V liberecké Galerii Lázně vystavuje svá díla jeden z nejúspěšnějších českých malířů Milan Kunc. V Česku osmdesátiletý umělec příliš k vidění není. Zato ve světě jeho jméno znají. Vystavuje v galeriích od Amsterodamu po New York. Rodilý Pražan a absolvent slavné Düsseldorfské akademie umění, který svůj talent rozvíjel pod dohledem Josepha Beuyse, vytvořil většinu svých děl za hranicemi české země.
Z té odešel v roce 1969 a vrátit zpět se mohl až po pádu komunistického režimu. Natrvalo se pak v Praze usadil před dvaceti lety. Jeho díla nesou prvky surrealismu, prosazuje v nich rovněž svou variantu východního pop artu, kterou sám pojmenoval ost pop.
V tvorbě pak přiznává vliv Vincenta van Gogha, Salvadora Dalího nebo Pabla Picassa. Ale hlavní prim hraje jeho představivost. Jak sám podotýká, je jí obdařen velkolepě.
Za svou výhodu navíc považuje fakt, že tvořil už v osmdesátých letech, v době, kdy svoboda západního světa kulminovala a umělcům přála i ekonomická situace.
„Někam jsem jel, maloval, prodával, vystavoval, takový nomádský přístup, který byl tehdy dost běžný. Mekkou všech umělců pak byl New York, kde jsme se scházeli a kde člověk prostě musel být,“ vzpomíná s tím, že odchodem z rodné země mohl být u pramene té nejzajímavější a nejkreativnější doby a inspirace.
Na výstavě v liberecké galerii, kde je dohromady osmdesát děl z doby od konce sedmdesátých let do současnosti, dostaly své místo i boty. Obraz, který namaloval Milan Kunc ještě v Československu, přesněji v Berouně. Právě tam byl odvelen na vojnu, když ho v osmém semestru vyhodili z Akademie výtvarných umění.
„Byl jsem u spojařů, ale byl jsem takový rebel, utíkal jsem do Prahy na rockové koncerty, a to mě pak vždycky zavřeli na chvíli do vězení. A tam jsem skončil i v srpnu osmašedesátého. Maloval jsem tam svoje vojenské boty položené na pryčně. Najednou se ozval z tlampače hlas: Vojáci, naše republika se ocitla v ohrožení, ale nebojte, přišlo osvobození. A přišel náš kapitán a povídá, že přijela vojska Varšavské smlouvy a my nemůžeme nic dělat, že jsme paralyzovaní. A to byl konec,“ dodává.
Krátce nato, poté co mohl z vojny odejít, se v roce 1969 se svými rodiči dostal na studijní cestu po Itálii. Při návratu je v Norimberku zastihla zpráva, že ten, kdo se vrátí do Československa ještě teď, má poslední možnost uniknout bez trestu, kdo ne, bude nepřítelem státu.
„A já jsem řekl rodičům, že zpět nechci, ať se vrátí sami. A tak jsem zůstal v Německu, sám, s padesáti markami v kapse,“ vysvětluje.
O rok později už nastoupil na slavnou Düsseldorfskou akademii umění a stal se žákem legendárního ateliéru Josepha Beuyse. Docházel k němu čtyři roky, než byl Beuys nucen akademii opustit.
Foto Jakub Volný
Foto Jakub Volný
Foto Jakub Volný
Foto Jakub Volný
Foto Jakub Volný
„Byl to zajímavý a pragmatický člověk, takový guru. Pamatuji si, když mě viděl poprvé na chodbě v akademii, jak věším své obrazy. Zeptal se mě, odkud přicházím, a když jsem odpověděl, že z Československa, ožil. Povídá: Tam jsem byl, za třetí říše. Jako osmnáctiletý byl totiž coby člen Hitlerjugend odveden do armády a nasazen. Ale mě si přetáhl k sobě do třídy, asi jsem ho zaujal. Se studenty vedl svobodný dialog, formou jakéhosi řeckého sympozia, kdy jednotliví umělci předkládají svá díla a kolektivně se o nich diskutuje,“ popisuje Milan Kunc.
Když slavný lektor z akademie odešel, přešel do ateliéru ke Gerhardu Richterovi. Ten si tehdy na jeho styl musel trochu zvykat, dokonce mu doporučil, ať jde raději do reklamy, a třeba nad jeho obrázkem Stalina se nejdříve upřímně zděsil. „Byl víc ovlivněný východní politikou, byl opatrný, zatímco já si z toho dělal povětšinou legraci,“ poznamenává umělec.
Díla Milana Kunce jsou známa po celém světě a zastoupena jsou jak v soukromých, tak institucionálních sbírkách. Pohybují se od desítek tisíc po statisíce korun, výjimkou nejsou ale ani částky kolem jednoho až dvou milionů korun.
Na pracích v jeho vymyšlené podobě pop artu se setkávaly symbolické systémy ze zcela protikladných světů. Vznikaly tak série performancí, při nichž prezentoval transparenty kombinující erby a znaky se srpy a kladivy společně s logy největších symbolů konzumního světa – Coca Coly, Pepsi nebo McDonald´s.
Celé období pak završila umělcova cesta do Moskvy, kde vytvářel v předvečer bojkotovaných olympijských her satirické alegorie, které zaznamenal i ve fotografiích. V liberecké galerii věnuje těmto punkovým a politickým dílům prostor nazvaný Beauty salon.
První výstavu ve svobodné republice měl umělec v zámečku Belveder v roce 1992, kam ho osobně pozval prezident Václav Havel. Ta předposlední pak proběhla v Kampusu Hybernská. V Liberci je výstava nazvaná A krása bude! současně dárkem k jeho osmdesátým narozeninám.
Foto Jakub Volný
„Krásný svět, jak si ho představuju já, bojuje sám se sebou a vybízí diváka k filozofickému zamyšlení: kdo vlastně jsme my a co očekáváme od krásy samotné,“ přibližuje Milan Kunc a dodává, že on sám krásu vždy miloval.
Zároveň přiznává, že v Česku moc nevystavuje i proto, že tu nejsou příliš optimální podmínky pro umělce. V Praze je podle něj určité provinční pozadí, v němž se přemýšlí spíše komerčně, a to on nikdy nedělal. Na scéně je příliš mnoho umělců a každý očekává nějaký výstup.
„Spíše se orientuju na západní galerie: vystavoval jsem naposledy v Antverpách, Paříži, Düsseldorfu a zanedlouho se chystá výstava v Berlíně se skupinou Normal, kterou jsem založil,“ poznamenává.
Výstava A krása bude! potrvá v liberecké Galerii Lázně do 1. června. Rozprostřena je v bazénové hale a v prvním patře, kde se o pozornost dělí ještě se sbírkou barokního a rokokového umění z Muzeí Augsburg. Společně s nimi začíná také třetí výstava s názvem Magistři, která patří studentům Fakulty textilní z Technické univerzity v Liberci. Ti na ní prezentují oděvy i šperky a textilní i skleněnou tvorbu.
