Unikátní skleněné artefakty, které Rony Plesl vyrobil ve studiu SIN pro světovou výstavu Expo 2025, jsou právě na cestě do Ósaky. Než jejich autor odletěl do Japonska za nimi, udělal si chvilku, aby pro Forbes Life popsal, jak monumentální objekty vznikaly a co dalšího bude v českém pavilonu vystaveno.
S Ronym Pleslem se scházíme v den, kdy do Ósaky odletěly poslední skleněné artefakty, které se sklářským studiem SIN, jehož je uměleckým ředitelem, vytvořil pro světovou výstavu Expo 2025. Tedy necelé dva týdny před jejím zahájením. První kusy, které odpluly lodí, ještě stále nejsou na místě – mají už týden zpoždění.
„Posledních pár dní už skoro nespím. Chceme ukázat světu to nejlepší, věříme si, ale zároveň se nemůžeme spolehnout jen sami na sebe, jako když jsme vystavovali na bienále v Benátkách,“ říká jeden z předních českých umělců, kteří svou tvorbu spojili se sklem.
Aktéry onoho napínavého námořního dobrodružství jsou dvouapůlmetrové křišťálové kmeny utavené z jednoho kusu skla, které budou stát venku před českým pavilonem, navrženým v ateliéru Apropos Architects.
Ten se v Ósace stavěl přes rok, kdežto Rony Plesl měl na přípravu vlastních děl, která tvořil pomocí unikátní sklářské techniky Vitrum Vivum, potažmo i celé návštěvnické cesty v české expozici, jen několik měsíců.
„Poprvé jsem Expo navštívil loni v říjnu, když jsem v Japonsku domlouval své angažmá na Tokijské univerzitě, kde od září povedu vlastní kurz. Oficiální oslovení přišlo až poté,“ říká Plesl s tím, že většinu skleněných plastik, které vyžadují několik měsíců postupného chladnutí v pecích, mohli v Bělé pod Bezdězem začít vyrábět až na začátku prosince.
Že svou společnou práci se studiem SIN Jiřího Šína představí Rony Plesl právě na Expu v Ósace, je více než symbolické. Právě tady se totiž před pětapadesáti lety svět poprvé seznámil s unikátním uměním českých sklářů prostřednictvím rozměrné tavené plastiky Skleněná řeka od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové.
„Přál jsem si, aby byl český pavilon opět takto výjimečný. Češi byli díky panu Libenskému první na světě, kdo dokázal tavenou plastiku dostat do velkých rozměrů. A teď nastal druhý velký zlom. Díky unikátní technologii Jiřího Šína dokážeme dělat nejen velké rozměry, ale i mnohem složitější věci. To neumějí Japonci, Američané ani nikdo jiný na světě,“ říká Plesl.
Zatímco tavená plastika, již vyvinul Stanislav Libenský, spočívala v tavení studených skleněných kousků v ploché formě, technologie Vitrum Vivum je přelomová v tom, že se již roztavené sklo vstřikuje skrze kanálky do uzavřené formy. Díky tomu je možné vytvořit jakýkoli tvar.
„Většina skleněných soch vyrobených klasickou technologií tavení má takzvaně plochá záda. Nedokáže protéct do mezer a velké věci se musejí skládat z mnoha kusů. Tady žádnou rovinu mít nemusíte,“ vysvětluje Rony Plesl to, co laikovi nemusí být při pohledu na skleněnou sochu zřejmé.
Co všechno s touto technologií dokážou, předvedli Rony Plesl s Jiřím Šínem už v roce 2019 ve Victoria & Albert Museu s kompozicí větví z uranového skla a křišťálových šestihranů. V roce 2022 v rámci bienále v Benátkách v kostele Santa Maria della Visitazione za podpory Nadace PPF vystavili dvouapůlmetrové kmeny stromů z jednoho kusu skla.
Tytéž pak byly k vidění i na sólové výstavě Ronyho Plesla v Museu Kampa a nyní jsou spolu s dalšími artefakty na cestě do Ósaky. Kurátorkou výstav v Benátkách i na Kampě byla historička umění Lucie Drdová a stejně tomu je i na Expu v Ósace.
Spolu se čtyřmi expozicemi Pleslových skleněných objektů budou v českém pavilonu k vidění i díla malíře Jakuba Matušky aka Maskera a studia Lunchmeat. Kromě studia SIN je na Expu z českých sklářských firem zastoupena i značka Lasvit a v restauraci se objeví světla od Preciosy.
„Když jsem viděl pavilon, který nemá výstavní prostor, ale je to 250 metrů chodby, většinou 1,8 metru široké, uvědomil jsem si, že tam nemůžou být žádné vitríny s prezentací mnoha umělců,“ říká o výstavním koridoru, jímž budou proudit návštěvníci. K účasti na Expu oslovil Plesl původně také skláře Martina Janeckého, který podle něj na spolupráci nekývl, protože byl vytížen.
Český pavilon má v rámci areálu výhodné umístění, díky čemuž kolem něj za dobu trvání akce může projít až třicet milionů lidí. Tři téměř tunové křišťálové kmeny budou stát venku před ním. Expozice uvnitř tematicky navazuje na Alfonse Muchu a jeho nedokončený triptych Věk lásky, rozumu a moudrosti.
„V tomto díle je myšlenka, která je blízká mně, Jakubu Matuškovi i Lunchmeatu. Japonci pro ni mají výraz Mono no aware. Označuje úžas z krásy a zároveň bolest z pomíjivosti,“ říká Plesl k Muchovu odkazu, který se propisuje i do jeho visících růží z uranového skla nebo křišťálových větví.
Foto Martin Polák
Foto Roman Mlejnek
Foto Anna Pleslová
Foto Martin Polák
Motiv růže si Plesl původně vypůjčil z Remarquovy knihy Nebe nezná vyvolených. „Automobilový závodník se zamiluje do dívky, která umírá na tuberkulózu. V jedné scéně jí daruje květinu, kterou koupil kousek od sanatoria, a poté zjistí, že byla den předtím na hrobě dívky, která zemřela. Stejně tak je i v té mojí květině z uranového skla, která visí jako kyvadlo ze stropu a krásně září, zároveň smutek,“ vysvětluje autor.
Jeho plastiky ve tvaru větví budou zakončeny displeji, na nichž se budou promítat rozkvétající a vadnoucí květy. Za technologií této animace stojí studio Lunchmeat. Na dalších větvích pak budou třeba květy sakury vytvořené v dílně Martina Štefánka.
Obří skleněné větve vyráběl Rony Plesl v SIN už jako zakázky do privátních rezidencí, ale veřejně ještě vystaveny nebyly. Kromě nich, růží a kmenů stromů veze Plesl na Expo také čtyři obrovské skleněné pláty v růžové barvě nazvané Imprimere, které připomínají lidskou kůži i kůru stromu.
V českém pavilonu bude stát rovněž socha Akt na skále od samotného Alfonse Muchy, kterou tvořil v letech 1898–1899 v Rodinově ateliéru a která ztvárňuje myšlenku vyššího poznání. Národní den proběhne symbolicky v den Muchových narozenin, tedy 24. července.
Navázat na Muchovo dílo bylo logické i proto, že je v Japonsku velmi populární: „Expo je komerční projekt spojený s byznysem, a tak se snažíme hrát především na notu toho, co na nás Japonci obdivují,“ tvrdí Plesl.
Proto na Expu zazní třeba i úryvky z Rusalky. „Japonci ale rovněž obdivují naše ilustrace nebo animovaný film. I proto jsem pozval Jakuba Matušku. Věřím, že po Trnkovi nebo Milerovi budou obdivovat i jeho dílo,“ míní sochař.
Jakub Matuška vytvořil hlavní malířskou cestu životem s názvem Věci se dějí, dokud mohou, který je citací z textu písně Big in Japan od skupiny Alphaville. „Je v tom takové memento dnešní doby, čeho je schopna lidská dobrota a láska, ale zároveň lidská nenávist,“ říká Plesl.
Toto varování je podle něj obsaženo i v Muchově odkazu: „Je neuvěřitelné, co všechno dokáže jednotlivec poničit. Kéž bychom si ale uvědomili také to, že jednotlivec je schopen i něco dobrého vybudovat,“ glosuje podtext díla.
Proto česká expozice vyzdvihuje i význam ruční výroby a špičkového řemesla, ačkoli tím jde proti aktuálnímu proudu využití umělé inteligence: „Snažíme se ukázat to, v čem technologie člověka napodobit nedokáže,“ dodává Rony Plesl.
Výrobu skleněných plastik hradilo studio SIN s investorem Romanem Pilíškem z vlastních prostředků, stejně jako jejich instalaci. Stát zaplatil dopravu a ubytování umělcům a dopravu a pojištění artefaktů, přičemž obojí šlo podle Plesla do řádu milionů.
Vizualizace Česká centra
Vizualizace Česká centra
Vizualizace Česká centra
„Je to risk, ale to k byznysu patří. Nebojíme se toho a věříme, že díky Expu získáme nové zakázky i do architektury,“ věří. Díky tomu, že v Bělé již dokončili stavbu větší pece, budou moci být příští plastiky ne dvouapůlmetrové, ale až pětimetrové.
„Vždycky říkám, že když něco umíte jako jediný na světě, musíte uspět. Nedržíme se proto při zdi a snažíme se prezentovat ne kvantitu, ale kvalitu a nejen samotné umění, ale dohromady i s řemeslem,“ říká Rony Plesl coby umělecký ředitel SIN, ale zároveň jako umělec.
Na pozadí toho, jak umělci tvoří úžasné věci, se totiž podle něj často zapomíná: „Oslavován bývá jen umělec, ale často za ním stojí obrovský tým lidí, kteří pracují s ním a díky nimž sochu vůbec dokázal vyrobit. Já bych byl rád, aby se oslavovala i technologie, bez které by umělec nebyl nic,“ říká Plesl, jenž vdechl nový život sklárně Rückl a roky se věnoval i designu a užitému umění.
Jako designér se ale přesto necítí: „Dokážu nakreslit skvělou sklenici, ale musí ji podle mého návrhu někdo umět vyfouknout. Já nejsem designér, ale sochař. Cítil jsem, že už nemůžu jít v tom, co jsem dělal, nikam dál. Nová technologie tavení skla mi tuto možnost zase dala,“ dodává umělec, který na příští rok chystá velkou výstavu v Oblastní galerii Liberec a za dva roky by měl mít velkou výstavu na Hluboké.
