Je mu teprve pětatřicet let, a přesto už zná jeho jméno nejen česká, ale i celosvětová hudební scéna. Skladatel Jiří Trtík kombinuje klasickou hudbu s moderními nástroji, spojuje elektronickou hudbu s akustickými nástroji i přírodou či továrnami.
„Hudba je neuvěřitelně krásná věc.“ Sedíme v kavárně Nové scény Národního divadla. Skoro před rokem tady zazněla opera Kafkův dopis otci, kterou skladatel Jiří Trtík napsal ve Varšavě. Zastihnout ho v Česku je těžké – před několika dny přijel z Bukurešti a za chvíli má se svým ansámblem STRO.MY koncert v Miláně. O ansámblu mluví jako o „kreativní síle na poli klasické hudby“.
Jiří Trtík je sice skladatel klasické hudby, ale nedrží se striktně koncertních síní. Kromě Národního divadla nebo Centra městského plánování (CAMP) hraje i pro soukromý sektor. „Hráváme na exkluzivních akcích významných firem,“ vysvětluje Trtík. Do Milána jede na pozvání od přední české sklárny Lasvit, spolupráci navázal také se společností Deloitte či se studiem Chybik + Kristof Architects.
S hudbou se setkal ještě v dětství, ale cesta k ní vedla přes průmyslovku. „Prvních dvacet let je nejtěžších,“ směje se Trtík, o kterém se mnohdy mluví jako o jednom z nejvýznamnějších českých skladatelů v zahraničí současnosti. Kromě toho, že sám neustále tvoří, učí také skládat talenty mladé generace.
„Učíme se od sebe navzájem. Předávám studentům své zkušenosti, ale zároveň se můžu učit od nich,“ popisuje Trtík. Na začátku dubna vyjde jeho nová skladba – Vltava Recomposed.
Foto se svolením Jiřího Trtíka
Co jste dělal v Bukurešti?
Pracoval jsem na novém koncertním repertoáru pro klavír a syntezátory. Byla to pro mě velká výzva, šlo o můj první sólový recitál. Vyšel z toho takový soundtrack pro abstraktní, neexistující film. Divák může zavřít oči, zaposlouchat se a promítnout si před očima svůj vlastní „film“ – důležité scény z jeho života. Koncert pro veřejnost sklidil obrovský úspěch, sál byl plný. Rumunské publikum má o novou hudbu zájem.
Zazní to i tady v Česku?
Chtěl bych. V Praze by měla být premiéra 11. června v Atriu na Žižkově. Také se jedná o tom, že bych to v červnu zahrál v Hongkongu.
Často pobýváte v zahraničí. V Americe jste měl kariéru, koncerty, vyhrál jste spoustu soutěží. Ale pak přišel covid.
Byl jsem tam čtyři roky a užíval jsem si to, ale začalo se mi stýskat po Evropě. Pak přišel covid a všechno se tam zastavilo. Vrátil jsem se zpátky do Česka a začal učit v Praze na Mezinárodní konzervatoři a založil STRO.MY Ensemble.
Jak je na tom Evropa ve srovnání s Amerikou v oblasti umění?
V Evropě je pro umění lepší podnebí. Čím déle jsem v USA byl, tím více jsem začal vnímat problémy společnosti. Na založení vlastního orchestru člověk potřebuje několik mecenášů nebo bohatého strýčka. Ta země je čím dál víc konzervativní. Lidé, kteří financují kulturu v klasické hudbě, jsou hodně staří.
Evropa je momentálně mnohem otevřenější v oblasti nového umění. Poslední dobou mě hodně fascinuje východní blok, cítím tam takovou novou sílu a energii, která byla dlouhá léta přidušená Sovětským svazem a až teď se může svobodně vyvíjet. Polsko je toho nejkrásnějším příkladem, ale Rumunsko jde také hodně nahoru.
Tradice ale neznamenají zajeté koleje. Chci je propojit se současným zvukem, s elektronickou hudbou.
Po příjezdu z Ameriky jste tedy založil ansámbl STRO.MY. Jak to probíhalo?
Když člověk dělá koncerty, musí dát dohromady lidi, kteří to zahrají. A já to pak dělal pořád, pořád jsem dával dohromady nějaký ansámbl. Nebyl tam žádný stabilní člověk. Ale pak se to nějak přirozeně vystříbřilo a na společných koncertech se začali objevovat stejní lidé.
Orchestrů a ansámblů je strašně moc. Řekl jsem si, že musíme mít jasný profil. Mít jasnou vizi toho, co chceme dělat.
A co děláte?
Baví nás spojovat hudbu a architekturu – děláme site-specific koncerty na různých architektonicky unikátních místech nebo třeba v lese. Součástí jsou i zvuky z toho prostředí, takže právě v lese třeba šumění listí. Loni na podzim jsme tu skladbu přenesli do CAMP a z dálky bylo slyšet tramvaje a zvuky města. Všechno to krásně zapadlo.
Právě ta atmosféra dokáže hudbu proměnit, podpořit, vznikne tak ojedinělý zážitek. Máme vlastní repertoár, jsme kreativní v provedení i obsazení. Spolupracujeme s umělci z nejrůznějších oborů, od filmu přes divadlo a performance až po světelný design. Přinášíme tak nové pohledy na důležitá témata, jako jsou v dnešní době příroda a mentální zdraví.
Foto Petr Racek
Mají vaše skladby nějaký společný charakteristický prvek?
Můj profesor na skladbu ve Spojených státech mi říkal, že v mé hudbě slyší východní Evropu. Kolegové mi občas říkají, že můj rukopis poznají, ale já se to trochu bojím definovat. Jsem otevřený a snažím se svět vnímat co nejvíce čistě a zároveň se snažím navazovat na českou tradici, na Janáčka, Dvořáka, Smetanu, Martinů…
Tradice ale neznamenají zajeté koleje. Chci je propojit se současným zvukem, s elektronickou hudbou. Jednou byly vynalezeny housle, pak orchestr. To jsou věci, které někdy někdo ustanovil. A my se tu uzavíráme, chybí nám odvaha zkoušet a hledat novou cestu.
Proč tomu tak je?
Možná nízké sebevědomí. Možná nedostatek financí – skladatel se bojí riskovat a jde radši tou vyzkoušenou cestou. Zároveň přední české hudební instituce často dávají příležitosti zahraničním skladatelům, kteří nemají takový vztah k české kultuře. Tomu třeba moc nerozumím.
Kdy jste začal skládat?
Když jsem byl malý a přijeli jsme ke známým, hned jsem běžel ke klavíru. Fascinovalo mě to. Doma jsme ho neměli, rodiče nejsou hudebníci. Na střední škole, chodil jsem na elektrotechnickou průmyslovku, jsem se naučil na kytaru. Měli jsme kapelu.
Takže jste nešel rovnou po základce na konzervatoř?
Ne, až po střední. Vlastě jsem mezitím rok a půl studoval filozofii. Cesta k hudbě byla klikatá. Hledal jsem kreativní obor. Když můžu tvořit, jsem šťastný.
Když jsme se STRO.MY Ensemble dělali pražskou premiéru Koncertu pro les v CAMP, finance z grantů nestačily a spousta lidí nám pomáhala zadarmo. Toho si moc vážím, ale nemělo by to tak být.
Zmiňoval jste, že se snažíte být kreativní. Jak to děláte?
Hledám nová témata a nový zvuk. Ke zvuku používám syntezátory a propojuji elektronickou a akustickou hudbu. Jsou to dva vzdálené světy, které se ale zároveň hezky doplňují.
Témata, která mě baví zpracovávat, jsou zejména nové pohledy na přírodu. Jsem z Vysočiny, vyrostl jsem v lese, k přírodě mám obrovský vztah. Ten pohled už nicméně není romantický, ale realistický. Nemůžeme si dovolit to, co dělali romantici před sto padesáti lety, opěvovat přírodu.
Nikdo už snad nevěří, že planetu nemůžeme zničit. Musíme se k tomu nějak postavit. Musíme se podívat, v jakém stavu příroda v současné době je, jak se k ní chováme. Reflektovat to hudbou je zajímavé, ten výsledek je úplně jiný než romantická hudba.
A jak to do hudby vkládáte?
Třeba ve skladbě Vltava Recomposed jsou znázorněny proměny Vltavy za posledních sto padesát let. Za tu dobu vznikla spousta přehrad, obrovských betonových konstrukcí. To jsem vyjádřil přidáním syntezátoru a odstraněním hlavního tématu a části Svatojanských proudů. Ty už jsou zatopené na dně přehrady, už neexistují.
Jak se se symfonickou básní Bedřicha Smetany pracovalo?
Nechtěl jsem do jeho skladby přinášet nová témata nebo melodie, jeho dílo je opravdu geniální. Práce s ním byla oříšek – chtěl jsem udělat parafrázi a reflektovat tam současný stav přírody. Hlavní téma Vltavy je na konci jako citace, ale v syntezátoru to zní jako hrozba. Smutná Vltava. Je to kvartet – housle, marimba, kontrabas a syntezátor Flux, to je taková verze thereminu.
Foto Igor Paliatka
Kdy Smutnou Vltavu uslyšíme?
Budeme to vydávat v pátek 4. dubna na streamovacích platformách. Naživo bude snad až během podzimu v rámci letošního projektu Národního památkového ústavu Vltava slavná & splavná.
Teď je právě výročí sto padesáti let od Smetanovy Vltavy. V té době už byl hluchý, viděl orchestr, ale neslyšel své dílo. Je to takový dárek a pocta pro něj. Zároveň doufám, že by právě nové zpracování jeho díla mohlo přilákat pozornost mladší generace k jeho odkazu.
Jaké teď máte další plány?
Chystáme koncert ve spolupráci se skladatelem filmové hudby Karlem Havlíčkem. V květnu budeme hrát po architektonickém festivalu Pulse v Ostravě. V létě si dám v koncertování pauzu, budu jen skládat a meditovat. Na konci léta máme koncert na festivalu filmové hudby Soundtrack Poděbrady. Tam budeme živě doprovázet film Bratři.
Skládáte tedy i filmovou hudbu?
Filmovou hudbu dělám poměrně dost. V poslední době jsou to hodně dokumentární filmy zpracovávající důležitá témata. Například jsem napsal hudbu pro film Eating the Future, který je o velké produkci masa, pro jednu anglickou produkční společnost.
Jaký je rozdíl mezi hudbou filmovou a tou „klasickou na pódium“?
Pro mě žádný. Většinou dostanu ten film a snažím se ho tou hudbou doprovodit. Je udělaná na míru. Někteří režiséři si vyberou některé z mých starších skladeb a do filmu je zakomponují. Třeba Martin Páv, se kterým často spolupracuju, dokáže podle hudby dokonce navrhnout scénář. To je pro mě neuvěřitelné. Martin moji hudbu použil i v novém dokumentárním filmu Glowing o bělení kůže, který chystá.
Skládáte i pro soukromý sektor. Jaký je rozdíl mezí ním a tím státním?
Díky grantům si člověk může dovolit více experimentovat, více riskovat. Ale zase na to nejsou vždy peníze, často jsou projekty podfinancované. Tam pak hrozí vyhoření. Je to náročná situace. Když jsme se STRO.MY Ensemble dělali pražskou premiéru Koncertu pro les v CAMP, finance z grantů nestačily a spousta lidí nám pomáhala zadarmo. Toho si moc vážím, ale nemělo by to tak být.
Částečně tedy ty experimentálnější umělecké projekty financujeme z příjmů ze soukromého sektoru. Je to balancování. Hrajeme jako doprovod různých eventů, kde chtějí, aby hudba byla moderní, současná a zároveň aby byla krásná a povznášející. V soukromém sektoru se avantgarda moc neobjeví.
Kafkův dopis otci. Foto Petr Kadlec
V červnu byla na Nové scéně Národního divadla premiéra vaší první opery Kafkův dopis otci. Co bylo na tvoření takového rozsáhlejšího díla nejtěžší?
Nejtěžší bylo zůstat věrný Kafkovi. Kafka je těžký kádr. Přečetl jsem knihy o jeho životě, abych se nedopustil nějaké dezinterpretace. Taky bylo těžké dodržet deadliny. Dělali jsme na tom rok, z toho půl roku se dělalo libreto. Toho jsem se pak držel.
Shromažďoval jsem hudební nápady, pak jsem je roztřídil a říkal jsem si, co by mohlo kde fungovat. Postupně jsem to skládal jako puzzle a snažil jsem se vidět celek. Sledoval jsem, jak se emoce v průběhu času tvaruje, kde má kontrast, kudy má cestovat.
Uslyšíme ještě nějakou operu?
Neměl bych říkat detaily, ale je tu výzva od režiséra Štěpána Gajdoše v podobě dětské opery. Tématem bude čas. Inspirací je knížka od českého spisovatele Davida Böhma Než dočteš tuto větu, narodí se na Zemi 21 dětí.
Čas je taková veličina hodně příbuzná hudbě a rytmu. Hudba nemůže být bez času, takže důležitou roli tam bude hrát právě rytmus. Opera by ale mohla vyjít nejdřív za dva roky.
