Snímek Přišla v noci, který sklidil velký úspěch na letošním festivalu ve Varech, přichází 2. listopadu do kin. Filmařské duo Tomáše Pavlíčka a Jana Vejnara v něm dokazuje, že pro divácký a kritický úspěch nemusí být skromný rozpočet překážkou.
Jiří a Aneta jsou stereotypní pražští mileniálové. Bydlejí v malém bytě a mají specifickou práci, kterou ne každý chápe. Večery tráví čtením, procházkami a večeřemi s přáteli, u kterých tak trochu doufají, že se nezdrží příliš dlouho. V mezičase pak přemýšlejí o tom, jestli si pořídit děti, nebo raději cestovat a poznávat svět.
Jejich poklidný život však jedné noci naruší zoufalé klepání na dveře, ve kterých se objeví promoklá postava s obrovským žlutým kufrem. Je to Jirkova matka. Ta svého desetiletého syna před mnoha lety opustila a od té doby se téměř nevídají. Ale protože se nyní ocitla v tíživé situaci, rozhodne se jí pár na několik dní poskytnout útočiště.
Temperamentní šedesátnice Valerie však začíná ve svém novém azylu nenápadně nastavovat vlastní pravidla. A ukáže se, že z bytu ani života dvou třicátníků jen tak odcházet neplánuje.
Zatímco Tomáš Pavlíček v minulosti už dva celovečerní filmy natočil, pro Jana Vejnara představuje Přišla v noci celovečerní prvotinu. Při své první filmové spolupráci zvolili nejen kompromis mezi svými odlišnými tvůrčími styly, ale také nepříliš tradiční způsob financování.
Místo toho, aby dlouhé roky sháněli větší počet potřebných prostředků z fondů, rozhodli se natočit snímek ve velmi krátkém čase a s co nejnižším rozpočtem. I proto se natáčení odehrávalo v minimalistických lokacích, které byly pro tvůrce přístupné díky rodině a přátelům.
Jak se ale ukázalo, komorní produkce kvalitě snímku neuškodila. Právě naopak, poskytla větší prostor pro úderné dialogy a skvěle vypointované interakce mezi hlavními postavami v čele s brněnskou herečkou Simonou Pekovou.
Společně rozehrávají situace, které střídavě působí absurdně a komicky, často ale děsivě připomínají ty, se kterými má zkušenost téměř každý z nás. Úsměvná scéna, při které Valerie nevybíravě kritizuje finanční volby svého potomka, zkrátka přestává být vtipná ve chvíli, kdy jste obdobnou konverzaci zažili při včerejším rodinném obědě.
Navzdory tomu, že je zde hlavní tematickou linií invaze šílené matky, její přítomnost jako by zhmotnila problémy ve vztahu Jiřího a Anety, které v každodenním shonu zůstávaly nevyřčené.
Jiří, který k celé situaci přistupuje tak trochu laxně a nerozhodně, stojí v kontrastu s Anetou, na kterou má Valeriino chování intenzivní dopad. A zatímco o jeho prožitcích se příliš nedozvídáme, Anetiny emoce jsou nám prezentované velmi explicitně. Společně s ní vnímáme každý pohled kolemjdoucích, stres i frustraci, od které si nakonec musí ulevit hlasitou nadávkou.
Další rovinu pak jednotlivým scénám dodává využití technik známých především z hororového žánru. Lekaček se naštěstí nedočkáme, ale extrémní detaily, pomalá jízda kamerou i tísnivá hudba oceňovaného umělce AID KIDA na jedné straně podporují absurdno, na straně druhé se postarají o pořádnou dávku napětí.
Tempo, které v prvních dvou třetinách film udává, zdánlivě rozbíjí ta poslední, vrcholící otevřeným koncem. Ten však tématu slouží velmi efektivně. Stejně jako není jednoznačný osud hlavních postav, není jednoznačná ani odpověď na otázku, kdo by měl být vítěz a kdo poražený.
Celkový dojem, který film zanechává, by tak mohla vyjádřit poslední věta, se kterou si Valerie k nebi posteskne svému zesnulému muži: ,,Vidíš Miroslave. Ty jseš mrtvej – a mě nikdo nechce.“
Protože i přesto, že přejeme Anetě s Jiřím návrat do starých kolejí, nemůžeme se při sledování nezamyslet nad Valeriiným nelehkým osudem, obecným nepochopením mezi generacemi a bolestí, která vycházejí z obyčejné touhy po lásce.
