Chris Levine stvořil celou řadu památných fotografií: třeba portrét Alžběty II., který královna označila za vůbec nejsugestivnější vyobrazení člena královské rodiny. Jak se člověk dostane k focení monarchy a jak se fotí v Buckinghamském paláci?
Šestašedesátiletý umělec Chris Levine, který se narodil v kanadském Ontariu a posléze se usadil ve Velké Británii, využívá světlo coby svůj hlavní tvůrčí nástroj a pracuje s pokročilými technologiemi, jako jsou lasery a holografie.
Jeho široký umělecký záběr zahrnuje různé disciplíny od fotografie až po spolupráci s kulturními ikonami, jako jsou například Grace Jones, Kate Moss či dalajlama.
Patnáctého prosince byla v madridském Museo Gran Vía 15 slavnostně zahájena výstava Selected Works of a Visionary (přístupná do 7. dubna), kde mohou návštěvníci obdivovat některá z nejslavnějších děl Levinovy kariéry.
Jeho všeobecně nejuznávanějším dílem je portrét královny Alžběty II., který zhotovil v roce 2004 na počest osmistého výročí poddanosti ostrova Jersey britské koruně.
Výsledný obraz nazvaný Equanimity (Vyrovnanost) se stal jedním z nejkultovnějších portrétů všech dob. Pozdější dílo odvozené z materiálů shromážděných během této zakázky, Lightness of Being (Lehkost bytí), které zobrazuje královnu se zavřenýma očima, však téměř zastínilo originál.
Levine je skutečným mistrem světla, které zpracovává různými způsoby s cílem dosáhnout rozšířeného stavu vnímání a vědomí prostřednictvím obrazu a formy.
Všem svým dílům tak propůjčuje nevšední spirituální náboj, který se u podobných umělců běžně nevidí. Jeho komerční tvorba, v rámci které fotografoval některé z nejslavnějších žen novodobé historie, ovlivnila celé generace fotografů a nastavila kulturní měřítko v tomto odvětví.
Reportérky Forbesu v tomto rozhovoru poodhalují Levinův umělecký odkaz a společně s ním si připomínají ono nezapomenutelné focení, kdy s kulisou Buckinghamského paláce na pozadí postavil britskou královnu Alžbětou II. do záře reflektorů.
Kdy jste poprvé zatoužil proniknout do světa umění?
Od malička jsem chtěl být architektem, ale v osmnácti mi nečekaně zemřel otec a já se rozhodl změnit povolání a zapsat se na uměleckou školu v Chelsea. Tam jsem se v posledním ročníku zaměřil na hologramy, protože jsem v nich viděl budoucnost grafiky a doufal jsem, že by se daly nějak uplatnit i v architektuře.
Jak se vyvíjela vaše kariéra v počátečních letech?
Po dokončení studia jsem začal pracovat v korporátu, což mi umožnilo vydělávat peníze a zdokonalovat techniku holografie při realizaci různých projektů pro společnosti jako Michelin, British Gas nebo Philips. Časem mě ale výroba hologramů omrzela a závislost na analgetikách mě přivedla až do léčebny.
Krátce nato jsem se rozhodl vystudovat magisterský program v oboru počítačové grafiky na St. Martins. To mi dodalo potřebnou motivaci a naplno jsem se pustil do tvorby hologramů na cédéčkách, díky čemuž jsem navázal spolupráci s lidmi z hudební branže, jako jsou David Bowie, Simply Red, B52 nebo Oasis.
Je práce s celebritami náročná?
Každá celebrita je jiná, ale nakonec jsou to pořád přece jenom lidé. Pracoval jsem s dalajlamou i s britskou královnou. Každý se pyšní zcela odlišnou osobností, ale já jsem se s nimi vždy snažil hlavně navázat hlubší vztah a napojit se na ně, abych mohl na kameře zachytit něco jedinečného.
Každá celebrita je jiná, ale nakonec jsou to pořád přece jenom lidé.
Nedávno jsem portrétoval Eltona Johna a během focení jsem mu pod židli umístil reproduktor s nízkými frekvencemi. Myslím, že to zafungovalo výborně, poněvadž mi tam usnul.
Nedávno jsme mohli vidět jednu z vašich instalací na festivalu Noor Rijád v Saúdské Arábii. Jak hodnotíte tuto zkušenost?
Lidé už mě léta nabádali, abych své práce představil na Blízkém východě, a potěšilo mě, že se mi naskytla šance vnést světlo i do těchto míst. Ta země se v posledních letech obdivuhodným tempem mění a rozvíjí. V den zahájení festivalu Noor Rijád se stalo něco magického.
Moje dílo Molecule of Light ozářil úplněk a to pro mě bylo něco opravdu mimořádného, protože mi to umožnilo spojit se s pouští a s celým místem.
Jak se vám naskytla příležitost spolupracovat s královnou Alžbětou II.?
Jednoho dne mi nečekaně zavolal výtvarník Gordon Young a já si myslel, že si ze mě tropí blázny. Měl jsem sice zkušenosti s fotografováním rockových hvězd, ale představa, že bych měl portrétovat královnu, mi připadala přitažená za vlasy.
Teprve když mě Charles Saumarez Smith pozval na schůzku do Národní portrétní galerie, začal jsem si uvědomovat, že se to doopravdy děje. Jersey Heritage Trust po mně chtěl zhotovit královnin portrét, který by připomínal osm set let věrnosti ostrova Jersey koruně. Na seznamu známých umělců, kteří se o historickou zakázku ucházeli, jsem byl tak trochu divoká karta.
Jak probíhalo focení v Buckinghamském paláci?
Teprve týden před akcí jsem začal být nervózní. Královnina stylistka Angela Kellyová mi v úterý zavolala s dotazem, co chci, aby měla královna během focení na sobě. Přál jsem si zprostředkovat prostý a čistý obraz panovnice, dovolili mi tedy vybrat šperky z královské klenotnice.
Rozhodl jsem se pro korunu, kterou měla na sobě při příležitosti otevření parlamentu, jednoduchý náhrdelník z perel a s Angelou jsme pak vybrali náušnice a střídmé vrstvy oblečení bez výraznějšího zdobení.
Načasování nebylo ideální, neboť ten den bylo v paláci hodně rušno kvůli státní návštěvě prezidenta George Bushe. Před zasedáním mě královnini asistenti krátce seznámili s protokolem a naučili mě, jak správně oslovovat Její Veličenstvo.
Když sama královna dorazila, jen mě pozorovala a po celou dobu focení nepromluvila. Tehdy jsem si uvědomil, že si Alžběta II. celý svůj život pěstovala a osvojovala pozici nezaujatého a vyrovnaného pozorovatele. Po hodinovém bloku focení skončilo, a když královna odešla, padl jsem na podlahu místnosti v Buckinghamském paláci a vykřikl: „Do prdele, já to vážně zvládl.“
O něco později jsem královnu znovu navštívil v její malé pracovně na hradě Windsor a společně jsme vybrali portrét, který jsme pokřtili Equanimity.
Během této druhé návštěvy byla královna mnohem srdečnější a vedli jsme velmi uvolněný rozhovor, ve kterém jsme nakousli téma meditace. Královna se mi svěřila, že její způsob meditace spočívá v péči o zahradu, která je její zenovou svatyní.
Vaše dílo Lehkost bytí, zobrazující královnu se zavřenýma očima, se zrodilo po letech z vyřazených snímků z tohoto prvního focení. Proč jste se zpětně rozhodl fotografie zveřejnit?
Během prvního focení jsme použili fotoaparát speciálně vyrobený pro tuto příležitost, který se pohyboval po lineární dráze. Královnu při fotografování ozařovalo velké množství světla a chvíli trvalo, než se fotoaparát přemístil.
Bál jsem se, že to pro ni bude nepříjemné, a tak jsem jí doporučil, aby si mezi jednotlivými snímky odpočinula. Zavřela oči a přesně v tu chvíli se nám podařilo zachytit ten nezapomenutelný okamžik.
O několik let později jsem si prohlížel vyřazené materiály z předchozích sezení a tenhle snímek mě zaujal. Uviděl ho Mario Testino a vybídl mě, abych ho zveřejnil. Národní portrétní galerie jej tehdy označila za vůbec nejsugestivnější vyobrazení člena královské rodiny.
Kdy jste se s královnou Alžbětou II. viděli naposledy?
Dva měsíce před královninou smrtí jsem ji v červenci navštívil na hradě Windsor, než odcestovala na Balmoral. V tisku už tehdy kolovaly zvěsti o jejím podlomeném zdraví, ale já jsem je považoval za nepodložené novinářské báchorky.
Při našem setkání možná působila trochu křehce, ale dlouhověkost měla v rodině a neklesala na duchu. Zpráva o její smrti mě velmi zaskočila.
Pracoval jste s některými z nejslavnějších žen světa, jako třeba s Kate Moss. Nakolik jsou pro vás ženy důležité při vašem zaměstnání?
Zakázky ke mně spíš chodí, než že bych je sám aktivně vyhledával. Práce se ženami je přirozenou součástí mého řemesla. Kate Moss platí za kulturní ikonu a geometrie jejího obličeje je specifická. Seznámila nás společná kamarádka a ke čtyřicátým narozeninám jsem jí na zahradě postavil speciální světelnou instalaci s lasery.
Vzpomínám si, že během oslavy jsme stáli v kroužku s Johnem Gallianem, Boyem Georgem, Davidem Cholmondeleyem a Andre Balazsem, zatímco polonahá Kate Moss tančila na Princovu skladbu Purple Rain.
Je to jeden z těch kouzelných okamžiků, které poznamenají váš život a vy si uvědomíte, že svět je plný spousty kouzelných setkání. Časem se z Kate stala nejen moje klientka, ale také kamarádka.
