Jako by kolem sebe rozsévalo nějakou speciální auru. Ferrari nebo Lamborghini to není, ale zároveň šíří něco víc než konkurenti ze země, kde se při rozhovoru zdaleka tolik negestikuluje a weissbier je na stole mnohem častěji než toskánské červené.
Takový malý test. Zavřete na chvíli oči a představte si, že jste v restauraci. Nejdřív někde ve vysoké prosklené budově s výhledem na svítící velkoměsto s černým interiérem dotaženým k dokonalosti a personálem, který nenápadně a bezchybně kmitá kolem.
A teď, teď jste si do úst vložili steak z wagyu. Skvělý tak, až by člověk brečel. Máte to? Restaurace číslo dvě. Italský venkov, rozpustilý majitel, který na vás bez ustání s úsměvem chrlí něco italsky, aniž byste mu rozuměli víc než bella, což se nejspíš týká vaší ženy nebo dcery.
Klidně jste při vstupu na dveřích mohli minout michelinskou hvězdu, ale je to vlastně jedno, protože před vámi na stole právě přistála ta nejlepší neapolská pizza, k dokonalosti dotažené risotto nebo třeba lasagne, co se vám za pár okamžiků doslova rozpustí na jazyku.
Máte i tohle? Dva světy. Oba stejně dokonalé, ale vlastně úplně jiné. Jen si teď sami odpovězte, kterému dáváte přednost. Proč taková hra?
Takhle nějak se totiž musí rozmýšlet ti, kteří si kupují auto, jež více či méně spadá do kategorie gran turismo, a rozhodují se třeba mezi BMW M8 Competition, Porsche Taycan nebo Audi e-tron GT na straně jedné.
Tohle je skupina „steak“. Maserati GranTurismo je tým neapolská pizza nebo lasagne. Linie přikrčeného kupé, dlouhá kapota, dvoje dveře ideálně bez okenního rámu a čtyři sedadla. Tvary gran turisma, na které má Maserati zřejmě patent.
