Marii König Dudziakové se přezdívá doktorka kyberpunku. Možná proto, že je specialistkou na tělesné modifikace v rámci jednoho z nejlegendárnějších pražských tetovacích studií Hell, ale zároveň se věnuje také odborné publikační činnosti. Na dětskou literaturu by ji dříve tipoval málokdo, ale Dudziaková svými humornými ilustracemi stmeluje rozdílné spektrum lidí.
Pro koho jste knihu Návrat z pískoviště psala? Pro ostatní mámy, nebo hlavně sama pro sebe?
Kniha začala vznikat dost nenápadně. Zaznamenávala jsem si různé nové a vtipné situace, které jsem jako matka zažívala. Já i moje sestra máme z dětství takové deníčky, kam naše máma podobné situace zapisovala a někdy i kreslila. Deníčky doteď opatrujeme a s oblibou z nich předčítáme na rodinných sešlostech. To byla inspirace, nenechat si tyhle chvíle a zážitky utéct.
V komiksu vtipně popisujete nástrahy rodičovství, člověk se na obrázky dívá a říká si: „To je přesné.“ Co vás na rodičovství překvapilo nejvíce?
Jak moc je mateřství univerzální zkušenost. A kolik situací je všude stejných nebo aspoň podobných. Právě „To je přesně jako u nás!“, je nejčastější reakce, kterou na knížku dostávám. Funguje to jak na rodiče v mém věku, tak na generaci prarodičů, kteří u knížky vzpomínají, co zažili se svými dětmi.
Taky mě překvapilo, jak je mateřství náročná zkušenost. Už jen kolik je tam rozhodování a strachu, ještě než se dítě vůbec narodí. A taky, že největší odměna je hlídání.
K ilustraci a kresbě vás prý inspirovala vaše matka, když vám řekla, že máte poslední šanci na to udělat něco, co opravdu chcete, než porodíte. Uměla jste kreslit už předtím, nebo jste se to učila na poslední chvíli, než jste porodila?
Když se říká, že člověk umí kreslit, tak se tím většinou myslí, že ovládá zákonitosti perspektivy, anatomie, dovede kreslit z hlavy věci co nejvíc podobné realitě a výsledek se líbí.
U mě šlo ale hlavně o to, že jsem si díky kurzu komiksu ilustrátorky Toy Box, který jsem absolvovala už s břichem, dovolila kreslit tak, jak zrovna v tuhle chvíli dovedu. On totiž kreslit umí fakt každý, kdo udrží nástroj. Přece jsme všichni kreslili jako děti. Jde o to, jak s tím, co zrovna umím, naložit dál.
Jak kurz komiksu probíhal? Jak se naučí malovat někdo, kdo to neumí?
Toy Box má dobře strukturované a zábavné lekce. Umí výborně motivovat, aby člověk kreslil tak, jak dovede. Tak kreslím, jak dovedu, a vidím, jak se s každým obrázkem zlepšuju. Což je motivující a zároveň frustrující. Když jsem dokončila všechny kresby do Návratu z pískoviště, procházela jsem je a měla chuť ty, které vznikly jako první, znova překreslit. Protože teď bych zase zvládla o kus líp.
Tělo není věc, ale proces
Návrat z pískoviště není vaše jediná kniha. Než jste se pustila do komiksů o těhotenství, mateřství a písku v botičkách, psala jste o tělesných modifikacích, jako jsou tetování a piercing. Nestýská se vám po psaní?
V poslední době jsem měla příležitost připravit pro časopis Heroine dva velké články o modifikacích – jeden o prostupování těla a technologií a druhý o genitálním piercingu. I pro část příznivců zdobení těla je tahle praktika už moc. Ale ukazuje se, že intimní piercing má také terapeutický potenciál. Takto může fungovat u žen, které zažily nějakou formu sexuálního násilí či zneužití, případně u žen, kterým se následkem porodu proměnilo tělo způsobem, že ho potřebují znovu přijmout.
Čím dál víc se utvrzuji v tom, že tělo není věc, ale proces. Což souvisí i s tím, že jsem podruhé těhotná. A přestože mám s modifikacemi poměrně bohatou zkušenost, těhotenství a porod jsou pořád jedny z nejdramatičtějších proměn, které mohou tělo potkat.
Učíte na filozofické fakultě, přezdívá se vám doktorka kyberpunku. Co si pod tím můžeme představit?
Než jsem otěhotněla, učila jsem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy kyberkulturu. Studentky a studenti třeba přímo v hodině na vlastní oči viděli, jak se do lidského těla implantuje elektronický čip, kterým lze platit nebo odemykat dveře. Strašně mě bavilo tímhle způsobem učit a snad se k tomu zase vrátím, až přijde čas.
Konkrétně kyberpunk byl tématem mojí rigorózní práce. Zajímala jsem se o to, jak moc jsou v této době reálné vize o propojování těla a technologie kyberpunkových autorů osmdesátých let.
První ilustrovanou knihu V očekávání jste křtila mateřským mlékem, druhou knihu Návrat z pískoviště pískem. Tu tedy křtila přesněji řečeno vaše dcera. Když vy kreslíte, co dělá ona? Nechce kreslit s vámi?
Samozřejmě chce. Jenže já dovedu pořádně kreslit nebo psát, jen když na to mám úplný klid. Což je pro rodiče samozřejmě dost nevýhodné nastavení. (smích) Navíc pracuju digitálně na tabletu, na který jsem celkem opatrná. V tomhle si Mařenka mnohem víc užije s mým mužem Jakubem.
Je to hudebník a výtvarník a k práci přistupuje úplně jinak než já. Nepotřebuje stoprocentní soustředění, tvoří mnohem lehčeji a samozřejměji. Spolu rozlévají barvu po plátnech, kterými pak hází po louce, aby se to všechno dobře rozmazalo, zatímco já se crcám s křivkami v ilustrátoru a nikdo na mě nesmí mluvit.
Teď jste znovu těhotná, poté co přešly ranní nevolnosti, vrhla jste se znovu na kreslení nebo si dáte chvíli pauzu?
Myslela jsem si, že po knize V očekávání a Návrat z pískoviště jsem kresby o mateřství uzavřela. Jenže druhé těhotenství má zase jinou příchuť než to první. Už jen tím, že mě doprovází i to první dítě. Takže o vtipné situace není nouze a přijde mi škoda nezaznamenat je. Takže kreslím dál. Když teda zrovna nespím, což je teď můj těhotenský koníček číslo jedna.
Kreslíte podle fotografií, ale na mnoha ilustracích se objevujete vy… Takže máte plný foťák selfíček?
No jasně. Občas nutím Jakuba, aby mě v nějaké situaci vyfotil, že podle toho nakreslím obrázek. Ale mám vždycky velmi konkrétní představu o tom, jak má předloha vypadat, takže je to se mnou na dlouho. Proto jsem si pořídila stativ a fotím se na samospoušť. To je strašně legrační disciplína, kdy člověk běhá rychle od foťáku postavit se do pozice a pak zase zpátky mrknout na výsledek. Nedávno jsem ale zjistila, že existuje dálková spoušť, takže to teď budu mít elegantnější bez lítání sem a tam. Technologie mi s kreativním procesem moc pomáhají.
