Režisérka a výtvarnice Diana Cam Van Nguyen o filmových cenách, hledání vlastních kořenů, roli žen v Česku a ve Vietnamu či o tom, proč ji potěší, když v pohádce hraje princeznu černoška.
Prakticky bez přestání má rozzářenou tvář, a když se zasměje, zní to vyloženě jako uklidňující zvonkohra. Její tvorba naopak vyvolává spoustu podnětů k přemýšlení, spouští dojetí, ba slzy. „Já nechci každého rozbrečet,“ říká – jak jinak než s úsměvem – Diana Cam Van Nguyen, ale marná sláva, dokáže i to.
Její snímek Milý tati, v němž popisuje svůj komplikovaný vztah s otcem, v necelé čtvrthodině koncentruje nečekané množství emocí. Vidět ho můžete mimo jiné na webu magazínu The New Yorker, jednoho z nejprestižnějších kulturních médií planety. Dianina práce Američany zaujala natolik, že odkoupili práva a vydali o filmu článek.
Za snímek dostala ceny v Torontu, Londýně nebo ve francouzském Clermont-Ferrand, nominovali ji na Evropské filmové ceny, kontinentální obdobu Oscarů. To vše přesto, že jde o animovaný dokument, o artovou a intimní tvorbu.
V Česku pak na Dianinu poličku loni přibyly Cena české filmové kritiky a hlavně Český lev za nejlepší krátký film. „Potom mě občas tady na Vinohradech zastavovali lidi a gratulovali mi, byla jsem úplně v šoku, že to takhle funguje,“ přiznává, ale velmi příznačně hned vše zlehčuje.
„Ti lidi byli teda dohromady asi čtyři, ale stejně je to úsměvné, vždyť u mě se nezměnilo nic. Jenom jsem dostala sošku, chápeš?“
Dianina skromnost je autentická stejně jako její tvorba. Dcera vietnamských imigrantů, kteří v osmdesátých letech v rámci socialistické výměny začali pracovat v západočeských továrnách, se odhodlala vyprávět to, o čem se mluví těžko i v rámci terapie, natož abyste to sdíleli s diváky.
Vzpomněla si na staré dopisy, které si s otcem psali, když byl ve vězení – a formou svého filmového dopisu se snaží dopátrat, co se poté pokazilo a co ještě lze napravit, přičemž podstatou je, že její táta za každou cenu toužil po mužském potomkovi, který ve Vietnamu ztělesňuje kontinuitu, pokračovatele rodu; kvůli tomu rodinu nakonec opustil.
Ve snímku, na němž pracovala dva a půl roku, Diana řeší kulturní rozdíly i to, co znamená být ženou, dcerou. Snad nejsilnější je chvíle, kdy se filmová Diana pohnutým hlasem ptá: „A tenhle fakt ve mně vždycky vzbuzoval otázku, kdybych byla kluk, bylo by všechno v pořádku?“
A co kdyby se narodila jako Češka? Nebo by byla šťastnější ve Vietnamu, kde by zase neměla šanci stát se tím, kým je dnes, tedy oceňovanou režisérkou a animátorkou, rozhodující o svých krocích bez tlaku tradic? Hledání odpovědí se věnují její filmy i tento rozhovor.
Jsi první umělkyní v rodině?
O nikom jiném nevím. Podle mě má každý v dětství nějaký talent a záleží jen na tom, jak moc se rozvíjí: táta mě dal ve čtyřech letech na klavír a na výtvarku, později se k tomu přidalo asi deset dalších kroužků a já si musela vybrat. Vždycky jsem cítila, že kreslení umím, že mi to jde.
Jaké jsi měla dětství?
Rodiče po sametové revoluci začali úplně od nuly, když jsem se narodila, měli jenom stánek. Vzpomínám si, že když jsem byla v páté třídě a táta byl tehdy ve vězení, byli jsme už docela bohatí, ale přišlo to postupně.
Vyrůstala jsem na maloměstě, chodila jsem na prolézačky a pořád byla venku, pamatuju si na idoly, jako byla Britney Spears, koukali jsme na Pokémony.
Pocházíš z Chebu, kde byla a je silná vietnamská komunita, co to znamenalo?
Na gymplu nás bylo ve třídě patnáct Vietnamců a patnáct Čechů, fakt pade na pade, začalo to naším ročníkem a po nás už se z toho stala norma. Paradoxně jsem cítila, že tam kvůli tomu moc být nechci. Občas se třeba stalo, že profesoři řekli něčí jméno, mysleli někoho jiného a přidali poznámku: Vždyť jste všichni stejní.
V té době se to bralo jako normální, ale všechny podobné maličkosti v dětství způsobily, že jsem si nikdy moc nepřála být Vietnamka. Cítila jsem, že bych mnohem radši byla Češka. I kvůli tomu, že jsem neměla žádné vzory. České pohádky a pohádky obecně měly modrooké a blonďaté princezny, i já tak vždycky princezny kreslila.
Co tohle s člověkem dělá?
Dokážu si to vysvětlit až teď, tehdy jsem jen cítila, že jsem o něco míň než česká holčička. Byla jsem strašně dlouho nesebevědomá a pořád si myslela, že nejsem dostatečně dobrá.
Až kolem osmnácti a hlavně tady v Praze jsem začala cítit, že to je možná trochu i výhoda, do té doby jsem se občas styděla, že rodiče jsou v obchodě, že neumějí dobře česky a já slyším poznámky od lidí… Taky jsem si třeba připadala hrozně ošklivá, to si pamatuju. Protože jsem byla jiná.
Byl přesun do Prahy zlomový?
Nemyslím si, že bych se dostala na FAMU, kdybych zůstala na chebském gymplu; třeba jo, ale odchod do Prahy vnímám jako svoje sice nejtěžší období, ale zároveň nejlepší rozhodnutí. První měsíce jsem nikoho neznala, ani jsem nevěděla, jak se jezdí metrem nebo tramvají, cítila jsem se ztracená.
A byla jsem dost smutná, protože jsem neměla kamarády. Za ně a za všechny lidi kolem sebe jsem moc vděčná – s rodinou jsem to měla komplikované a kamarádi mi ji v určité době nahradili. Přátelství je pro mě strašně důležitá součást života.
Zároveň tě rodiče od odchodu z Chebu nezrazovali, ne?
Naši chtěli, abych byla doktorka nebo právnička, ale při nástupu na střední mě hodně podporovali. Jsou teď moc pyšní, protože se o mně dokonce dočetli ve vietnamských novinách, zároveň mají naivní představu, že když jsem vystudovala vysokou, jsem v pohodě, mám zaměstnání a peníze, což v uměleckém oboru vůbec není.
Foto Michael Tomeš
Dianin otec založil novou rodinu a dočkal se syna, maminka naopak po rozchodu jednoho večera vzbudila její tehdy šestiletou sestru – a odletěly spolu zpět do Vietnamu.
I proto, že neuměla česky, že byla na manželovi v rámci tradičních vietnamských vzorců závislá, směr vždycky udával on. Diana zůstala. „U mě návrat vůbec nebyl otázkou, cítím se doma v Česku,“ říká rodačka z Chebu.
Jako studentka FAMU začala snímkem Malá o vyrůstání vietnamské dívky v cizí zemi, následoval animovaný dokument Spolu sami o teenagerech, kteří přišli o některého z rodičů. A poté Milý tati, film absolventský a nejúspěšnější. Samá nelehká témata, poněkud nekorespondující s tím, jak ona sama působí.
„Dianka je především holka, která všechno rozsvítí, jste rádi v její blízkosti,“ říká Michaela Pavlátová, vedoucí Katedry animované tvorby na FAMU. „Už během studia našla svoji sílu v týmové práci, což ne každý dokáže. Umí lidi stmelovat, motivovat, vytvářet dobrou náladu.“
„Je cílevědomá, soustředěná, pracovitá, skromná. Taky nenápadně tvrdohlavá, v dobrém slova smyslu. Vedla jsem několik jejích filmů, ale byly to spíše rady na začátku, Dianka pak pokaždé našla svoji cestu a už s ní nešlo hnout. A bylo to dobře. Stejně jako s filmem Milý tati.“
Ten měl být jiný, zdaleka ne takto niterný. Netradiční forma vizuálních koláží a složité animační postupy zůstaly, obsah se ovšem zásadně změnil.
Proč?
Vůbec nebylo mým záměrem být takhle osobní, zvolila jsem téma dopisů z vězení, ale pak jsem odjela na workshop do Lublaně, tam se se mnou o tématu bavili a pomohli mi zjistit, že nemám problém s tím, že byl můj táta ve vězení, ale s tím, co se dělo po jeho návratu. A řekli mi: Měla bys to udělat jinak.
Nemohla jsem už zařadit zpátečku, nějaký film jsem udělat musela, jinak bych musela vrátit milion korun od českého fondu. Takže jsem neměla na výběr – i proto, že jsem věděla, že mají pravdu. Že pokud chci být upřímná a chci mít lepší film, musím jít tímhle směrem.
Co jsi cítila, když se původní koncept rozpadl?
Byla jsem nesvá, že musím znovu začínat, zároveň si pamatuju, že původní verze už byla ve střižně a přišlo nám, že nějak nefunguje. Hrozně jsem spoléhala na to, že pojedeme do Lublaně, uslyším něco ohromně osvíceného a budeme mít možnost to napravit – což se stalo. Jen nám řekli, ať to celé vyhodíme.
Očividně se to vyplatilo. Přiznávám se, tvůj film mě dojal.
To jsem moc ráda!
Říká ti to hodně lidí?
Musím říct, že jo, ale statisticky jsem měla pocit, že se s dojetím a ztotožněním se setkávám častěji u žen, i u hodně mladých holek. U mužů tolik ne. Mám vlastně docela strach, jak film působí na otce.
