Ten příběh by vydal na filmový scénář… Počkat, vždyť on o ní Netflix už hodinový snímek natočil a udělal z ní virální senzaci. Tohle je nejlepší šéfkuchařka světa Ana Roš a její slovinská story.
„Doneste nám vodu, dvě sklenky vína a potom nás nechejte.“ Okolo rozkvetlých keřů na dvorku bzučí včely, pod nohama nám běhají dva malí chlupatí psi a žena vedle mě je jako tichý generál. Ne že by jen rozdávala rozkazy.
Ale stačí dvě tři slova, nemusí ani mluvit nijak autoritativním tónem, a vy hned víte, kdo je tady pánem. Vlastně paní. Ana Roš se posadí vedle mě, podrbe psíka za uchem a začne vyprávět. Uvážlivě odpovídá na otázky, někdy se trochu sebeironicky rozesměje a zastaví se, jen když přijde někdo z personálu.
Usměvaví číšníci a kuchaři, kteří teď dopoledne chystají restauraci na první hosty, jako by měli s Anou domluvenou tichou řeč. Občas se vynoří, stačí pohled, jedno téměř postřehnutelné gesto, nevyřčená otázka je evidentně zodpovězena a přípravy okolo plynule pokračují.
A Ana vypráví. „Můj příběh zní lidem jako romantická pohádka,“ krčí rameny a vyjmenovává jeho parametry: Mezinárodní úspěch. Velká láska. Hvězda, která se zrodila z nepravděpodobných poměrů. „Ale pro mě je to spíš příběh o tvrdohlavosti, bolavém růstu, velkých křižovatkách a dřině.“
Ana Roš před dvaceti lety převzala kuchyni v rodinné restauraci v Kobaridu, na konci údolí řeky Soči, která nebyla ničím moc výjimečná. Kromě toho, že tam rádi zastavovali Italové, kteří to mají od hranice pět kilometrů a okolo jezdili za levnějším slovinským benzinem.
Pak Ana začala kouzlit a z restaurace na konci světa je místo, kam si pomyslný špendlík chce zapíchnout každý gurmán.
Foto Suzan Gabrijan
„Slovinsko byla země, kterou by spousta cizinců ze zámoří ani nenašla na mapě. Teď když někomu řeknu, že jedu do Slovinska, hned se ptají, jestli jedu za Anou Roš,“ směje se Alec Lobrano, vyhlášený evropský food kritik, a připomíná, že Slovinsko nikdy nemělo reputaci kulinářské velmoci, jako třeba Francie nebo Itálie.
To až Ana, se svou divokou kšticí kudrnatých blonďatých vlasů a rezervovaným úsměvem, dostala svoji vlast na mapu.
„Její genialita spočívá v tom, že umí vzít slovinské suroviny a tradice a hrát si s nimi, měnit pravidla, přetvářet je k obrazu svému, až vznikne svěží, moderní a zábavné jídlo. I když jsem si už tolikrát na první pohled říkal, že jednotlivé ingredience spolu nemůžou fungovat, tak stačí ochutnat a vždycky znovu mě Ana dostane. Je to famózní,“ popisuje Lobrano.
Nejlepší slovinskou restauraci, kam se za ní sjíždějí foodies z celého světa, přitom Ana Roš nevybudovala v Lublani, ale v zapadlé vesničce v horách.
I odtud o sobě ale dokázala dát vědět světu, až si jí před sedmi lety všiml Netflix a věnoval jí jeden z dílů své populární série Chef’s Table – a Ana se tak zařadila po bok kuchařských es a hvězd první ligy jako Massimo Bottura nebo Magnus Nilsson.
Její restaurace Hiša Franko se pravidelně umisťuje na prestižním seznamu padesáti nejlepších restaurací světa, Ana získala před šesti lety ocenění nejlepší šéfkuchařky na světě, a když Michelin v roce 2020 konečně dorazil do Slovinska, udělili jí komisaři rovnou dvě hvězdy.
Na co jsem pyšná? Na svoji drzost.
Letos Ana Roš oslavila padesátku a v průběhu toho dopoledne, které jsme spolu strávily v Kobaridu, přiznává, jak moc bilancuje. V den svých kulatých narozenin se podruhé vdala, poprvé vede mezinárodní expanzi své značky a nové menu v její restauraci je dost retrospektivní.
Ohlíží se za kuchařskou kariérou, kterou buduje už dvě dekády, ale i za jejím životem a vztahy. „Na co jsem pyšná?“ zamýšlí se nahlas. „Na svoji drzost. Že jsem se nenechala odradit a šla vlastní cestou.“
Drzost?
Rodiče ze mě chtěli profesionální lyžařku nebo diplomatku. Já směřovala k obojímu, byla jsem v juniorské reprezentaci, už v osmnácti jsem mluvila čtyřmi jazyky, šla jsem na univerzitu do italského Terstu studovat mezinárodní vztahy, získala jsem po škole práci v Bruselu.
Rodičům se nelíbilo, že jste se rozhodla pro kuchařinu?
Můj táta je lékař a máma novinářka, narodila jsem se do hodně ambiciózní rodiny. Těšili se na to, že ze mě budou mít diplomatku, a to taky dlouho byl můj sen. Jenže pak jsem na konci vysoké potkala Valtera, mého prvního muže, a rozhodla se odstěhovat se za ním do Kobaridu a pomoct mu s rodinnou restaurací.
Neměli vaši radost aspoň z toho, že se vracíte domů? Do rodného údolí?
Máma ani táta nepocházejí odtud z údolí Soči, ale přistěhovali se sem, když táta získal práci tady poblíž jako pneumolog. Oni měli vizi, že uspěju ve světě, v diplomacii. A já jim najednou oznámila, že budu kuchařka. Táta se mnou pak několik let nemluvil.
Proč?
Protože jsem se rozhodla následovat svoje srdce, a ne rozum. A on mi to nemohl odpustit, byl přesvědčený, že to je obrovská chyba. Ve Slovinsku ještě nedávno kuchařina nebyla povolání, které by lidi chovali nějak zvlášť v úctě.
Naopak. Kdo nic neuměl a nešlo mu to ve škole, šel vařit. Být kuchař mělo dost negativní konotaci. A já úspěšně dostudovala prestižní univerzitu a oznámila tátovi, že pouštím lukrativní džob v Bruselu, abych se zavřela do kuchyně.
A to byl váš sen? Nebo proč jste se tak rozhodla?
