Díky čerstvému angažmá v Jihočeské filharmonii je Alena Hron první českou šéfdirigentkou v historii. „Už bylo načase, ne?“ prohodí a má pravdu. Hron do police, a jakou!
Prolomí ticho, které dosud panovalo. Prolomí ticho před bouří, přičemž není hanbou tuto ohranou metaforu použít. Copak se někdy omrzí skladby Mozarta a Händela a Dvořáka, byť zahrané tisíckrát? Nejde o to, kolikrát je člověk slyšel, ale jak dokonalé jsou.
Dokonale na tento případ sedí i klid před bouří. Vše je v očekávání a do napjatého ticha vpadne blesk. Roztrhne oblohu, propojí nebe se zemí, ticho však ještě nenaruší. Teprve pak to přijde. Hron!
„Zvedla jsem ruce, udělala gesto a lidé přede mnou začali hrát. Byl to pro mě úžasný wow efekt, celý zbytek dne jsem byla v úplné euforii a věděla, že přesně tohle chci dělat. Že nic nechci dělat víc. Tenhle pocit jsem zažila, když jsem poprvé dirigovala symfonický orchestr – tehdy na Pražské konzervatoři.“
