Mladá Bailey z rozpadlé rodiny se v anglickém přístavním městečku klackuje s podivuhodným ptačím mužem ve filmu, který není sociálním dramatem, ale spíš temnou pohádkou, v níž se čeká, jaký princ políbí halucinogenní žábu.
Když točí dospělí o dětech a teenagerech, často je možná nechtěně či nevědomky usměrňují, když se je snaží posouvat po předem daných trajektoriích, aby na konci došlo k vysněné katarzi. Takoví filmaři vlastně připomínají takzvané helikoptérové rodiče, kteří potomky nenechají vydechnout, protože je seshora neustále monitorují a kontrolují.
Ačkoli ve filmu Ptáče, v originále Bird, nad postavami také neustále létají racci či helikoptéry, nezdá se, že by se tu na kohokoli skutečně dohlíželo, což je úlevné zejména po aktuální minisérii Adolescent, která přes všechen domnělý zájem o raněné teenagery vlastně poskytla katarzi jen šokovaným dospělým.
V Ptáčeti je výmluvná scéna, v níž dvanáctiletá Bailey v podání debutující herečky Nykiye Adams leží na louce kdesi za východoanglickým přístavním městečkem, když k ní přerostlou trávou přitančí dospělý muž v kiltu a s nečitelnou tváří miláčka nezávislého filmu Franze Rogowskiho na ni promluví se silným německým přízvukem.
Jiný filmař než režisérka Ptáčete Andrea Arnold by možná nechal metaforicky zasvítit všechny červené kontrolky, které může takové setkání podivína s dítětem vyvolat. Vždyť děti už se v západním světě ani samy nikde nepotulují, hlásí pravidelně novinové titulky.
Režisérka ale Bailey nehlídá, protože do postavy vkládá důvěru, aby se s novou situací bez předsudků popasovala sama. Mezi mužem jménem Bird a dívkou vzniká spojenectví.
Britská tvůrkyně se s dvorním kameramanem Robbiem Ryanem klackuje na předměstích, v prolukách či pod mosty, v místech, kde se město neudržovaně přelévá v přírodu a kde není možné se chytit pevných rodinných vazeb, stejně jako jasné narativní struktury. Ale proboha, hlavně kvůli tomu nikdo nebrečte!
Sice zde defilují násilničtí partneři i dětské gangy, britskou spodinu tu ale spíš definuje Barry Keoghan v roli chaotického mladého otce, a dokonce i potenciálního dědečka, který ulice brázdí na elektrické koloběžce a snaží se vydělat na ropuše vylučující halucinogen na písně od Coldplay. Abychom lkali nad nespravedlností jeho světa, Arnold nepožaduje.
I když se její filmografie tvořená snímky jako Fish Tank nebo American Honey často zakládá do šanonu s nápisem „sociální realismus“, nezdá se, že by mělo jít o díla s ambicí cosi přesně vystihovat a tím zároveň něco dalšího „zodpovědně“ nasvěcovat. Ptáče v tomto ohledu v jednu chvíli zamává křídly a zamíří klidně do hájemství fantasy.
Problém je tentokrát v tom, že se dvouhodinovou stopáží i přes podivuhodnou inscenační pružnost pohybujeme v některých pasážích trochu ztuha, kdy nás režisérka spíš už jen konejšivě ujišťuje v tom, co víme – že je třeba Baileyin otec vlastně naprostý klaďas a všechny svoje děti má moc rád.
Z filmu, který ze začátku budil dojem, že ho nikdo nehlídá, postupně tak trochu vyprchal pocit naléhavosti, který podobně meandrující tvary musejí vždycky trochu vyvolávat, jinak jejich obrazy začnou zavánět jistou estetizovanou repetitivností. Možná měla aspoň jedna z postav olíznout tu žábu?
