Je snadné tohle místo milovat z mnoha iracionálních důvodů, tak už to ostatně v lásce bývá. Ale teď se přidává ryze pragmatický bonus: pobývat v kouzelném městě rozprostřeném mezi Evropou a Asii je najednou výrazně lacinější než v minulosti. Začněte si balit, Istanbul čeká.
Některé věci se zkrátka nemění. Chytlavým heslem místní turistické centrály je spojení Istanbul is the new cool, ale říci u Bosporu „nový“ nelze bez toho, aniž byste dodali „starý“. Na tramvajích sice vidíte reklamy na kryptoměny a ikonické logo bitcoinu je tu ještě četnější, jenže pak se projdete uličkami u Grand Bazaaru a je to tentýž Istanbul jako vždycky.
Jako včera, jako
před rokem, jako pomalu před stoletím.
Čistič bot se v ranním chladu zakrývá dekou, z kamenné podlahy jedné z mnoha časem dávno zapomenutých mešit vyrůstají platany, rackové křičí nad mořem, všude se toulají psi a kočky. Nejkouzelnější jsou rozhodně chvíle, kdy se obojí – nové i staré – namixuje do jedné scény, jako když v tak typické istanbulské zácpě zkouší maserati v úzké uličce historické části města předjíždět starého pána s ručně taženým vozíkem.
Ale jedna novinka tu
je. Stát se účastníkem tohoto divadla snů vás teď stojí
zlomek.
Ještě v roce 2017 se jedna turecká lira měnila za zhruba sedm korun, jenže od té doby její graf vůči české měně připomíná pulz umírajícího člověka. Turecký prezident Erdogan se rozhodl potlačit drastickou inflaci tím, že odmítl nechat centrální banku zvyšovat úrokové sazby. Devalvaci liry už ovšem neuhlídal.
Padala a padala, ještě před rokem byl kurz 2,7, aktuálně za jednu zaplatíte přibližně korunu padesát. A to je velká změna, stačí následující rychlý přehled.
Sklenice čaje ve
Velkém bazaru, kterou si je vyloženě neuctivé nedat: pět lir.
Typický istanbulský
rybí sendvič balik ekmek, prodávaný u Galatského mostu jako vždy
s větším než štědrým množstvím cibule: třicet lir.
Půlhodina ve žlutém
taxíku, ztělesnění troubení, mistrných kliček, nadávek z okna
i sušenek nabízených na zadní sedadlo: padesát lir.
Hostina pro dva v jedné z tisíců zdejších rodinných restaurací, s dokonalým adana kebabem položeným na kousku chleba, který nasaje tuk, a šesti doplňujícími talíři předkrmů a salátů: dvě stě lir.
Násobte sedmi a
vrátíte se do minulosti. Použijte stávající koeficient 1,5 a
patří vám přítomnost. Patří vám natolik, že si všechna
lákadla tepajícího města lze vychutnávat s až sultánskou
rozmařilostí.
Letadlem to sem nejsou ani tři hodiny a místním svodům je těžké odolávat. Většinou se to vyplatí, jindy na moment zalitujete, jako když mi jeden z prodavačů v obchodě s kořením, ořechy a geniální baklavou dobrácky po ránu nabídl kalíšek čaje, jenže ten měl sílu zhruba celého vyluhovaného balíčku pastilek halls zesíleného nůší máty. Sotva jsem popadl dech.
Většinu času se
vám ovšem dech krátí jinak, kvůli místnímu magickému
realismu. V okolí paláce Dolmabahce, kde v tomto týdnu jednaly
ruské a ukrajinské delegace, hledíte z Evropy na Asii a přísahám,
že jsem tu viděl ve vodách skákat delfíny. Nebo takové náměstí
mezi Modrou mešitou a osmanským palácem Topkapi – kolik znáte
na světě krásnějších míst?
Mezi tím vším
kmitají prodavači a stánkaři se stoickým klidem čekají na
nepřicházející zákazníky ve svých minipodnicích servírujících
pečené kaštany a kukuřici, případně dokola a dokola zkoumají,
zda jsou jejich komínky typického pečiva simit přesně vyrovnané.
V okolí nadále
chátrají dřevěné domy, jeden z detailů, které si navždy
zapamatujete z knih jediného tureckého nobelisty Orhana Pamuka,
jenž je se svým rodným městem doslova fyzicky srostlý a nemůže
se bez něj obejít.
Jen on a podobní
ryzí Istanbulané dokáží věrohodně popisovat melancholii, s níž
město vzpomíná na slavné časy Osmanské říše a nemá jasno v
tom, čím hodlá ovládnout budoucnost. Popisují i rozpolcenost, s
níž celá země balancuje mezi touhou včlenit se do Evropy a
vědomím síly vlastních tradic, které si chce zachovat.
A jen ryzí
Istanbulané dokáží s grácií přehlížet a odpouštět nešvary,
jakých je zde spoustu.
Neměnné kulisy uprostřed Grand Bazaaru.
I podle oficiálních statistik za posledních pět let přibyl přes milion obyvatel, přičemž místní v neformálních rozhovorech číslo odhadují klidně na dvojnásobek – základem jsou uprchlické vlny ze Sýrie a loni z Afghánistánu.
Výsledkem je nejen nekončící proud aut, která přes Bosporský most kmitají z Evropy do Asie, ale i proud lidský. Nořit se v něm hodinu v kuse, uhýbat, uskakovat a zrychlovat? Nic neobvyklého.
Totéž pochopitelně platí pro provoz na cestách. Surreálné finty místních dopravních projektantů mohou vypadat následovně: ze dvou pruhů se oddělí další dva, které o sto metrů dále na dalším semaforu křižují původní cestu, aby se šlo zařadit do protisměru.
Výsledkem je, že všichni troubí a ignorují světelnou signalizaci v částečně oprávněné víře v to, že když museli čekat na vlastní zelenou, neboť před nimi kolmo stál odbočující autobus, mají pak právo využít červenou k jízdě…
Tím spíš si ceníte chvil samoty. Ideálně brzy ráno, neboť Turecko se probouzí pozvolna. Pánové s košťaty nejprve zametají včerejší nepořádek a pak v poklidu snídají, klábosí a kouří ve svých obchůdcích. Čas se najednou zastaví, tak jako na dávných hodinách starých osmanských mistrů v paláci Topkapi.
V Istanbulu si lze dopřát luxusní hotely, dekadentní zábavu v drahých klubech nebo michelinské pokrmy v nejlepších restauracích, ale má to drobnou nevýhodu: můžete to zažít i jinde. A tohle město je příliš jedinečné, abyste nevyužili jeho specialit.
Můj Istanbul se proto nachází v zastřešeném babylonu zvaném Grand Bazaar. Koupit si pistácie, zdržet se na další skleničku čaje a jen se dívat okolo…
Navíc tak činíte s vědomím, že tento nevyjádřitelně cenný pocit je k vašemu kontu přátelštější než kdy dříve. The new cool a the new cheap navrch. Ano, tomu se odolává opravdu těžko.
