Umělkyni Moemi Yamamoto okouzlila Praha natolik, že se tu rozhodla usadit. V rodné zemi už byla poměrně etablovaná, tady ale začínala od nuly. Naučila se česky, vystudovala AVU a úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. V čem je dílo Moemi Yamamoto tak výjimečné? Pro Forbes Life promluvila o tom, čím ji nadchla česká kultura i jak vypadá trh s uměním v Japonsku.
Její diplomová práce na AVU před třemi lety zaujala galeristy, kurátory i sběratele. Nejen na české výtvarné scéně je totiž tvorba Moemi Yamamoto svébytným úkazem – vyniká originálním přístupem k malbě, v němž kombinuje vlivy tradiční japonské kultury a života v Česku.
Od té doby má za sebou devětatřicetiletá rodačka ze Sappora několik samostatných výstav, účast na světových veletrzích i ocenění Objev roku od České akademie vizuálního umění.
Nedávno Moemi Yamamoto skončila úspěšná výstava v Bratislavě a na letošní podzim chystá sólovou výstavu do GAVU v Chebu. A aktuálně je pět jejích obrazů do konce května k vidění na výstavě v Uhelném mlýně v Libčicích, která je věnována japonským vlivům v současném českém umění.
Výstavy s názvem Ti, kteří raději kopřivy, pojmenované podle knihy japonského autora Džuničiró Tanizakiho, se v galerii Arto.to účastní čtyři umělkyně, do jejichž tvorby se z různých důvodů propisují vlivy Japonska.
„Já jsem si jako inspiraci ale vybrala jinou Tanizakiho knihu – Chvála stínů. Jejím hlavním tématem jsou rozdíly mezi japonským a západním vnímáním,“ říká mi Moemi Yamamoto v citlivě rekonstruované industriální budově v areálu někdejších šroubáren v Libčicích nad Vltavou.
Do jejích obrazů se propisuje nesoulad mezi amerikanizovaným moderním Japonskem a dřívějšími japonskými tradičními hodnotami a propojení této estetiky s vlivy života v Česku. To je ostatně téma, s nímž se Moemi Yamamoto každodenně setkává i ve svém životě.
„Jsem Japonka, ale nevěřím v něco jako takzvanou japonskou identitu, která je velmi proměnlivá a možná ji ani nelze definovat. Cítím ale, že když znovu použiji to, co z této kultury zbylo, v současném kontextu, mohu objevit něco nového,“ vysvětluje výbornou češtinou.
Když do Prahy před osmi lety poprvé přišla, rok se učila jen jazyk. Z české kultury znala pouze Jana Švankmajera a Franze Kafku.
„Když se procházím po Praze, často nacházím jakýsi nános času, který nestihly zakrýt moderní betonové budovy. Velmi mě přitahuje také česká gotika, například dílo Mistra třeboňského oltáře nebo Mistra Theodorika. Její vlivy vidím trochu i v tvorbě Jana Švankmajera. Je v tom taková magická mysterióznost, podobně jako v díle Kafky. Takové zvláštnosti mám velmi ráda a možná jsou právě tím, co mě přivedlo právě do Česka,“ vysvětluje Yamamoto.
Foto Bold Gallery
Foto Bold Gallery
Foto Bold Gallery
Foto Bold Gallery
Foto Bold Gallery
Dodává také, že si tu oblíbila tradici masopustu: „Ač jde o staročeský pohanský zvyk, jsou tam pro mě i prvky animismu. V tom se japonská estetika shoduje s tou českou.“
Rodačka ze Sappora absolvovala v Japonsku vysokou uměleckou školu s magisterským titulem a potom jako výtvarnice malovala iluzivní obrazy pro muzeum smyslů, kde byla zaměstnána. Vedle toho se věnovala i vlastní tvorbě. Odmala ale toužila po tom poznat Evropu.
Nakonec ji k tomuto kroku dovedly tíživé okolnosti z jejího soukromí, kdy se po rozchodu potýkala se stalkingem ze strany bývalého partnera.
„Bála jsem se o vlastní život a nedokázala jsem kvůli svému mentálnímu rozpoložení pokračovat v práci. Jakmile v Japonsku přijdete o stálé zaměstnání, je velmi těžké najít si nové. Brala jsem to jako šanci najít si novou životní cestu,“ svěřuje se umělkyně. Aby načerpala novou energii, vydala se cestovat po Evropě.
První destinací bylo Polsko, kam ji přilákal zájem o jazyk esperanto, jehož základy položil polský židovský lékař Ludvík Lazar Zamenhof.
„V Polsku na mě ale dopadla tíha druhé světové války a k životu mě nelákalo. Vydala jsem se tedy autobusem do Prahy a už po cestě jsem věděla, že tady chci žít. Zamilovala jsem se do Prahy na první pohled,“ svěřuje se umělkyně.
Foto Bold Gallery
Foto Bold Gallery
Foto Bold Gallery
Foto Bold Gallery
Přitom když odjížděla z Japonska, slibovala otci, že se za pár let vrátí. Našla si tu jazykové kurzy, přítele a rozhodla se, že se zkusí dostat na AVU. „Chodila jsem ukazovat své portfolio profesorům, ale většinou jsem se doslechla, že je moje tvorba již hotová, a nemám proto důvod chodit znovu do školy,“ vzpomíná.
Neuspěla podle jejích slov i proto, že klasická malba v té době neměla na škole takovou pozici jako konceptuální umění.
„Hlásila jsem se do ateliéru Grafika 1 Dalibora Smutného, ale ve druhém kole jsem se ocitla u Josefa Bolfa. Vlastně ani nevím, proč si mě vybral. Při pohovoru se mě ptal, co bych chtěla ve škole dělat a co bych svou malbou chtěla vyjadřovat, a já jsem mu na to drze odpověděla otázkou, co chce ve svých obrazech vyjádřit on,“ směje se.
Moemi věřila, že by jí studium AVU mohlo v Česku pomoci najít galeristu. A to se také stalo, ačkoli byly poslední dva roky na škole poznamenány koronavirovou pandemií. Nejdříve prodávala obrazy přes platformu Young Real Art, ale díky diplomové práci si malířku vyhlédl majitel Bold Gallery Oldřich Hejtmánek.
Následovaly dvě úspěšné samostatné výstavy, výjezd na veletrh do Tchaj-peji i ocenění ČAVU. Yamamoto dokázala zaujmout i tím, jak svou tvorbu dokázala posunout. „Našla jsem svůj způsob, jak manipulovat perspektivou. Smíchala jsem v jednom obraze tradiční japonskou ptačí perspektivu s perspektivou předrenesanční malby. Je to takový vysněný prostor, kde se mísí více úběžníků,“ vysvětluje prvek, jímž je její tvorba unikátní.
Dobře je vidět například na jejích zátiších s policemi plnými soch, přírodnin, knih nebo rostlin, které trochu připomínají švankmajerovské kabinety kuriozit. Vycházejí ale z tradice korejské předmoderní malby, kde se tento formát objevuje: „Obraz je pro mě takovým obřadním oltářem, na který pokládám různé věci,“ říká umělkyně.
Ke starobylé atmosféře obrazů a typickému rukopisu přispívá i zvolená technika: „Používám klasickou renesanční techniku žloutkové tempery s olejem na desce. Když jsem malovala jen olejem, nelíbil se mi povrch obrazu – chtěla jsem, aby byl matnější,“ vysvětluje Yamamoto.
Díky Česku získaly novou perspektivu nejen její obrazy, ale i její vnímání světa: „Kdybych si vybrala Paříž, Londýn nebo Ameriku, měla bych určitě větší šance na úspěch na celosvětové umělecké scéně. Myslím si ale, že jsem udělala správné rozhodnutí. Žít ve svobodě pro mě bylo v Japonsku samozřejmostí, nedokázala jsem si představit, co je to komunismus, a neuvědomovala jsem si, že se dá svoboda tak jednoduše ztratit. V Česku jsem získala větší přehled o historii i světové politice,“ vypráví.
Prosadit se v Japonsku na trhu s uměním je podle ní podobné jako v Česku: „Když chcete vystavovat v prestižní galerii, musíte nejprve vystudovat vysokou uměleckou školu a snažíte se navázat kontakty s galeristy a kurátory.“
I v Japonsku ale vnímá hlavně zájem o konceptuální umění a jen hrstce studentů klasické malby se podle ní podaří prosadit se v kariéře na vyšší úroveň. „Já jsem byla poměrně úspěšná i v Japonsku, vystavovala jsem ve známých galeriích a mé obrazy se prodávaly. Uživit se naplno uměním ale bylo i tak velmi těžké,“ vzpomíná.
Na českém trhu s uměním je podle ní více aktivních sběratelů než v Japonsku a větší poptávka po současném umění. „Všeobecně v evropské kultuře vnímám větší zájem vlastnit umělecká díla,“ říká malířka. Je to podle ní dáno i tím, že v Japonsku lidé bydlí v menších domech, kde pro umění není tolik prostoru.
V Česku považuje jako jednu z příčin většího hladu po nákupu umění i pozdní nástup kapitalismu, kdežto v Japonsku už je podle ní trh už nasycen. „Lidé v Česku mají touhu kupovat si nové věci a mají i větší vášeň pro to, umění tvořit,“ vnímá Japonka.
Svou stopu zanechala i v Jablonci nad Nisou, kdy pro město namalovala jeho rozsáhlé panorama, které nyní visí ve společenských prostorách zdejší Sokolovny.
Vzniklo přitom úplně náhodou: „Na Facebooku jsem viděla obraz starého kostela, který se mi líbil, a tak jsem mu dala lajk. Zveřejnila ho prorektorka UMPRUM Ida Čapounová, která se mi pak ozvala jen díky tomuto lajku, a oslovila mě ke spolupráci na projektu Ztracená identita,“ vypráví malířka.
Na jednom obraze namalovala různé jablonecké budovy, odkud byli vysídleni Němci, poté je vyvlastnili komunisté a po revoluci zůstaly prázdné. „Můj obraz je takový pokus o to, najít novou identitu tohoto města. S tímto konceptem velmi souzním, protože rezonuje i mým životem. Totéž totiž můžu říct i o Japonsku,“ říká Yamamoto.
Foto Bold Gallery
Lidé v Česku podle ní mají o Japonsku většinou zkreslené romantické představy: „Japonsko se ale neustále mění. Já jsem se narodila v Sapporu na severním ostrově Hokkaidó, kde původně žili Ainové, než jej dobyli Japonci a změnili podobu města. Nevnímala jsem tam ale žádné tradiční Japonsko, je to moderní amerikanizované město. Ani já si neuvědomuji, jakou identitu mám jako Japonka,“ vrací se oklikou k tématu aktuální výstavy.
Právě pomocí obrazů je podle Moemi Yamamoto možné pocítit návrat do minulosti, k tradičním hodnotám.
V jejím ateliéru v pražské Libni aktuálně příliš obrazů nenajdete – jakmile totiž Moemi Yamamoto namaluje něco nového, je to rychle pryč. Než jsme se setkali, zrovna natáhla na rámy poslední plátna, než se pustí do práce, aby připravila nové obrazy pro nadcházející podzimní výstavu v Chebu. A její další meta?
„Není pro mě důležité mířit ke světovému úspěchu, ale najít něco podstatného v životě. To jsem tady našla a Česku za to děkuji,“ říká umělkyně.
