Devět let. Tak dlouhá byla trať Posledního závodu od prvotního nápadu k první klapce. Film z hlavy režiséra a scenáristy Tomáše Hodana vstoupí 24. března konečně do českých kin.
Štáb během necelé dekády poctivě studoval historické prameny, poslouchal vyprávění pamětníků, pročítal deníky – a také sháněl peníze. Nakonec natočil film, který mapuje příběh tří mužů: dvou, kteří se stali legendou, a jednoho, kterého z ní komunisté schválně vynechali.
Osud lyžařů Bohumila Hanče a Václava Vrbaty, kamarádů z krkonošské Jilemnice, je dobře známý. Zahynuli při závodě na lyžích 24. března roku 1913 a příběh jejich smrti se vypráví v Krkonoších už několik generací. V roce 1956 byl režisérem Čeňkem Dubou zvěčněn ve snímku Synové hor, od kterého se však Hodanův film odlišuje.
Předně narovnává minulost. A vrací do ní německého závodníka Emericha Ratha, ze kterého ve finále dělá i hlavní postavu. Ve snímku se objevuje vlastně dvakrát: jako mladík v podání Marka Adamczyka a jako starý, životem zkoušený, ale nezlomený muž, který v osobě Oldřicha Kaisera skvěle přebírá roli vypravěče.
Rath příběh otevírá, když v padesátých letech přichází na horskou boudu v Krkonoších, kam byl pracovně přiřazen jako topič a kde právě probíhá odborářská rekreace. Místnímu správci postupně poodhaluje tajemství, které ještě nikdy předtím nikomu neřekl.
Před diváky se začne odvíjet příběh přátelství a drsného a těžkého života v horách v období před první světovou válkou. Seznámí se s Bohumilem Hančem, tehdy nejlepším československým lyžařem, jeho kamarádem Václavem Vrbatou a také s všestranným sportovcem Rathem, který se jako jediný Němec českých závodů účastnil.
Sám režisér přiznává, že měl příliš mnoho informací i postav, které se snažil do filmu vměstnat, a vše se nevešlo. Místy proto může na diváky působit trochu chaoticky a nedotaženě. Nedokonalosti ale vynahradí samotný osudný závod, jemuž na dramatičnosti dodává i podmanivá hudba Jakuba Kudláče.
Počasí na plátně je natolik nevlídné, že je divák rád, že sedí v teple kinosálu. Režisér herce nijak nešetřil a hory se štábu postaraly o sněhovou vánici, krupobití, mráz i mlhu – prostě všechno, co při natáčení potřeboval.
Poslední závod klade důraz hlavně na pravdu, snaží se vykreslit události tak, jak se skutečně staly. Hraje se v něm na notu vlastenectví, když Hanč, který se nejdříve nechce závodu kvůli své ženě zúčastnit, na něj nakonec tajně odejde, aby mohl vyhrát Čech.
Staví zároveň na přátelství i na síle spojení, překonávajícího národní rozpory. A ukazuje také realitu padesátých let, kdy předsudky, hloupost i zášť hrály až příliš velkou roli – a muž, který měl právo být označen za hrdinu, zemřel jako bezdomovec v zapomnění.
Kamera snímá zasněžné hory způsobem, který by mohl Janovi Basetu Střítežskému vynést přinejmenším nominaci na Českého lva. Znalci v záběrech poznají Labskou boudu nebo Medvědí a Brádlerovy boudy.
Kromě krajiny ale hraje samozřejmě i obsazení. Kryštof Hádek coby Bohumil Hanč ve své roli nezklame, stejně uvěřitelní jsou i Oldřich Kaiser a Marek Adamczyk, i když to chce trochu větší představivost, že by zestárl skutečně do Kaiserovy podoby.
Poslední závod se možná do 102 minut snaží vtěsnat až příliš mnoho, ale ke dvěma historickým hrdinům konečně přidává i třetího, aby si lidé mohli vyprávět příběh Hanče, Vrbaty – a Ratha.
