Jeho cesta do Česka, kde tento týden veřejně přednášel vůbec poprvé v životě, opět přitáhla pozornost ke jménu Václav Smil. A opět ukázala, proč se pořád vyplácí číst knihy místo internetu: česko-kanadský akademik a polyhistor už roky píše to podstatné v nich.
Větrná energie stojí zásadně na fosilních zdrojích. I to je Václav Smil v jedné větě, velmi zhuštěné a zjednodušené, která svým způsobem popírá to, čemu věnoval svůj vědecký a následně publikační život. Smila totiž nezajímají emoce, nýbrž fakta. Nikoli názory, nýbrž čísla. Ne zkratky, nýbrž poctivost.
A navrch k tomu všemu kontext – teprve pak se lze dobrat k popisu reality, který dává v rámci možností smysl. Je ryzím protipólem aforismu, že nikdy nemáte nechat fakta, aby vám pokazila dobrý příběh. Což už bohužel dávno není novinářský vtip, ale pevná součást informačního světa.
Když se Smil v těchto dnech zúčastnil konference Alter Eko a poté přednášel v pražském Cevro Institutu, opakoval při obou příležitostech, co svým čtenářům prezentuje už dávno. Nepřekvapí proto jeho vzácně racionální pohled na zelenání Evropy, ani jeho důraz na Asii a Afriku coby kontinenty na vzestupu, nikoli vymírající.
Smil má mediální nálepku autora, na nějž přísahá Bill Gates, a u nás ho doporučuje třeba Ivo Lukačovič, který na Twitter vtipně a výstižně napsal: „Václav Smil je jako Chat GPT 10+. Čte, čte, čte a čte a na rozdíl od AI si nevymýšlí a dává ven jen tvrdá data.“
Ano, číst Smila nepředstavuje potěchu typu Homo Sapiens nebo Homo Deus od Juvala Harariho. Některé knihy – například Ropa: Průvodce pro začátečníky – jsou dokonce vyloženě těžké, akademické, vyžadující enormní koncentraci.
Vždy ale překypují fakty vloženými do kontextu. „Tato publikace je v první řadě o objasnění faktů,“ píše Smil v předmluvě ke knize Čísla nelžou: 71 věcí, které potřebujete vědět o světě. „Jenže to není tak snadné, jak by se mohlo zdát: přestože internet je přesycen čísly, příliš mnoho z nich bylo převzato ze zdrojů neznámé provenience, často s pochybnými jednotkami,“ upozorňuje.
Objasňování faktů není snadné, přesto se o něj Smil snaží. Jeho nečtenáře může v rámci mediálních výstupů překvapit například závěrečná odpověď rozhovoru pro Seznam Zprávy: „Ale víte co? Ono je úplně jedno, co říkám a píšu. Já jsem starý plešatý člověk, nějaký blbý realista z Kanady. Ptejte se Grety Thunbergové. Nebo Ursuly von der Leyenové, to je vůdce Evropy.“
Zní to jako rezignovaný povzdech, kdo ovšem Smila čte, hořkou ironii ve vědcově hlase chápe daleko lépe. Už toho viděl, přečetl a hlavně napsal příliš mnoho, aby ho nechával klidným myšlenkový stav světa. Aby s klidem odpovídal na otázky, jejichž podstata od faktů dávno odběhla k ideologii.
Smil je totiž reliktem starých časů, avšak v tom správném slova smyslu: časů, v nichž je naprosto v pořádku dát do jedné myšlenkové konstrukce jevy, které dnes slouží primárně k vymezení vlastní „kmenové příslušnosti“ názorových protipólů. A následně tyto jevy rozebírat a snažit se poctivě dojít k závěrům.
Foto Jan a Václav Mudrovi
Václav Smil, svými slovy „starý plešatý člověk“, kterého si ale v knihovničce hýčká nejen Bill Gates
Příklad za všechny: Smil nijak nepopírá, že planeta prochází klimatickou změnou, zároveň ale upozorňuje na množství slepých ulic, do nichž se řítíme dvoustovkou a bez bezpečnostního pásu, hnáni primárně vírou, ideologií, názory, ale rozhodně ne pevnými daty.
Jeho asi nejpřístupnější knihou je zmíněná Čísla nelžou. Byť ji Smil napsal v roce 2020, její smysl ani v překotné době nijak nezeslábl. Vybíráme z ní proto několik ukázek Smilova přístupu k popisu světu a k jeho přemýšlení.
Elektřina z větru a fosilní paliva. „Přestože je vítr tak volný a tak zelený, jak jen může energie být, samotné stroje jsou čistým zosobněním fosilních paliv.“ Typický Smilův přístup, v němž vypočítává, že turbína s výkonem pěti megawattů spotřebuje sto padesát tun oceli na železobetonové základy, dvě stě padesát tun na kola a gondolu rotoru a pět set na věž.
A navazuje výpočtem, že pokud by do roku 2030 měla elektřina z větru pokrýt pětadvacet procent globální poptávky, vyžadovalo by to 450 milionů tun oceli! Navíc bez kovu na sloupy, dráty či transformátory… A nemluvě o uhlí, které je na její výrobu třeba.
Resumé? „Ještě dlouhou dobu – dokud všechny energie používané k výrobě větrných turbín a fotovoltaických článků nebudou pocházet z obnovitelných zdrojů energie – zůstane moderní civilizace v zásadě závislá na fosilních palivech.“
Raději trojskla. „Hledání nevyzkoušených technických fíglů je prokletím energetické politiky.“ Ale pokud podle dat v USA a Evropské unii spotřebují přibližně čtyřicet procent primární energie budovy a polovinu spotřeby domácností představují vytápění a klimatizace, je zásadní udržet teplo uvnitř, či venku.
A jelikož jsou největší ztráty energie v oknech, trojskla ji ve srovnání s jedinou skleněnou deskou mohou snížit až o devadesát procent. „Bonus: skutečně to funguje,“ dodává Smil a připočítává faktor pohodlí, který zná z Kanady.
Znovu tak krátká kapitola – Smilovi stačí tři až čtyři strany – končí pronikavou a zároveň zásadně kritickou úvahou, neboť hledíme na potenciál aut poháněných solární energií či jaderných minireaktorů, ale přehlížíme to, co už máme.
„Proč tedy vizionáři chtějí nalít peníze do tajemných technologií přeměny, které možná ani nebudou fungovat a pokud ano, pravděpodobně by měly špatné vedlejší účinky na životní prostředí? Co je špatného na jednoduché izolaci?“
Antropocén? Spěchejme pomalu. Jako člověk s klasickým vzděláním si Smil pomáhá latinským „festina lente“. Smil nejprve zdůrazní potvrzená fakta o zásazích člověka do globálních biogeochemických cyklů a konstatuje, že „dopady způsobené člověkem jsou bezprecedentní a v rozsahu, který může ohrozit budoucnost našeho druhu“.
Obratem se však ptá: „Je naše kontrola nad osudem planety tak dokonalá? Existuje spousta důkazů proti.“ Termonukleární reakce v nitru Slunce, tvar, rotace a nachýlení planety, cirkulace atmosféry… „Vše je mimo jakýkoli lidský dosah.“ Totéž pak lze říci o zemětřeseních nebo sopečných erupcích. A pokud Smilovými slovy měříme čas v civilizačním měřítku, pak dokonce i o hrozbách srážky Zemí s planetkami.
Navíc každá ze šesti epoch takzvané kenozoické éry trvala nejméně 2,5 milionu let, přičemž antropocén mohl začít maximálně přes osmi tisíci lety (počátky usedlého zemědělství) a možná dokonce před pouhými sto padesáti lety (rozmach spalování fosilních paliv). Emoce stranou, ať mluví fakta: „Počkejme, než zjistíme, zda je naše stopa na planetě o něco víc než jen tenoučká vrstvička v geologickém záznamu.“
Sledujte dětskou úmrtnost. Lepší ukazatel kvality života podle Smila neexistuje – kam se hrabou HDP či disponibilní příjem na obyvatele. Propracovaněji se jeví například HDI, Human Developement Index, multivariační ukazatel kombinující očekávanou délku života při narození a dosažené vzdělání s hrubým národním důchodem.
Ten zároveň vysoce koreluje s průměrným HDP. A tak se Smil dívá jinam.
„Mojí volbou proměnné pro rychlé a vypovídající srovnání kvality života je kojenecká úmrtnost,“ píše Smil. „Nízkých hodnot nelze dosáhnout bez kombinace několika zásadních podmínek, definujících dobrou kvalitu života: obecně dobré zdravotní péče, správné mateřské a kojenecké výživy, života v přiměřených podmínkách s dostatečnou hygienou a přístupu k sociální podpoře pro znevýhodněné rodiny.“
Opět typicky smilovsky dodává, že ani to není plně uspokojivým ukazatelem pro měření kvality života národů. Nicméně pokud se kojenecká úmrtnost u subsaharských národů rovná situaci v západní Evropě před zhruba sto lety (ano, tak špatné to tehdy bylo), vyvozuje z toho, že právě ono století představuje rozdíl ve vývoji, který tyto národy musí překlenout, aby dohnaly bohaté ekonomiky.“
Óda na syntetický amoniak. Smilem velmi často zmiňovaná věc. Nebýt jej, nelze nakrmit lidstvo.
„Syntetická dusíkatá hnojiva získaná z Haberova-Boschova amoniaku poskytují zhruba polovinu veškerého dusíku požadovaného světovými plodinami. Protože plodiny nyní dodávají asi osmdesát pět procent potravinových bílkovin, bez syntetických dusíkatých hnojiv bychom nemohli zajistit dostatek jídla pro převládající stravu více než tří miliard lidí.“
Z čehož vyplývá následující: abychom nakrmili dvě miliardy lidí, kteří se v průběhu následujícího půlstoletí narodí v Africe, „měli bychom udělat vše pro zlepšení účinnosti hnojení, snížení plýtvání potravinami a osvojení umírněné konzumace masa“.
Výše uvedené příklady jsou jen malou ukázkou, o čem přemýšlí a jak své myšlenkové závěry prezentuje jeden z nejvlivnějších Čechů současnosti. Dále se v knize Čísla, která nelžou, dočtete o nárůstu maximálního dožití, o absurdnosti kontejnerových lodí na elektrobaterie, o tom, kde jsou lidé nejšťastnější, v čem spočívá kouzlo japonské stravy, proč je beton tak úžasný vynález…
A mnoho a mnoho dalšího – a to je řeč pořád jen o jednom díle. Pokud vás tedy Smil v posledních dnech zaujal, platí jednoznačná rada: Lidé, čtěte!
