Je jedním ze symbolů Prahy. Už sto třicet let. Teď se konečně znovu jako fénix rodí z popela. Doslova. Požárem poničená budova Průmyslového paláce na pražském Výstavišti se konečně dočkala opravy. Po dlouhých čtrnácti letech, před nimiž shořelo celé levé křídlo, začala letos jeho rozsáhlá rekonstrukce za více než dvě a půl miliardy korun. Podílí se na ní i sklářská firma Kolektiv Ateliers z Nového Boru na Českolipsku. Právě v jejích dílnách dostanou znovu svůj lesk vitrážová okna, díky kterým má palác svou nezaměnitelnou podobu.
„Je to, jako když skládáte puzzle. Každý dílek do sebe musí zapadnout,“ říká mi Michal Vlček, CEO firmy Kolektiv Ateliers. Vitráže z paláce jsou uskladněny snad v každém patře budovy. Museli kvůli nim postavit na dvoře i velký party stan, aby je měli kam naskládat. Na výrobu replik i jejich opravu mají třicet měsíců.
To se může zdát jako dlouhá doba, ale jde o plochu 2300 metrů čtverečních, přes pět tisíc skleněných výplní a více než sto tisíc kusů skel. Každé musejí očistit, rozbité nahradit a složit zase zpátky. A není to právě jednoduché, kolikrát musejí napravovat i práci svých předchůdců.
„V době výstavby paláce vznikaly vitráže během osmi měsíců, čemuž ta kvalita provedení dost odpovídá. Skladba skel je nedokonalá, a protože je tlačil čas, brali skláři to, co měli zrovna po ruce,“ ukazuje na jednu z vitráží Michal Vlček.
Skla nejsou úplně jednotná a nesedí přesně, což komplikuje výrobu replik. Ke každé výplni je nutné přistupovat individuálně. Skláři si ale nejdříve museli najít svůj systém, aby tabulky nepomíchali a aby vrátili jednotlivá sklíčka zase na své místo.
„To jsou naše děvčata,“ představuje mi Michal Vlček tři dámy v jedné z dílen. V rukavicích právě houbičkou opatrně omývají jedno ze skel. „Když se k nám vitráže přivezou, začíná se tím, že odstraníme tu původní skladbu okna. Pomocí kleští se rozeberou jednotlivé části a musí se dát pozor, abychom je nepřeházeli. Nesmí se ani otočit. Chyba, která se udělá tady, se propíše do dalších částí. Je to jako střih na kalhoty, taky v něm nesmíte nic prohodit,“ popisuje CEO firmy.
Původní olovo, kterým jsou skla spojená, se recykluje a paralelně s tím vyrábí nové. Pokud výplň chybí úplně, označí se kde a udělá se jeho replika. Poté jde celá tabulka na speciálně vyrobeném šuplíku do lázní, kde se zalije roztokem zahřáté sody. Špína se uvolní a pak už jen děvčata ručně dočistí místa, kde to je potřeba.
„Úplně neřešíme okraje, protože ty budou znovu zalité olovem. To je takové háčko, které se nacvakne a přimáčkne na sklo, doplní se cínem a pak se překytuje. Největší zlo kromě větru je voda a mráz, takže ve chvíli, kdy by začalo za ty profily zatékat, tak se mrazem uvolní,“ vysvětluje Michal Vlček.
Po očištění putují vitráže na šuplíkách do dílny, kde se dořezávají chybějící díly. Sklář Eda zrovna podle šablony jedno ze skel vyrábí. „Takhle si to řezákem obtáhnu a pak kleštěmi vyštípnu. Když je to zubaté, tak si to na krystalce zaoblím,“ ukazuje na jednu z mechanických pomůcek. Jinak je všechno ruční práce, která vyžaduje trpělivost, zručnost i rozum. Když jsou díly nařezané, musejí je složit k sobě, jak patří, a připravit na spojení.
Momentálně pracuje na zakázce osm lidí, v záloze jich ale má firma ještě víc. Ti čekají, až dorazí jednak materiál, a hlavně vitráže ze západní stěny, kde se budou vyrábět repliky.
V současné době je hotová už převážná část severního průčelí, zhruba sedmdesát procent. Každá tabulka se musí popsat, aby montéři věděli, kam přesně v budově patří. „Třeba tady ta písmena SPB1,1 – to znamená severní průčelí, sektor B1, první výplň,“ přibližuje Michal Vlček. „Je to v podstatě taková šachovnice, kde každé pole má své číslo a v tom poli je do dvaceti výplní. Máme výkresy, kde jsou jednotlivá pole a tabulky označené a podle toho jedeme. Ještě předtím, než se tam postavilo lešení, jsme tam ale létali s dronem a všechno si sami vyfotili.“
Dvacet procent toho, co už mají navezeno v dílnách, je rozbité, dalších patnáct se ještě rozbije při demontáži z paláce. Třicet až čtyřicet procent vitráží tak budou muset skláři v Novém Boru úplně vyměnit, ze shořelé části budovy pak úplně všechno. Skla byla ohněm výrazně zahřáta a v okamžiku, kdy na ně začali hasiči stříkat vodu, se prudce zchladila a kvůli vzniku vnitřního napětí pak popraskala.
V takovém stavu je podle Michala Vlčka osmdesát procent vitráží ze shořelé části stavby a s velkou pravděpodobností při rozebírání popraská i ten zbytek. „Proto tady sejmeme šablony a vyrobíme podle nich repliky z nových skel. Na těch ostatních třech stranách budovy se naopak snažíme zachovat maximální množství původních skel a měnit pouze ta prasklá nebo chybějící,“ dodává Michal Vlček.
I když po stránce technologické nejde o nic složitého, problém začíná být s materiálem. Podle Vlčka už vybrali skoro všechny sklady v zemi a teď čekají na dodávku od amerického výrobce. Nejde přitom o nějaké speciální sklo, jen ho je velké množství. A nelze očekávat, že výrobce budou mít na skladě od každé barvy, kterou v Boru potřebují, dvě stě metrů čtverečních materiálu, když při většině vitrážnických prací jde běžně o řády jednotlivých tabulí. Tak velká výměna jako u Průmyslového paláce ještě v Čechách neproběhla.
„V době vzniku neuměli sklo dokonale čeřit. To, které mělo být křišťálové, má každé jiný odstín. A třeba tahle fialová barva vznikla dlouhodobou expozicí UV záření, což způsobila nedokonalá chemická struktura v tom skle. Takže to bude jediná barva, kterou znovu fialovou nenahradíme.“ Jinak ale ani při výrobě replik a restaurování nepoužijí moderní dokonale čiré tabulky. Naopak, náhodně tam umístí skla, která jsou mírně tónovaná, aby byla zachovaná jakoby náhodná nedokonalost a hravost.
Restaurování čeká i malbu, která je umístěna na vitráži v průčelí křídel paláce. Jejím autorem je Mikoláš Aleš. Skláři budou však muset nejdříve zjistit, v jakém stavu je. Je možné, že bude nutné znovu přepálit barvy, doplnit rozbité nebo vypadlé dílky a poskládat. „Na druhé straně paláce byla ještě jedna malovaná vitráž. Jenže nikdo neví, jak vypadala. I proto pražský magistrát vyzval pamětníky, zda někdo z nich nemá fotku, podle které bychom mohli repliku vytvořit. Tak uvidíme.“
Instalovat vitráže zpět začnou podle toho, jak jim to umožní stavbaři. Nejen s nimi, ale i s dalšími řemeslníky musejí úzce spolupracovat. Třeba s kováři, kteří opravují a čistí rámy oken, do nichž pak mohou skláři zasadit zpět vitráže.
Pro Kolektiv Ateliers je to největší zakázka v historii firmy, která přinese jistotu práce na dva a půl roku. Její hodnota se pohybuje v řádech desítek milionů korun. Firma, která vznikla před deseti lety spojením několika sklářských dílen, se zabývá především výrobou plastik v moderní architektuře – pro hotely či rezidence. Osmdesát procent výrobků míří za hranice, především na Střední východ, do Dubaje.
Firma nemá huť, takže sklo si nechává foukat ve sklárnách v okolí, ve svých dílnách už pak skláři brousí, ryjí, malují a vyrábějí vitráže. U vitráží jde většinou o tuzemské zakázky, především u památkově chráněných a církevních budov, třeba kostelů.
Rekonstrukci Průmyslového paláce, která by měla trvat do roku 2024, provádí konsorcium společností vedených Metrostavem a platí ji pražský magistrát, kterému Výstaviště patří.
Budova zabírá plochu kolem jedenácti tisíc metrů čtverečních a pochází z roku 1891. Postavena byla u příležitosti Jubilejní zemské výstavy, která měla ukázat tehdejší výdobytky průmyslu českých zemí. Její podobu tehdy výrazně ovlivnili mladí architekti inspirováni pařížskou Světovou výstavou a Eiffelovou věží. Kromě dostavby celého levého křídla, při které má vyrůst jeho přesná replika, se rekonstrukce dočká i hlavní budova paláce, jejíž střechu poničila v roce 2017 vichřice.
