Do Česka přijela ze Lvova v roce 2019 za prací programátorky. Před několika týdny tu získala Cenu literární kritiky za své chronologické pásmo básní Jak se líčit v nemoci. Jak jde dohromady práce v mezinárodní bankovní instituci a umělecká tvorba? A jak pomohlo psaní knihy s vyrovnáváním se s nemocí a válkou v rodné zemi? Zeptali jsme se česko-ukrajinské básnířky Iryny Zahladko.
V medailonku své první české sbírky o sobě Iryna Zahladko píše: „Jsem dělnice literatury, protože je to moje práce.“ To v českých podmínkách, kdy se psaním – či jinou prací v uměleckých a kreativních oborech – má mnoho lidí problém vůbec uživit, zní až překvapivě.
Jak to česko-ukrajinská básnířka myslí, se ale dozvídáme záhy. Literatura je pro ni práce, zatímco programování v mezinárodním korporátu, které ji živí, bere vítězka prvního ročníku Ceny literární kritiky jako koníček. Někomu to může znít jako paradox, pro Irynu Zahladko jde ale o základní tvůrčí východisko.
„Myslím, že v práci nikdo neví, že dělám i tohle,“ říká Iryna Zahladko v jedné vršovické kavárně. „Tímhle“ naráží právě na svou básnickou tvorbu, se kterou začala experimentovat už v dětství. „Je to vcelku banální příběh. Od sedmi let píšu básně a v deseti jsem se seznámila s programováním. Rodiče mě do ničeho netlačili, tak jsem mohla dělat, co jsem chtěla,“ říká.
„Přijde mi zajímavé, že jsme nastavení tak, že člověk nemůže dělat tyto profese společně. Už odmalička jsme vychováváni v tom, že buď máme matematický, nebo umělecký talent,“ říká Iryna Zahladko, která na Ukrajině vystudovala teoretickou fyziku, vedle toho se ale angažovala i literárně.
Ve své rodné zemi vydala dvě knihy, Sobache Oko a Lement i lehit, v roce 2017 dokonce získala cenu nakladatelství Smoloskyp – významnou ukrajinskou literární cenu pro mladé spisovatelky a spisovatele.
Když v roce 2019 přišla nabídka na programátorskou práci v Česku, neváhala a opustila Lvov, kde tehdy žila. Lákala ji mezinárodní zkušenost, život v cizí zemi, který si vždy chtěla vyzkoušet. Na své začátky v Praze vzpomíná pozitivně.
„Pomalu jsem se obklopila lidmi, kteří byli otevření a se kterými jsem se nebála mluvit s chybami. Nemohu ale svoji zkušenost srovnávat se zkušenosti jiných migrantů a migrantek. Každý to má jinak. Jsem si vědoma svých privilegií a podpory, kterou mi na začátku poskytl můj zaměstnavatel.“
I díky znalosti polštiny se Iryna Zahladko naučila česky velmi brzy. Připomíná, že znalost jazyka je v případě tuzemska důležitou součástí rychlé a plnohodnotné integrace. Proto hned po příjezdu začala číst knihy v češtině a za necelý rok si střihla v novém jazyce svou vůbec první báseň.
Námět na ni přišel, když se procházela po okolí nádraží Praha-Bubny. Z dnešní perspektivy prý nestála za moc, básnířka si ale dodnes pamatuje, že hlavní roli v ní hrál rým dech-mech. S psaním v češtině od té doby pokračuje a k tvorbě ve svém rodném jazyce se už nevrací.
Připomíná, že básně – alespoň v jejím případě – musejí vycházet z prostředí, ve kterém žije. V tom novém hned způsobila rozruch. Svou první knihu v češtině, Tváření, vydala v roce 2023 a podle mnohých s ní na poli současné české poezie rozpoutala malou revoluci.
Jazyk se totiž stal ústředním tématem knihy a rodilým mluvčím mohlo jeho ohýbání připravit nečekaný zážitek, pro někoho až osvobození od zažitých norem a odpoutání se od mnohdy formálně rigidního jazyka poezie. Jak však autorka knihy připomíná, ne vždy šlo z její strany o sofistikovaný či předem promyšlený záměr.
„Celé jsem to brala spíše jako slovní cvičení. Některé gramatické triky, na které mě pak mnozí upozorňovali, vznikly velkou náhodou,“ přiznává Iryna Zahladko s úsměvem. Dodává ale, že fakt, že češtinu nikdy nestudovala – má ji spíše načtenou a odposlouchanou – jí jako autorce dodal při tvorbě prvních českých básní velký kus svobody.
V jistém slova smyslu je svoboda, respektive nesvoboda tématem její poslední knihy Jak se líčit v nemoci, kterou Iryna Zahladko vydala u nakladatele Bílý Vigvam v roce 2024 a za niž dostala vzpomínanou cenu.
Paralely mezi válkou a nemocí byly v literatuře provedené už hodněkrát, možná až mnohokrát.
V tomto autobiografickém díle přibližuje skrze autentické deníkové záznamy a básnické pásmo svůj rok 2022 poznamenaný nejen začátkem války na Ukrajině, ale také onkologickým onemocněním.
Putuji svým tělem jako krajinou — všude je válečná zóna. Dvaceticentimetrové jizvy se podobají rozbořené železniční trati. Propíchané žíly — dírám po střelách na městských silnicích. Nad klíční kostí vybublává kryt, vedle pod kůží nahmatávám umělou hadičku — tunel metra plný spících lidí. Pohladím, zazpívám tam, píše Iryna Zahladko v jedné z básní.
„Paralely mezi válkou a nemocí byly v literatuře provedené už hodněkrát, možná až mnohokrát. V tomto smyslu je moje kniha popová, uznávám to. Některým čtenářům to stačí, někteří jdou během čtení ale i hlouběji. Přístupnost a zároveň komplexnost vedou podle mého k tomu, že kniha byla dobře přijata, dostala cenu a čte se. Navíc je pravdivá, protože v ní ani válka, ani nemoc nejsou jen metafory,“ říká umělkyně.
Během rozhovoru zmiňuje, že zplošťování knihy pouze na onkologickou zkušenost a reflexi války na Ukrajině jí ale vadí, stejně jako necitlivé otázky během rozhovorů, které v posledních týdnech absolvuje.
Nakladatelství Bílý Vigvam
Proto říká: „Když v performativním umění někdo stojí na scéně nahý, neznamená to, že tím vyzývá k tomu, abychom se ho dotýkali. Stejně to, že jsem napsala knihu, kde se hodně odhaluji, neznamená, že vybízím k tomu pokládat mi osobní otázky.“
V knize Jak se líčit v nemoci pracuje autorka s myšlenkou, že 24. únor 2022 nikdy neskončil a trvat bude až do konce války. V pojetí Iryny Zahladko nastane další, plnohodnotný den až po úplném stažení ruských vojsk ze všech okupovaných území Ukrajiny.
I když rodný jazyk ve své tvorbě už opustila, tématu své země se ani po šesti letech v Česku nevzdává. Nyní pracuje na dalším pásmu, tentokrát se v něm chce věnovat svému rodnému domu, v němž vyrůstala.
Kniha bude formálně podobná té poslední – Iryna Zahladko opět bude vyprávět příběh pomocí básnických textů – a vyjít, jak autorka věří, by mohla už další rok. Brzy by měl světlo světa spatřit také její překlad dvaceti básní od dvacítky začínajících ukrajinských básnířek v časopise Glosolália.
