V roce 2007 byla Jen A. Miller sloupkařkou New York Times. Pak se s ní rozešel přítel, zemřel jí dědeček a krátce na to si vzala hypotéku na dům. A za několik měsíců zachvátila Ameriku nechvalně známá hypoteční krize, která odstartovala globální krizi ekonomiky. Podobný výčet událostí v rozmezí ani ne roku by bohatě stačil, aby se z něj podlomila kolena i těm nejotrlejším.
Na Jen největší tíha událostí dopadla, když se svou matkou vyklízela dědečkův dům. „Úplně jsem se složila. Ležela jsem na podlaze, nemohla se vůbec hýbat a brečela,“ vzpomíná. Matka na ni naléhala, aby šla na terapii, ale ona se místo toho přihlásila na desetikilometrový běh. O sedm let později, v roce 2014 napsala pro Timesy další sloupek, který se po internetu rozšířil rychlostí blesku. Titulek zněl „Běh jako terapie“ a Miller v něm líčila, jak jí běhání změnilo život a pomohlo jí překonat nejtěžší období života.
Článek se stal základem její knihy Running: A Love Story, jež se nedávno objevila na pultech. Prodává se skvěle. Takže jak je to vlastně doopravdy? ptá se server nymag. Může běhání, potažmo fyzická aktivita opravdu vyléčit klinickou depresi?
Nejprve je třeba zdůraznit, na čem se shoduje většina odborných studií na téma deprese: skutečná deprese je závažná psychická porucha, kterou rozhodně nejde jen tak vyběhat nebo podobně setřást. Člověk v depresi by měl vyhledat odbornou pomoc a připravit se na to, že ho čeká dlouhý boj. Vědci však v poslední době přišli s řadou nových poznatků, které fyzickou aktivitu coby účinný doplněk v boji proti depresím vřele doporučují.
Čtěte také: 10 znamení, že jste v depresi a pravděpodobně o tom nevíte
Tým doktora Brandona Aldermana ze Státní univerzity New Jersey prosazuje metodu zvanou MAP training a ve výsledcích svého výzkumu uvádí, že symptomy deprese vykazuje zhruba 40 % mladých Američanů. Důvod? Chybí jim pohyb. Ještě nedávno byli vědci přesvědčení, že lidský mozek přestává tvořit nové neurony, jakmile biologicky dospěje. Ukázalo se však, že některá mozková centra, například hipokampus, mohou být ve výrobě neuronů stále aktivní i v dospělosti. Jde sice o méně stabilní verze nervových buněk, které po pár týdnech zanikají, ale i tak mají pozitivní vliv na zvýšenou tvorbu serotoninu, látky odpovědné za stav našich nálad. Takže pokud její množství klesne pod standardní úroveň, upadáme do depresí.
Aldermanův tým nyní zjistil, že depresivní lidé často produkují méně právě takových „krátkodobých“ neuronů. Tento nedostatek dříve zvládlo vykompenzovat příležitostné cvičení nebo sport, ale protože počet lidí se sedavým zaměstnáním a nedostatkem pohybu se stále zvyšuje, roste i počet lidí s depresemi. Z toho důvodu vzbudila v odborných kruzích metoda MAP training zvýšený zájem.
Jedná se o speciálně navržený tréninkový plán kombinující meditační cviky doplněné o vhodná aerobní cvičení a fyzický trénink (odtud zkratka MAP = mental, aerobic, physical). Tým doktora Aldermana vycházel při jeho sestavování z toho, aby techniky, které doporučují psychologové při projevech deprese, doplňovala právě fyzická aktivita, což by pomohlo potvrdit nebo vyvrátit hypotézu o depresi z nedostatku pohybu.
Čtěte také: Osm každodenních činností, které zaručeně posílí vaše zdraví
Aldermanovi kolegové zkoumali po dobu osmi týdnů padesát dva mladých lidí. Dvacet dva z nich mělo diagnostikováno sklony k depresi a výsledky mluvily jasně. Po každodenním cvičení a meditaci (30 minut ráno, 30 minut v podvečer) se příznaky depresí u dotyčných jedinců výrazně snížily a u všech bez rozdílu se naopak navýšila schopnost koncentrace a sebemotivace.
Rozhodnutí Jen A. Miller přihlásit se na maraton se tedy ukazuje jako správné. Ale čím fyzický pohyb tolik pomáhá? To vědci, navzdory pečlivosti výzkumu, ještě stále neví. „Částečně to souvisí s tím, že cvičení vyplavuje nový serotonin,“ říká doktor Alderman. „Z dlouhodobého hlediska ale pořád stojíme před spoustou otazníků. Možná je to tím, že díky cvičebním a meditačním technikám se lidé lépe učí přesně zaměřit svou pozornost a pracovat s dechem. Snáz se jim soustředí na dílčí úkoly a umí sami sebe uklidnit. Na přesnější výsledky je ale třeba si ještě počkat.“
Ale i když dál platí, že nejúčinnějším lékem na chronické deprese je odborná psychologická péče a že běhání ani jiné cvičení nemohou sloužit jako všeobecná prevence, protože příčiny nemoci jsou daleko komplikovanější, „…může být pro lidi pozitivní, že i na tak složitá onemocnění existuje aspoň z části snadná pomoc,“ uzavírá Jen A. Miller v předmluvě své knihy.
