Život je bohatý, tohle heslo od nás znáte. A málokdo ho splnil v takové míře jako Fitzroy Maclean: sledoval z první řady stalinské procesy, bojoval v severní Africe a pak seskočil padákem do neznáma, aby pro spojence zjistil, kdo je tajemný jugoslávský partyzán Tito – všechno přežil a napsal o tom nádherné paměti. Toto je jeho příběh.
„Když se ohlížím za svým nečekaně dlouhým životem, neustále mě udivuje, jaké jsem měl štěstí.“
Podobná slova by téměř od kteréhokoli ze smrtelníků vyzněla buď banálně, nebo nadutě. Když je ale na úvod svých pamětí napsal Fitzroy Maclean, vystihne v jednom souvětí vše podstatné.
Možná jste o něm neslyšeli, o Jamesi Bondovi ale rozhodně ano. Právě Maclean náleží na čestný seznam reálných inspirací pro agenta 007. On to sice celý život – patrně s jeho typickým lehkým úsměvem – vytrvale odmítal, jenže upřímně, dávalo by to smysl.
„Macleanova přítele a druha Iana Fleminga inspirovala právě unikátní kultura uhlazené sofistikovanosti a bukanýrské nemilosrdnosti,“ tvrdí britský spisovatel a historik Simon Sebag Montefiore v předmluvě ke knize Výpravy na východ.
Prázdniny se blíží, a pokud hledáte literární tip, tohle je tutovka.
Famózní Macleanovy paměti a jeho unikátní osud se tím spíš hodí připomenout dnes, 15. června, neboť přesně v tento den v roce 1996 Sir Fitzroy zemřel v požehnaném věku pětaosmdesáti let. Ano, potřeboval k tomu i štěstí, ale hlavně bondovský repertoár schopnosti.
Dokonce lze tvrdit: kam se 007 hrabe! Fleming do postavy akčního agenta vměstnal kvanta osudů, historek i výmyslů, zato Maclean byl člověkem z masa a kostí.
A Výpravy na východ představují, jak v dokonalé zkratce píše Montefiore, svého druhu časovou schránku: „V jeho světě mají diplomaté stejné školy jako vojáci, hovoří stejným jazykem, členové zvláštních jednotek se cítí stejně pohodlně ve smokingu při večeři s místokráli a generály i ve vojenských maskáčích při útoku na německé pozice v poušti.“
Tento dávno zmizelý svět poslal Maclean na papír. Na přebalu knihy se nezřetelně usmívá mladý muž s knírem v ruské čepici, dost možná v té, kterou „v postranní uličce koupil od ničemně vyhlížejícího starého Gruzínce“, jak zní jeden z mnoha krásných obratů v knize. Maclean tím dokazuje, že k bontonu jemu podobných náležela kromě ťukání šampaňským a sabotáží v poušti i schopnost pracovat s jazykem.
Maclean patřil k privilegované vrstvě, vyrůstal v Itálii, studoval na Etonu i na Cambridge, vstoupil do diplomacie, chvíli žil ve víru recepcí v Paříži…
A pak sedl v únoru 1937 na vlastní žádost na vlak do Moskvy. Přijel rovnou do časů stalinských čistek, do atmosféry strachu, do předválečného chřestění zbraní. První dojem vypadal následovně: „Lidé měli většinou bledé tváře a fádní oblečení. Snad každá druhá žena vypadala jako těhotná.“
Tohle byla jiná diplomacie. Maclean, poháněný náturou dobrodruha, toužil vidět věci na vlastní oči. A tak hrál na schovávanou se všudypřítomnými agenty KGB, na zapřenou navštívil Uzbekistán, Kazachstán, tehdejší Čínský Turkestán, dokonce slavnou Bucharu, odkud se vracel komplikovaně přes Indii a Irák.
V Moskvě pak v soudní síni osobně zíral na zinscenovaná divadla, kdy si pro tresty smrti chodili ti, kdo ještě nedávno sami posílali na smrt jiné, spatřil dokonce i Stalinovu tvář.
Bucharin, Jagoda, Rykov… Tato část Macleanových pamětí je lepší než učebnice dějepisu, ale vše tím pouze startuje. Když Hitler rozpoutal válku, pocítil nutnost s tím něco udělat, a tak opustil diplomacii pod záminkou, že chce vstoupit do politiky, načež obratem narukoval. A pak se stal jedním z pouhých dvou Britů, kteří v průběhu světového konfliktu postupně povýšili z vojína až na brigádního generála.
A to proto, že Maclean bojoval, opravdu hodně a v bondovském stylu. Ať už v severní Africe, například u Benghází, kde po vážné autonehodě upadl na několik dní do bezvědomí – anebo když později v tehdejší Persii po takřka filmové akci zatknul proněmeckého guvernéra (a budoucího íránského premiéra) Fazlulláha Záhidího.
Ne, ani to nestačilo. Vrchol si teprve chystal. Za dohledu samotného Winstona Churchilla.
Velkým tématem se totiž v roce 1944 stala situace v Jugoslávii, kde proti nacistům bojovali četnici generála Mihailoviće a „záhadná postava známá pod jménem Tito“, jak si Maclean zapsal. Kvůli strategické důležitosti Balkánu bylo potřeba zjistit, kdo má v zemi navrch a hlavně na koho výhledově vsadit. Za úkol to dostal Maclean se skupinou vybraných mužů.
„Německá pozice v Itálii se hroutí. Musíme na ně na druhé straně Jaderského moře vyvinout veškerý myslitelný tlak. Je třeba, abyste neprodleně vyrazil,“ řekl mu osobně šéf Downing Street číslo deset.
A tak Maclean rychle prostudoval jugoslávské dějiny, našel parťáky a pak už stačilo „skočit dolů, do vířícího proudu vzduchu, který mi vyrazil dech z plic“, jak popsal parašutistický výsadek.
Zvládl byste tohle, agente 007? Maclean putoval s partyzány skrz husté lesy i sněhové závěje, seznámil se s Titem, získal si postupně jeho důvěru, reportoval vše Churchillovi a u toho prožíval kruté boje i všednodenní radosti, smutnil nad mrtvými, těšil se z drobností.
Pro českého čtenáře je tato část pamětí obzvláště poutavá, neboť ho zavádí na místa, kam dnes na dovolenou na Jadran putují statisíce krajanů; mrazí třeba z popisu drsné bitvy na ostrově Korčula. Maclean mezi tím vším trefně líčí povahy Titových kumpánů a budoucích čelních představitelů Jugoslávie, pendluje mezi Káhirou a bosenskými kopci, nakonec vstupuje do dobytého Bělehradu.
A zde se zase, aspoň na chvíli, vrací bohatýrské časy, když sedí společně u stolu s generály z Rudé armády: „Po vodce přišlo na řadu sladké šampaňské z Krymu a po něm zase lepkavý koňak z Kavkazu. Obrovský jeseter, pečení krocani a celá nadívaná selata s odporně zejícími břichy, pak hned vedle mísa chlazeného kaviáru, komplikovaný dort s polevou zdobený alegorickými postavičkami a vlasteneckými symboly z růžového marcipánu…“
I to vše ale přebilo nehrané zděšení Sovětů, když zjistili, že jejich společník, který umí tak dobře rusky, se Puškinovu jazyku naučil přímo v Moskvě v nejděsivějších časech, kdy si ani generál Rudé armády nebyl jistý tím, zda dožije příštího rána. Maclean tohle všechno viděl, prožil – a přežil.
Po válce, když si Tito rychle nasadil diktátorské rukavice, Macleanovi začali jejich přátelství vyčítat, což se ale brzy změnilo, jakmile maršál zatočil kormidlem a Jugoslávii vyčlenil z podřízenosti Stalinovi. Maclean se tou dobou stal politikem, ovšem bez úspěchu.
Někdejší britský premiér Harold Macmillan o něm dokonce pronesl: „Ve Sněmovně je ztracený, v kanceláři se jen veze. Škoda, přitom je to jinak tak schopný člověk!“
Maclean i tak sbíral pocty, uchoval si vášnivý vztah k Sovětskému svazu, z nějž miloval hlavně Gruzii (jistě nejen kvůli koňaku). A své unikátní jugoslávské vazby posílil kuriózní příhodou: s manželkou si koupili letní dům na Korčule.
Taková představa byla pro běžného západního cizince za studené války vzdálenější než let na Jupiter, nikoli však pro Sira Fitzroye. Sám Tito vyhlásil Korčulu svobodným městem, Macleanovi získali povolení se sem nastěhovat – a jakmile se tak stalo, status svobodného města zase zmizel.
„Ale dům jsme koupili. Tito nám ho chtěl dát darem, což by Fitz nikdy nepřijal. Byli dobrými přáteli, ovšem lišili se ve vnímání toho, kam až může přátelství zajít,“ zavzpomínala později pro chorvatský list Nacional vdova Veronica Maclean.
Životy plynou, války nekončí: když se po Titově smrti a rozpadu Jugoslávie na Balkáně znovu střílelo, Macleanovi rozjeli humanitární pomoc, za což pak Maclean posmrtně dostal řád již od nezávislého Chorvatska.
Jedinečného dobrodruha na celé jeho cestě poháněl ten nejlepší motor ze všech: zvídavost.
„Až budu příští měsíc nastupovat do letadla, abych zamířil do země, která je stále ještě sovětskou Gruzií, budu stejně fascinovaně čekat, co uvidím po příletu, jako když jsem toho ponurého únorového večera před dlouhou řádkou let nastupoval na Gare du Nord do lůžkového vlaku, abych vyrazil do Stalinovy Moskvy,“ zapsal si těsně před svými osmdesátinami.
Kam se hrabe Bond!
