená zkráceně Cayetana, ještě před jedenácti lety.
Horní patra neoklasicistní budovy z osmnáctého století od architekta Ventury Rodrígueze dosud obývá její nejstarší syn a dědic Carlos Fitz-James Stuart, devatenáctý vévoda z Alby. Ten malý prostor v přízemí zpřístupnil veřejnosti již v roce 2019 a v minulosti v něm probíhaly již dvě výstavy.
Úchvatné komnaty v prvním patře se ale veřejnosti otevřely vůbec poprvé až letos v půlce února, a to spolu s výstavou světoznámé portugalské umělkyně Joany Vasconcelos, která v paláci probíhá do konce července (s možným prodloužením do konce srpna).
Mezi předměty ze stálé sbírky rodiny Alba rozmístila monumentální site-specific instalace, které vzdávají hold osobnosti vévodkyně a tematicky se vážou nejen k jejímu životu, ale i k tomu, co se v jednotlivých sálech dříve odehrávalo.
Cayetana, jak vévodkyni od dětství všichni říkali, se narodila přímo v tomto madridském paláci. Dětství ale prožila ve třicátých letech v londýnském exilu, kde se její otec Jacobo Fitz-James Stuart stal velvyslancem. Během španělské občanské války byl palác v Madridu poničen a rodina jej musela nechat před svým návratem přestavět.
Za mlada byla Cayetana považována za jednu z nejkrásnějších žen své doby, což dokazují i fotografie rozmístěné po celém paláci. V pozdním věku si pak udržovala extravagantní vizáž, která přitahovala i o více než dvacet let mladší milence.
Vévodkyní z Alby se Cayetana stala po smrti svého otce v roce 1953. Zdědila po něm nejen obrovský majetek, ale i na padesát dalších šlechtických titulů, za což si vysloužila zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Ten hlavní odvozuje svůj původ od pět set let starého šlechtického rodu s příbuzenskými vazbami i k britské královské rodině.
Vévodkyně přitahovala pozornost bujarým milostným a společenským životem. Její první svatba s Luisem Martínezem de Irujo v roce 1947 dokonce zastínila oslavy sňatku královny Alžběty. Během svatební cesty po Americe se Cayetana seznámila s mnoha hollywoodskými hvězdami, včetně Marilyn Monroe, která na ni udělala velký dojem.
Foto Juan Rayos, Palacio de Liria
Foto Juan Rayos, Palacio de Liria
Foto Juan Rayos, Palacio de Liria
Foto Juan Rayos, Palacio de Liria
Foto Juan Rayos, Palacio de Liria
Do tanečního sálu v prvním patře paláce proto Joana Vasconcelos umístila svou instalaci Marilyn z roku 2011. Tvoří ji obří stříbrné střevíce na podpatku, sestavené z hrnců a poklic. Blýskají se pod křišťálovým lustrem uprostřed sálu, jehož stěny lemují portréty císaře Napoleona III. a jeho manželky Evženie de Montijo, která zde ve věku 94 let v roce 1920 zemřela.
Památce císařovny, která se do Madridu často vracela za svými neteřemi a synovci z rodu Alba, je věnován i jeden z dalších sálů paláce. Do něj třiapadesátiletá umělkyně z Lisabonu situovala instalaci v podobě obří růžové mašle, vytvořenou z lahviček od parfému Dior J’Adore. Visela už na její samostatné výstavě ve Versailles v roce 2012.
První dílo Joany Vasconcelos upoutá pozornost už v zahradách. Před vchodem do paláce stojí obří zlatý prsten sestavený z ráfků pneumatik a broušených sklenic, které tvoří diamant na jeho vrcholu. Ve foyer pak návštěvníky uvítají dvě sochy lvů pokryté háčkovanou krajkou.
Než však vystoupají po schodišti do prvního patra paláce, mohou se v knihovně začíst do více než tisíc let starých písemností za poslechu hlasu Marie Callas zpívající árii z Carmen. Pod vitrínami je možné pročítat dopisy Kryštofa Kolumba, prohlížet si první mapy světa zakreslené na zámořských plavbách nebo první vydání Dona Quijota.
Mezi osmnácti tisíci svazky historických knih visí obří lustr z barevných náušnic, který Joana Vasconcelos vytvořila v roce 2001. V té době portugalská umělkyně vystavovala sólově vůbec poprvé, a to hned na benátském bienále.
Rozruch tehdy vzbudil její lustr vyrobený z tamponů. Pro aktuální výstavu v Palacio de Liria s názvem Flamboyant vybrala dvacet děl, která vedou dialog s prostory paláce, jeho sbírkovými předměty i životem vévodkyně. Další dvacítku artefaktů, dokreslujících průřez její tvorbou, pak vystavuje v posledních místnostech paláce, z nichž se vychází do zahrady.
Na fotografiích jsou připomenuty také další nezapomenutelné realizace úspěšné umělkyně, jako je dvanáctimetrový pavilon v podobě třípatrového svatebního dortu, který postavila pro rodinu Rothschildových ve Waddesdon parku v Anglii, nebo třináctimetrový Strom života z kaple pařížského Château de Vincennes.
Svým dílem zasáhla Joana Vasconcelos také do kaple paláce Liria, již rodina Alba dosud využívá. Ze stropní klenby nad oltářem ze sedmnáctého století se nyní vznáší obří tepající srdce z rudých textilií, jež se rozsvěcí v rytmu chorálu Hallelujah. Dílo Flaming Heart dokončila umělkyně v loňském roce.
Z kaple je pak možné chodbou dojít do hudebního salonku, jemuž vedle křišťálového lustru s květy z barevného skla dominuje klavír obepnutý černou háčkovanou krajkou.
Foto Klára Čikarová
Foto Klára Čikarová
Foto Klára Čikarová
Foto Klára Čikarová
Foto Klára Čikarová
Podobně portugalská umělkyně ozvláštnila také figurativní sochy, které v navazující chodbě doplňují své antické předlohy, sádrové podobizny koní nebo psů různých plemen.
Právě zvířecí mazlíčci hráli v životě vévodkyně z Alby významnou roli. Chovala nespočet psů, koček, ale také třeba papoušků nebo tukanů. Všichni našli poslední odpočinek mezi keři v palácových zahradách. Nápisy na kamenných rakvích připomínají jejich jména i data úmrtí.
Nedaleko nich stojí na trávníku další dílo Joany Vasconcelos – obří čajová konvice, která porůstá jasmínem. Současná podoba francouzské neobarokní zahrady pochází z roku 1916. Z pergoly porostlé vistáriemi, zvolenými pro svou výraznou barvu i vůni, se nabízí krásný výhled na palác i fontánu před ním.
Vraťme se ale zpět dovnitř budovy. V prostoru nad hlavním schodištěm se vznáší obrovská instalace Valkyrie Thyra. Nafukovací skelet potažený textilním patchworkem z blyštivých látek nasvícených LED diodami navazuje na další sochy Valkyrií, jež umělkyně ručně sešívá z látek kolekcí slovutných módních domů.
Téměř se dotýká torza sochy Afrodité z prvního století před naším letopočtem, stojícího v nice nad schodištěm, které je vůbec nejcennějším archeologickým exponátem ve sbírkách rodiny Alba.
Z tanečního sálu za schodištěm, kde stojí lodičky Marilyn Monroe, se vchází do jídelny, lemované velkoformátovými tapiseriemi s cestovatelskými výjevy. Vasconcelos v návaznosti na původní účel sálu umístila na stůl uprostřed dvě sochy humrů v nadživotní velikosti, opět opletené krajkou.
V komnatách shlížejících směrem k hlavní třídě je vystavena italská sbírka umění, již shromáždil Carlos Miguel Fitz-James Stuart. Obsahuje renesanční, manýristické i barokní obrazy. Jeden z pokojů je věnován Goyovým portrétům třinácté vévodkyně z Alby, již aragonský mistr v roce 1795 zachytil v bílých šatech.
Doplňují je portréty španělských infantek a královen z osmnáctého a devatenáctého století od předních malířů své doby. Mezi nimi pak stojí socha od Joany Vasconcelos z ušlechtilého dřeva vykládaného zlatem, připomínající strom, z jehož větví místo listů vyrůstají lidské vlasy.
Foto Juan Rayos, Palacio de Liria
Foto Juan Rayos, Palacio de Liria
Foto Juan Rayos, Palacio de Liria
V palácových sbírkách nechybějí ani holandští a vlámští mistři včetně Rubense, jehož portréty krále Filipa IV., Karla V. a portugalské královny Isabely zdobí sál dříve věnovaný flamencu. Umělecké sbírky rodiny Alba zahrnují dále také díla El Greca, Tiziana nebo Rembrandta a desítky tisíc vzácných bibliofilií.
Po smrti svého prvního manžela, s nímž měla šest dětí, se Cayetana ještě dvakrát vdala. Nejdříve za o jedenáct let mladšího akademika a bývalého katolického kněze Jesúse Aguirreho y Ortize de Zarate a po jeho smrti překvapila v roce 2011 Španělsko tím, že si již jako pětaosmdesátiletá vzala o pětadvacet let mladšího státního úředníka Alfonsa Díeze Carabantese.
Sňatek dámy, která si i v pokročilém věku potrpěla na velmi extravagantní vizáž, tehdy pobouřil celou zemi, včetně krále Juana Carlose. Proslýchalo se také, že Cayetana udržovala milenecký vztah s mladším toreadorem, vedle nějž si milovnice flamenca a býčích zápasů dokonce pořídila hrobku na hřbitově v Seville.
V tomto jihošpanělském městě vlastnila palác Las Dueñas, v němž v roce 2014 ve věku 88 let zemřela. Pohřeb měla v sevillské katedrále, do níž za svého života vjížděla přímo na koni. Všechny tituly rodu Alba po ní zdědil její nejstarší syn Carlos Fitz-James Stuart.
Poslední komnaty paláce do konce července již plně patří přehlídce další tvorby portugalské umělkyně, která kromě objektů pracujících s textilií, háčkovanou krajkou nebo tradičními dlaždicemi zahrnuje také malby nebo šperky.
Joana Vasconcelos ve svých instalacích často pracuje s běžnými předměty, které uvádí do nových kontextů, a zabývá se tématy, jako je hledání identity nebo role ženy ve společnosti. Spojení jejích děl s prostředím, v němž prožila svůj život jedna z nejzajímavějších žen novodobé španělské historie, je proto více než symbolické.
