Architekt Jan Magasanik odešel před sedmnácti lety na zkušenou do Kodaně do světově úspěšného studia BIG a už v něm zůstal. Teď se zase vrátí na čas domů. Dánské studio pod vedením Bjarkeho Ingelse totiž vyhrálo soutěž na Vltavskou filharmonii.
Je to tak trochu Honzíkova cesta. Nebo spíš cesta na sever, jak podotýká Jan Magasanik, když začíná vyprávět o své pouti do Dánska. Architekt, který se rozhodl, že zkusí štěstí v Kodani, ve slavném studiu Bjarkeho Ingelse, pochází z Ústí nad Labem, kde jsme si dali v červencovou, horkou sobotu sraz.
Sešli jsme se nejdříve v kavárně na nábřeží, v místě, které má velký, i když dosud zatím nevyužitý potenciál. „To nejlepší, co na Ústí je, je kombinace řeky a vulkanických kopců kolem. Labe sem teče od Lovosic a Litoměřic meandry, kde se krajina otevře a potkávají se Krušné hory s Českým středohořím ve specifické kompozici,“ říká Jan Magasanik.
Kdysi, po revoluci, mělo město šanci na rozvoj. Tehdy osvícený primátor Lukáš Mašín pozval do Ústí architekta Romana Kouckého ze skupiny Zlatí Orli, u kterého si objednal územní plán i ten regulační pro centrum města. Zrealizovali pak společně ještě lanový most přes Labe, park u muzea a tím rozvoj Ústí na 25 let skončil.
To nejlepší, co na Ústí je, je kombinace řeky a vulkanických kopců kolem.
Pěšky přecházíme do Střekova, kde se Jan Magasanik narodil a vyrůstal. Čtvrť má pro něj dvě polohy – romantickou a průmyslovou. Tu první symbolizuje hrad Střekov, který nabízí nádherné výhledy a přitahoval v minulosti řadu umělců.
Skladatel Richard Wagner sem jezdil poté, co v Teplicích v lázních odložil svou manželku. „Ubytoval se v hradní věži a po nocích běhal po lese v prostěradle, aby se dostal do transu a správné nálady, v níž pak komponoval. Složil tu tehdy slavnou operu Tannhäuser,“ přibližuje architekt.
Krásná příroda přitahovala i spisovatele Karla Maye, ostatně ústecký region byl jediný, do kterého kdy cestoval. Ač psal o přátelství Vinnetoua s Old Shatterhandem, v Americe nikdy nebyl. A jediný vodopád, který kdy viděl a jejž tak barvitě popsal v knize Poklad na Stříbrném jezeře, je Vaňovský, na okraji Labského kaňonu.
„A tohle je ta průmyslová část Střekova,“ ukazuje Jan Magasanik na továrnu, kterou v minulosti vybudovala rodina Schichtů a kde se kdysi vyrábělo i proslulé mýdlo s jelenem. „Viděli tu potenciál řeky a železnice, odkud posílali zboží do celého světa.“
„Velmi dobře se starali o své zaměstnance, stavěli pro ně byty, veřejné lázně nebo kino, ve kterém se uskutečnila první projekce zvukového filmu v Československu. A Baťa sem posílal své syny, aby se učili, jak se správně starat o své zaměstnance,“ doplňuje.
Míříme do centra města a stín najdeme v restauraci Na Rychtě. Podnik s pivovarem z původní knajpy v centru města přestavěli podle návrhu architekta Romana Prachaře. Teď je z ní lepší podnik s pivovarem.
„Ústí je sice krajské město, ale nic moc se tu neděje. Taková díra, ale hezká, má své skryté kouzlo a nádherné okolí. Ústí má své skryté podhoubí, díky aktivitám lidí spojených s Činoherákem, Hraničářem a univerzitou. Město je proto v létě vylidněné, a proto i všechny dobré kavárny a galerie jsou zavřené,“ dodává Jan Magasanik.
Foto Michael Tomeš
On sám studoval architekturu v Liberci a dodnes je především profesoru Jiřímu Suchomelovi vděčný za to, jakým způsobem své studenty vedl. Nabízel jiné možnosti, jiné pohledy, říkal, že nic není nemožné, nabádal je, ať jdou na zkušenou do světa.
„Měl jsem rád konzultace s ním. Žádný názor nebyl špatný a každý nápad se dal nějak využít. A podobně pracujeme i v BIG. Bjarke Ingels je šéfdirigent, pod jehož taktovkou si můžeme nezávisle hrát a experimentovat, ale ve výsledku musí vše ladit,“ přibližuje.
