Světová výstava Expo se letos vrátila do japonské Ósaky po padesáti letech. Ještě než začala, už ohromovala planetu. Velký prstenec, který obklopuje prostor, v němž jsou rozmístěny desítky národních pavilonů, má po obvodu dva kilometry. Je největší architektonickou dřevěnou stavbou na světě a můžete se po něm projít. Rozhodně to ale není to jediné, čím chce návštěvníky ze všech možných zemí lákat.
Každý ze sto šedesáti států, které se v Japonsku letos prezentují, pojal svou expozici po svém. Některé se omezily na informativní stánek ve společném pavilonu, jako Slovensko, jiné berou dech už svou samotnou stavbou.
A není to jen případ vychvalovaného českého pavilonu, který vsadil na spirálovitý tvar, sklo a dřevo, a na výhodu, že stojí na nábřeží, a tudíž se z jeho střechy dá pohodlně sledovat vodní fontána.
Foto BoysPlayNice
Impozantní je třeba stavba Spojených arabských emirátů, Kataru, Saúdské Arábie, Uzbekistánu či Turkmenistánu, na jehož fasádě se promítají záběry cválajících koní či hrajících si psů.
Foto Jana Pšeničková
Foto Jana Pšeničková
Netradiční je pavilon Rakouska představující notovou osnovu, v němž se mohou návštěvníci interaktivně zapojit do pouštěné skladby. V Malajsii, obložené bambusem, vyrůstá strom s lístky vyrobenými z látek pro ni typických. Uprostřed další místnosti pak je postavený model hlavního města Kuala Lumpur, který se digitálně proměňuje v chytré město budoucnosti.
Foto Jana Pšeničková
Hravou a interaktivní formou pojali svůj pavilon a prezentaci země v Kolumbii. Na sloupy postavené v kruhu položili jednotlivé suroviny, které ze země pocházejí. Sáhnout se tak dá třeba na kakaové boby, látky, červený písek, sůl či cukrovou třtinu. V expozici chce země zdůraznit hlavně biodiverzitu. Však je také Kolumbie domovem tolika druhů orchidejí, jako nikde jinde.
Je jich přes čtyři tisíce druhů, najdete je od pohoří And až po pobřeží Pacifiku, schopné přizpůsobit se prostředí i klimatu. Mezitím, co se dotýkáte třeba červeného písku, pod nohama vám proplouvají delfíni a kolem vás vyskakují z vody. Na podlaze i na stěnách prezentuje pomocí virtuální reality Kolumbie své přírodní i kulturní bohatství.
Francouzský pavilon, který navrhl ateliér Coldefy spolu s architektonickou kanceláří Carlo Ratti Associatti, je zase pojatý jako jedno velké divadlo života se třemi dějstvími – Výstupem, Objevováním přírody a Návratem na zem.
Foto Jana Pšeničková
Točité měděné schodiště vede až na vyhlídkový balkon a střešní zahradu s ukázkou francouzských ekosystémů, které symbolizují kulturní a ekologický přínos národa. Nechybí ani móda a známé značky.
Francouzi se rovněž snažili dostát tématu letošní výstavy, kterou je udržitelnost. Ostatně podmínkou pořadatelů bylo, aby byl každý z pavilonů zase rozbratelný a v areálu po skončení Expa žádný nezůstal. Na francouzskou stavbu tak byly využité prefabrikované komponenty a přírodní prvky, které podporují recyklaci anebo je lze znovu použít.
Zvědavost provází americký pavilon, a když z něj vyjdete ven, budete si jako mnozí kolem vás notovat melodii a slovo Together z písničky, s níž návštěvníky provází animovaná hvězdička. Expozice je hlavně ukázkou amerických objevů a úspěchů ve vědě, zdravotnictví a samozřejmě vesmírných misí.
Foto Jana Pšeničková
Skládá se ze dvou trojúhelníkových budov postavených vedle sebe, na nichž dvě obří LED obrazovky promítají ikonické památky. Američané dokážou ze všeho udělat show, což potvrzují i na Expu. Promítání vesmírných objevů, kdy se prostřednictvím 3D světelných animací cítíte jejich součástí a chytlavá melodie vás okouzlí a navodí pocit, že USA byste si měli dát na seznam zemí, jež chcete navštívit.
Že světelné instalace vzbuzují pozitivní emoce, o tom by mohli vyprávět mnozí designéři i skláři. Body navíc jsou i za to, když dovedou reagovat na pohyb nebo třeba na hlas a dají se snadno naprogramovat. A na to vsadili v Singapuru. Za zhlédnutí stojí už jen samotný pavilon červené barvy ve tvaru „koule snů“, jak ho autoři nazvali.
Foto Jana Pšeničková
Foto Jana Pšeničková
V jeho útrobách návštěvníci zkoumají, jak se sen přetavuje ve skutečnost. A to prostřednictvím uměleckých instalací, mezi něž patří vzkazy vysílané do světa skrz světelné koule.
Na některou z kruhových obrazovek napíšete nebo nakreslíte svůj sen, z něj se pak stane světlo, které virtuálně vhodíte do „lesa“ koulí, načež se některé z nich rozsvítí. Uvnitř pavilonu, na jejím stropu pak běží barevná animovaná prezentace, která představuje samotnou zemi.
Lákavý je rovněž pavilon Portugalska. Už jen svými lany, která nahrazují pevnou fasádu. Během průchodu jednotlivými místnostmi jste vtaženi do útrob země, již charakterizuje nádherná příroda. Světelné pásy nebo rovnou celé stěny, na nichž se promítá podmořský svět, jako by vás chtěly vcucnout dovnitř.
Foto Jana Pšeničková
A řeky, moře, oceány jsou důležité i pro Španělsko. Kromě historického odkazu zavede návštěvníky do současnosti a také do budoucnosti, ukáže, jak lze využít vodu, ale třeba i vítr v průmyslu a šetřit životní prostředí i rozpočty.
Foto Jana Pšeničková
Foto Jana Pšeničková
Bahrajnský pavilon, navržený ateliérem Lina Ghotmeh zase čerpá inspiraci z tradičních bahrajnských lodí dhow. Pro zemi představují národní námořní dědictví a řemeslo. Konstrukce využívá historické techniky stavby lodí s dřevěnou konstrukcí s hliníkovou vnější vrstvou.
Nejenže oslavuje bahrajnský design, ale zahrnuje také udržitelné postupy. I bahrajnský pavilon bude totiž možné snadno rozebrat a recyklovat. Při průchodu expozicí si má návštěvník uvědomit, jak strategickou pozici země zastává v námořní křižovatce. Tím, že design pavilonu uznává japonské umění dřeva, vytváří spojení mezi Bahrajnem a hostitelskou zemí.
Za návštěvu stojí určitě všechny pavilony, jen si u některých vystojíte dlouhou frontu, pokud si včas neuděláte rezervaci. Anebo nepřijdete chvíli po otevření areálu.
Ósaka ale rozhodně není jen Expo, i když se nedá popřít, že výstavou město žije. Ósaka je především místo, které si musíte užít, pořádně, odspoda, což vám samo velmi usnadňuje.
Foto Alec Brunelle / Unsplash
Centrální město západního Japonska a po Tokiu druhá největší metropolitní oblast je sice lemovaná mrakodrapy, má ale i dlouhou kulturní a hospodářskou historii, zachovalé hrobky i zámky, které můžete navštívit.
Však také kdysi dávno byla Ósaka ještě pod názvem Naniwa prvním vůbec známým hlavním městem Japonska. V šestnáctém století si pak Ósaku jako místo pro svůj hrad a město vybral Hidejoši Tojotomi. Jeho stavba začala v roce 1583 na místě bývalého chrámu Ishyama Honganii, který byl zničen o třináct let dříve.
Tojotomi chtěl, aby se hrad stal centrem nového, sjednoceného Japonska a ve své době to bylo skutečně největší sídlo. Jenže po jeho smrti byl hrad zničen a ve dvacátých letech sedmnáctého století přestavěn.
Hradní věž, kterou zasáhl později blesk, vyhořela a nikdy už obnovená nebyla. Až v roce 1931 byla postavena její železobetonová verze. Jako zázrakem přečkal zámek nálety během druhé světové války a v roce 1997 prošel kompletní rekonstrukcí.
Ze zámecké věže, která je přístupná i výtahem, je krásný výhled na město a uvnitř zase muzeum o historii hradu i jeho vládci. Vedle hradní věže je od letošního roku otevřené muzeum kamenné zdi Toyotomi, které vystavuje pozůstatky, které zakryli stavitelé při přestavbě hradu v roce 1615, a které byly znovu objevené až v padesátých letech dvacátého století.
Foto Jana Pšeničková
Foto Jana Pšeničková
Foto Jana Pšeničková
Zámek sice patří mezi symboly Ósaky, přesto vás překvapí, jak je stavba impozantní a mezi všemi těmi moderními mrakodrapy vyčnívá svou jinakostí. Pakliže je vám výhled z věže málo, určitě se vydejte na Umeda Sky Building. Minout tuhle 173 metrů vysokou budovu můžete jen stěží.
Leží poblíž stanic Osaka a Umeda a skládá se ze dvou věží, vzájemně propojených takzvanou plovoucí zahradní observatoří v 39. patře. Právě z ní se otevírá impozantní pohled na město z oken i z otevřené paluby. V suterénu pak navštivte restauraci, která kopíruje město z raného období Showa. Jinak jsou v budově povětšinou kanceláře.
Stejně jako zámek je pro Ósaku symbolická i věž Tsutankaku stojící ve čtvrti Sinsekai. Při budování její severní poloviny byla vzorem Paříž, té jižní pak Coney Island v New Yorku.
Věž Tsutankaku byla postavena až po Eiffelově, a přestože byla během války zničená, dočkala se v roce 1956 rekonstrukce. Ta současná je vysoká 103 metrů a hlavní pozorovatelnu má o dvanáct metrů níže. Kromě otevřené paluby na vrcholu hlavní observatoře nabízí i šedesát metrů dlouhou skluzavku u paty věže.
Čeho má Ósaka dostatek, to jsou bistra, restaurace a bary. Japonská kuchyně je proslulá svou rozmanitostí a čerstvými surovinami. Je plná rýže, ryb, mořských plodů, nudlí, zeleniny. Však je to také na jejích obyvatelích znát. Drobní a hubení Japonci rozhodně nemají problémy s nadváhou.
Foto Jana Pšeničková
Před bary často postávají mladí lidé a lákají kolemjdoucí do podniků. Ty jsou velmi malé, úzké, v některých z nich se sedí přímo u baru, kde je jen pár židlí. Najít restauraci pro vyšší počet lidí, třeba osm, kteří budou sedět u jednoho stolu, už bývá trochu problém.
Oblíbený je street food, kdy se v uličkách prodávají nejrůznější pokrmy. Třeba známé kobe, hovězí maso pocházející ze skotu chovaného ve stejnojmenném městě. Je napíchnuté na špejli, opečené na grilu a na závěr ještě ošlehnuté plamenem. Vyznačuje se jemným masem rovnoměrně mramorovaným tukem.
Vyrábí se z rodilého tádžimského plemene, které se zrodilo a prorazilo v prefektuře Hyogo, jehož hlavním městem je právě Kóbe. Pokrmu se rovněž přezdívá kaviár mezi hovězím masem.
Co je pro Ósaku typické, je pokrm zvaný takoyaki. Těstíčko na bázi mouky a vajec se vaří s náplní z plátků chobotnice, nakládaného zázvoru a zelené cibulky pomocí speciální pánve takoyaki, která tvaruje ingredience do malých kuliček. Je to podobné, jako byste připravovali muffiny. Na dokončení se přidává takoyaki omáčka, majonéza, anori a katsuobushi.
Stejně jako takoyaki i okonomiyaki je jídlo, které patří v Japonsku mezi velmi oblíbené. Připomíná palačinku, jenže kromě mouky se do ní v Ósace přidává ještě nakrájené zelí a další přísady. Třeba chobotnice, krevety, maso, ve vegetariánské verzi nudle či brambory. To vše se smíchá dohromady a před konzumací vaří s omáčkou, po níž je pokrm pojmenovaný.
Zážitkem je, když vám okonomiyaki těsně před dokončením donesou na plotýnku u vašeho stolu a zkušeným pohybem postříkají majonézou. Palačinka, z níž si pomocí špachtličky odkrajujete jednotlivé kousky, zůstává po celou dobu teplá.
Kashikatsu je další známou specialitou v Ósace. Pokrm složený z různých špízových, tlučených a smažených jídel lze připravit z kuřecího a hovězího masa, možná je ale i vegetariánská verze – třeba z dýně, chřestu nebo banánových a zmrzlinových dezertů.
I když jídlo si lze vychutnávat během dne, teprve ve večerních hodinách uličky s pouličními bistry ožívají a mají jedinečnou atmosféru. Ósaku je dobré vychutnávat všemi smysly, vyzkoušet co nejvíce pokrmů, jejichž ceny jsou kolikrát v přepočtu nižší než v restauracích a bistrech českých měst.
Vyzkoušet místní dopravu – metro, vlaky i autobusy, kdy spoje přijíždějí skutečně načas. A hlavně si jít jen tak posedět do baru a vnímat japonskou náturu. Jsou možná uspěchaní, možná hodně pracují, ale zároveň jsou slušní, pokorní a milí. I to vám dává důvod se do země opakovaně vracet.
