Jeden z nejočekávanějších filmů tohoto roku měl konečně premiéru. Historické drama o jedné z nejdůležitějších osobností historie, Napoleonovi, je silné v určitých scénách, ale jako celek příliš nefunguje.
„Zjistili jsme, že šlo o trochu schizofrenní osobnost. Byl hluboce zranitelný, ale zároveň to ve své vojenské kariéře dokázal perfektně schovat. Jeho komplikovaná a výrazná osobnost byla součástí jeho práce,“ řekl pětaosmdesátiletý režisér Ridley Scott pro magazín The New Yorker o postavě Napoleona, o kterém natočil svůj poslední epos.
V jeho rozsáhlé kinematografii se jedná o logické vyústění předešlých historických velkofilmů, jakými byly Gladiátor, 1492: Dobytí ráje, Království nebeské, Exodus, Robin Hood či nedávný a formálně podvratný Poslední souboj, který se v kinech trochu ztratil a přes mnohé kvality se mu nedostalo pořádné mediální pozornosti.
Právě v Gladiátorovi pracoval Scott poprvé s jedním z nejlepších herců dneška, s Joaquinem Phoenixem, kterého tentokrát obsadil do hlavní role francouzského generála a posléze mocí posedlého císaře.
Už jen pro toto tvůrčí spojení se zdálo zřejmé, že nový Napoleon bude jedním z nejzásadnějších filmů tohoto roku. A současné počty návštěvnosti prozrazují, že velkou událostí je i pro širší veřejnost.
Ostatně po až nečekaně velkém úspěchu Oppenheimera se zdá, že historické biografie velkých osobností dějin mají teď v kinech otevřené dveře, do kterých diváci vbíhají ve velkém.
Dlouhá historie filmového projektu sahá až do sedmdesátých lat, kdy se legendární Stanley Kubrick rozhodl osudy Napoleona zfilmovat pro velká plátna, ale příprava byla dlouhá až táhlá a nakonec se pro autorův obsesivní perfekcionismus pro každý detail nenatáčelo.
Původní plán vedl skrze mnoho a mnoho rešerší k jinému filmu z napoleonských dob, tedy ke Kubrickově eposu Barry Lyndon. Ten v rámci podivných spojitostí a náhod osudu zase o dva roky později inspiroval první Scottův film, tedy Soupeře z roku 1977, zasazené do stejné doby.
Původní scénář k Napoleonovi se ke Scottovi dostal dlouhé roky po smrti Kubricka, ale nakonec jej zahodil s tím, že se mu zdál příliš precizní, jdoucí ve standardní scenáristické struktuře „od narození po smrt“, což jej nebavilo.
Těžko říct, proč se anglický režisér nakonec teď rozhodl život francouzského vojevůdce zpracovat. Rozhodně ale ve šlépějích klasického životopisného zpracování nejde a spíš si z rozmanitého působení Napoleona ukrajuje, co se mu zdá zajímavé.
Symptomatické pro Scottův přístup je zejména to, že ve filmu o legendárním válečném stratégovi není jediná scéna, kde by bylo ukázáno, jak bitvy plánuje a kde rozmisťuje vojáky. Téměř se zdá, že jeho válečné úspěchy jsou otázkou pouhého štěstí a náhody.
Proč britský režisér točil tak nákladný film o Napoleonovi, nám ostatně neprozradí ani samotný film, ve kterém se místy zdá, že Scotta nejenomže jeho osud nezajímá, ale dokonce jím v určitých scénách přímo neskrývavě opovrhuje.
Ne že by to vyloženě vadilo: nějaká zpětná dekonstrukce uctívaných postav historie může být zajímavá, ale humor je tu tak prapodivně rozmístěn, až se může stát, že v jednu chvíli se smějeme a v tu další jde s dramatem do tuhého, ale už s filmem emočně nejdeme, protože před chvílí nás o sto šest přesvědčoval o tom, že je pouhou fraškou.
A najednou chce, abychom jej brali smrtelně vážně.
Od mistra epického vyprávění je to pro znalce jeho snímků vlastně podvratně poutavá podívaná, která má místy blízko až ke grotesce, kterou známe z děl Bustera Keatona či Charlieho Chaplina.
Třeba když Napoleon prchá před rozhněvaným davem a padá na schodech, nebo když v záchvatu bezradnosti zařve na Angličany: „Vy si myslíte, že jste tak skvělí jenom proto, že máte lodě!“
Protože ví, že zrovna na moři nad ním mají převahu. Způsob, jakým to Phoenixův Napoleon říká, implikuje komedii, stejně jako mnoho jiných scén, zejména s jeho manželkou Josefínou, která ho opakovaně (s jeho zjevným masochistickým potěšením) ponižuje.
Banálních narážek na Napoleonův údajně malý vzrůst tu naštěstí moc není, tak nízko Scott nikdy neútočí, ale v rámci celkového portrétu z Napoleona rozhodně v rámci jeho psychiky malého muže dělá.
Malého muže uvrhnutého jakoby náhodou do událostí velkých dějin. Nejistého sám sebou mimo bojiště, posedlého láskou k Josefíně, láskou, která se zdá být opětovaná jen málokdy, trpícího komplexem, který ho váže k přísné matce.
A hlavně ho ukazuje jako agresivního, nestabilního člověka ochotného pro svou vlastní slávu obětovat jakýkoli počet vojáků sloužících pod ním.
Je zcela jasné, že kdyby takový doopravdy byl, nikdy by nedokázal tolik velkých věcí – včetně státní politiky, která je tu úplně zazděná, například jeho úprava občanského zákoníku, školská reforma či návrh kanalizace v Paříži – ale to Scotta nezajímá.
Pokud do snímku vstupujete s tím, že je edukativní a naučíte se o Napoleonovi spoustu věcí, raději sáhněte po dokumentu, tohle je čistě autorská vize a místy přímo parodie.
Není náhodou, že závěrečné titulky začínají výčtem více než tří milionů mrtvých, které ke smrti odsoudilo Napoleonovo (jinak – historicky vnímané – hrdinské) tažení. Trochu nadneseně by se dalo říct, že jej Scott vykresluje jako masového vraha.
První opravdu obdivuhodný čin vidíme v počátku filmu, kdy Napoleon uspěje v roce 1793 při obléhání Toulonu, kde se mu podaří v čele vojska dobýt Angličany držené opevnění. A jejich děly posléze zničit lodě nepřátelské armády u přístavu kotvící.
Tím si naše titulní osobnost zároveň získá uznání těch, kteří jsou ve vedení, a stane se brigádním generálem, přeskočí tak hodnost plukovníka. O chvíli později ho vidíme podobná děla s brutalitou mířit na protestující civilisty.
V několika detailních záběrech na jeho tvář, když si kryje uši, aby neslyšel hromový výstřel z kanonů, se zdá z jeho výrazu, jako by si buď užíval tu destrukci, kterou je pohybem ruky schopný vyvolat, nebo se před ní citlivě skrýval.
Na tuto otázku nám Scott odpověď nikdy nedá, protože se jemu samotnému nikdy do hloubky nepřiblížíme. Přestože název filmu nese velkými písmeny vyvedené Napoleonovo jméno, zdá se, jako by režisérovi o vojevůdcovu duši moc nešlo. Spíše o obecnou představu, kterou symbolizuje.
Dobyvatele, tyrana, hvězdu i zoufalce, který vykupuje svou absenci sebevědomí kariérními úspěchy.
Skrze fantastické herecké výkony Phoenixe v roli Napoleona a Vanessy Kirby jako Josefíny jsou nám ukázány krátké scény implikující psychologickou hloubku, do které by film mezi nimi a v jejich individuálním ztvárnění mohl v nejlepším případě jít.
Ale vždycky se tu stříhá tak rychle, že jakákoli tíseň nebo napětí nemá čas skutečně probublat do pocitů diváka. Paradoxně se jedná o nejchladnější Scottův film od nepovedeného Promethea.
A to se snímek tváří většinu času jako velká romance, která z feministického hlediska zkouší vyprávět příběh takzvaného Velkého muže primárně skrz jeho posedlost milovanou Josefínou, která drží v jejich vztahové dynamice všechna esa v rukávu.
Vidíme je spolu ale jen tehdy, když vzájemně intrikují, jak jeden druhého dostat na kolena. A tak i přes pár mihotavých okamžiků skutečné intimity není možné se na ně opravdu napojit.
I jejich sex působí mechanicky a neopravdově, jako by měl jen doplňovat Scottovu prkennou komedii, kterou z Napoleonova života dělá. V hlavě po projekci nakonec zůstanou zejména nekompromisní záběry z bitev, jakkoli dle mnoha odborníků nejspíš historicky nepřesných.
Stovky vojáků, z nichž vytéká krev, padající do ledové vody, ze které se už ven nedostanou, tísnivě uvěznění pod kusy zamrzlého ledu. Dělové koule čtvrtící těla a výstřely ze zbraní nechávající za sebou hromady bezejmenných obětí. Šavle stínající hlavy a končetiny. V tom se Scott zdá být nekompromisní.
Snaží se převést bezprostřední hrůzu z bitev na diváka, ale co naplat, když z víc než dvouapůlhodinového snímku zabírají tyto bitvy jen velmi malou část stopáže. Zbytek se soustředí na milostný život a politické pletky, ale tak povrchně, až se doopravdy nedozvíme nic o tom, co Napoleon mimo bitvy udělal.
Jeho egyptské tažení Scott zredukoval na jednu scénu a hned poté se vrací ke klepům o nevěře jeho ženy. A úspěšné dobývání Itálie zmínil v několika vteřinách dialogu.
Všechny tyto chyby by dávaly smysl, kdyby naplňovaly nějaký zajímavý tvůrčí záměr, který by mířil k hlubšímu prozkoumání Napoleona jako člověka z masa a kostí.
Ale vzhledem k tomu, že se tu nic takového neděje – film je spíš formálním, kamerovým dobrodružstvím než obsahovým – nezbývá než zoufat nad tím, že se měl Scott spíš než citového dramatu držet akce, která mu vždycky šla narámně.
To v lepším případě vyznívá harlekýnovsky sentimentálně a v horším vyloženě ploše – jako sledovat dva cizí lidi vyznávat si lásku, která tam zjevně doopravdy není.
Pokud je v něčem Scottův portrét zajímavý, je to ze všeho nejvíc vyobrazení Napoleona jako někoho, kdo už dopředu věděl, že se stane ikonou. V Rusy opuštěné a později vypálené Moskvě usedá na trůn, jako by pózoval pro nějakou ze svých legendárních maleb.
V reálu jeho korunovace trvala téměř tři hodiny, což bylo zdrojem dobových vtipů. Tady má jen pár minut, ale v každém okamžiku se Phoenixův velitel pohybuje, jako by čekal, že ho někdo neustále kreslí či maluje. Což se nakonec ukáže být pravdou.
Jako diváci jsme svědci nástupu legendy a mýtu, ale takového, který to o sobě každou vteřinu ví a touží po tom zvěčnění. Což je trochu zvrácené a stejnou měrou právě proto poutavé. Klade to otázky, které dějepisné učebnice většinou neotvírají.
Do kin vstoupila dvouapůlhodinová verze a Ridley Scott údajně chystá brzy k vydání na platformě Apple TV+, která film financovala, ještě čtyřapůlhodinovou. Ta by zmiňované chyby, bagatelizující film na nefunkční romanci, mohla napravit.
Finální podoba by mohla stát za to, protože v tom, co je na plátně vidět, je obrovský potenciál – počínaje herci, fantastickou výpravou, hudbou i rytmem. Ale je otázka, pro koho takhle dlouhý snímek bude. A jestli neměl být spíše minisérií pro nějakou prestižní televizi.
V současné podobě je Napoleon v mnoha ohledech spíš tvůrčím selháním. Ale v dílčích bodech a scénách je zase tak dobrý, až je pozoruhodné, že to jako celek dohromady nefunguje.
Jestli to měla být paralela se samotným Napoleonem, v něčem tak geniálním a v něčem zároveň tak chybujícím a neschopným člověkem, tak Scottův film jako taková experimentální metafora jeho odkazu funguje skvěle.
