O trefy do černého budou ode dneška na mistrovství světa v Novém Městě na Moravě se svými malorážkami usilovat elitní biatlonisté. Mnozí se ke svému zklamání zmýlí, vám ale nic takového nehrozí – trefou do černého může být už samotná návštěva Vysočiny.
Vypravíte-li se do Nového Města v roli fanoušků, bude vás pravděpodobně zajímat umístění Markéty Davidové, Michala Krčmáře a dalších českých reprezentantů. Pobyt si ovšem můžete užít nezávisle na jejich výsledcích.
Důvod je prostý – Vysočina je fascinující kraj. Má v sobě neokázalou, a tedy nevtíravou poezii jeřabiny, kterou si velmi vhodně zvolila do znaku. Přinášíme proto pár tipů, jak si tuto poezii všemi smysly vychutnat.
Šifra mistra Santiniho
Jako budou muset biatlonisté povinně na bílém sněhu obkroužit předepsaný počet kilometrů, povinnou jízdou návštěvníků Vysočiny je Zelená hora. Ani v jednom případě se však povinná jízda nerovná nudné jízdě, Bože, chraň! V případě poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou to je dokonce božská jízda.
Božská? A co jiného byste čekali v kostele? Ke všemu ve zcela unikátním kostele. Čili ve vrcholném díle geniálního Jana Blažeje Santiniho, které kdyby nefigurovalo na seznamu světového dědictví UNESCO, mělo by lidstvo jeden dědičný hřích navíc.
Santiniho tvarosloví s Bohem přímo komunikuje a chrám usazený jako hvězdicová koruna na kopci Vysočiny je architektův opus magnum. Kouzlo kostela ještě zvýrazňuje čerstvá rekonstrukce, která stavbu víc přiblížila podobě v době vzniku, od níž předloni uplynulo rovných 300 let. Dalších slov netřeba, nechte mluvit baroko!
Řekni, kde ty kytky jsou? Tady!
Ze Zelené hory se stačí „skutálet“ dolů, do areálu žďárského zámku. Hledáte-li stylové ubytování, máte v někdejším šlechtickém sídle hned několik možností.
Ubytovat se můžete v bývalém zahradnickém domku, bývalé šlechtické akademii, ve mlýně ze 17. století i v renesančně-barokní věži, která se tyčí nad areálem. Pro rodinu Kinských, jíž zámek patří, navrhla všechny interiéry designérka Alexandra Dýcková, jejíž jméno se v oboru řadí k těm hodně uznávaným.
Dýcková povedeně pracovala s odkazy na historii, což může dosvědčit i osobní zkušenost autora tohoto textu se zahradnickým domkem, rekonstruovanou stavbou z 18. století, v níž se nalézají čtyři působivé apartmány.
„Velkou část vybavení tvoří dřevěný nábytek navržený na míru. Například čela postelí i koupelnová čela jsou inspirovaná slohem zámku i celého regionu,“ vylíčila Alexandra Dýcková. „Interiéru dominují dřevo, kov nebo len. Všechno korunují detaily, třeba originální dekorované talíře či na míru šité textilie.“
V domku, kde kdysi bydlel zahradník, nechybějí samozřejmě ani květiny. Ať už sušené, nebo na plakátech ze starých botanických knih na stěnách. „Člověk má pocit, že se ocitl uprostřed herbáře,“ psal jsem po tehdejší návštěvě domku. Zde cituji sám sebe nikoli z marnivosti, nýbrž proto, že na lepší charakteristiku přijít nemohu.
Kdo se bojí, smí do lesa
Od květin do lesa. Do Forest Resortu do Víru, vesnici na kopcích kolem řeky Svratky. Do tohoto lesa smí i ten, kdo se bojí. A měl by do něj vstoupit ten, kdo chce být překvapován.
Forest Resort překvapí, protože by leckdo nečekal, že na tomto místě narazí na gastronomii a ubytovací služby, jejichž kvalita přesahuje kopce Vysočiny a rovnou šplhá do himálajských výšin. Takové přirovnání není od věci, poněvadž resort spolupracuje s horolezcem Radkem Jarošem, který zdolal všech čtrnáct osmitisícovek.
Ubytovat se lze v prvorepublikové vile nebo v designových dřevostavbách v její těsné blízkosti. Přitom poměrně nedávno stála na místě ruina Rossiho vily. Současní majitelé resortu ji koupili a nechali rozvinout talent mladého architekta Lukáše Větrovce.
Ten na vcelku stísněném prostoru zachoval ráz i dispozice vily, kterou přifoukl nenásilnými přístavbami. Z původních stropních trámů je navíc ve čtyřhvězdičkovém komplexu zhotoven nábytek, stoly nebo restaurační bar.
V restauraci je podáváno jídlo, které kromě žaludků zaplnilo i dosud slepé místo na gastronomické mapě. Menu se zde snoubí s velkými víny, jako se rustikálnost snoubí s komfortem a modernou. Ano, jste ve Víru. Ve víru zázraků.
Skvělá kuchyně, báječné bydlení? Just!
V tamní sauně narazíte na koně. A nejen na koně, ale i na svatého Václava, který na něm jede. Tenhle výjev je vyobrazen na designovém hasicím přístroji Amplla. Hasičáků je v jimramovském podniku Just dohromady pět, všechny jsou vyzdobeny národními motivy a jejich přesné téma objevte sami, protože Just za návštěvu rozhodně stojí.
„V měšťanském památkově chráněném domě máme výjimečnou trendy kuchyni, designově čistý prostor restaurace, zelenou stěnu v ní. Pracujeme s udržitelností, s nakládáním s druhotně použitými materiály, s využíváním dešťové vody, s recyklovatelnými materiály,“ říká majitel podniku Marek Štukhejl. Že nelže, se můžete přesvědčit při vaší návštěvě.
Osobní zkušenost: kuchyně je skvělá. Další osobní zkušenost: skvělá je i sauna, v níž jsou úmyslně přiznané prvky někdejší maštale. Nejúchvatnější osobní zkušenost: ubytování. K pronajmutí je nabízen luxusní přízemní byt se čtyřmi místnostmi a na půdě bylo vybudováno šest apartmánů, které vás dostanou tak, že se vám z nich na biatlon možná ani nebude chtít.
Hliník věděl proč
Ano, je třeba uznat, tenhle tip je od dějiště právě zahájeného šampionátu poněkud z ruky. Jeho další slabinou je, že si musíte sehnat abstinenta či vyznavače Suchého února, aby vás do návštěvnického centra pivovaru Bernard dopravil.
Bonusem naopak je, že pochopíte motivaci Hliníka, který se – jak praví známý slogan z filmu Marečku, podejte mi pero – odstěhoval do Humpolce.
Návštěvnické centrum humpoleckého pivovaru je čerstvě dekorovanou Stavbou roku 2023. „Střídmé tvarování, efektní vložená vestavba, soudobé a výtvarně formované užití režného betonu, dřeva, skla a oceli. Cit pro měřítko místa i efektní dominanta věže,“ píše se ve zdůvodnění.
Uvnitř stavby je i kinosál, kde mohou být menší koncerty a v rámci filmového klubu tam klidně může být promítán snímek s Hliníkem. Stabilně se tam promítá příběh pivovaru, který započal tím, že ruinu se zůstatkovou hodnotou devět milionů korun a oprávněnou pověstí bídného piva vydražili v roce 1991 Stanislav Bernard, Josef Vávra a Rudolf Šmejkal za 52,5 milionu.
Po inspiraci, jak povstat z trosek, přijde vhod občerstvení, takže z kinosálu šup do nejvyššího patra centra – do Pivnice Na Štokách. Menu vycházející z lokálních surovin zažene hlad, žízeň mohou ti šťastnější zahnat nápojem, kolem něhož se tu vše točí. A připít si zde stvořeným sloganem: Svět se zbláznil, držme se!
Závrať ve Vítochově
Na biatlonovém šampionátu je vhodné modlit se za úspěch českých barev. I proto je snad přijatelné, že jsme v tipech začínali kostelem a kostelem také končíme.
Kostel na Zelené hoře je proslulý, kostel svatého Michaela archanděla ve Vítochově lze zařadit mezi tajné, a přesto velkolepé tipy. Jeden z nejstarších kostelů na Moravě, vzdálený od dějiště šampionátu zhruba dvacet minut autem, stál už v polovině 13. století a z jeho neomítnutých zdí vane gotika. Vane z nich tak silný dech staletí, až to dech vezme vám.
A ty výhledy! Až bude lepší počasí, rezervujte si glamping Palouček, kam od kostelíka dojdete pěšky, protože autem tam díkybohu nesmíte. Na naprosto opuštěném místě pochopíte, jak blahodárná umí být samota. Biatlonové hvězdy už v tu dobu na Vysočině zářit nebudou, zato na čistém nebi nad Vysočinou zazáří tolik hvězd, že z toho dostanete závrať. Krásnou až k zbláznění.
