Hrozí v něm nejen beton, ocel a mramor, ale i válečná zvěrstva a moderní ideologie. Oceňované takřka čtyřhodinové drama Brutalista s Adrienem Brodym v hlavní roli je však nejlepší, když si dovolí zaměřit se na detail, třeba na nebezpečí kompromisu.
Když z lodního podpalubí přeživší koncentračního tábora Buchenwald poprvé zaostří na sochu Svobody, nezjeví se před ním majestát dlící na newyorském ostrůvku.
Socha se spíš pohybuje v záběru, jako kdyby hledala svoje správné umístění, v jednu chvíli se i obrátí vzhůru nohama. Je hned zjevné, že režisér Brady Corbet naznačuje, že v USA uprchlíka jasná spása nečeká.
Tím přeživším je fiktivní maďarský židovský architekt László Tóth, který přijíždí do Ameriky. Muž, jenž byl před holokaustem evidentně na vrcholu svých tvůrčích sil, začne v zemi pracovat v nábytkářské firmě svého bratrance.
Corbetovi s představitelem Lászla Adrienem Brodym se v těchto pasážích perfektně daří vystihnout ono jemné napětí mezi vděčností za pomocnou ruku a postupným zjišťováním, že asimilace v USA znamená slevit z mnohých standardů.
„Tvoje židle nejsou moc hezké,“ řekne László jen tak mimochodem Attilovi angličtinou se silným přízvukem, díky níž tato poznámka nepůsobí neslušně, spíš bezelstně výstižně. Attila je vůbec zajímavá postava, člověk, jenž potlačil identitu spojenou se svým vyznáním, aby v nové zemi získal co největší šanci na úspěch. Na Lászla však Amerika udeří ještě jiným způsobem.
Milionářský průmyslník Van Buren nejprve Lászla seřve kvůli rekonstrukci domácí knihovny, pak ji ale začnou obdivovat jeho hosté a dostane se do časopisů. Podnikatel v podání Guye Pearce zcela obrátí, když zjistí, že má co dočinění se slavným modernistickým architektem, a připraví mu zakázku. Obří komunitní centrum spojené s kaplí, které se bude tyčit nad jeho panstvím.
Van Buren, který říká, že konverzace s Lászlem je „intelektuálně stimulující“, popřípadě „poetická“, přesto sám nedokáže tyto kvality nabídnout, pozvedává Corbetovu vizi tím, jak je jeho nebezpečí nenápadné. László se stává jeho miláčkem v důmyslném filmu o nebezpečí kompromisu, jakkoli o něm často slýcháme, že jde o kvalitu, bez níž s lidmi, zejména v práci, smysluplně kooperovat nejde.
Jenže Corbet se nakonec po patnáctiminutové přestávce, kdy se na plátně objeví časomíra, právě ke kompromisu nečekaně sníží. Do Ameriky za Lászlem dorazí jeho nemocná manželka Erzsébet, hraná Felicity Jones, která se snad objeví jen proto, aby mohl jinak unikavý film všechny svoje motivy úmorně přeříkat, případně zesílit do zkratky, která není dramaticky nosná, pouze efektní.
Pokud se v první polovině pomalu zvedala jakási vlna, rostla stavba a houstlo napětí, ve druhé nám Laszló zopakuje, co jsme už viděli, že se pokazilo u Attily, Erzsébet prohlásí, že „tato země je prohnilá“, a padouši začnou trousit věty jako „trpíme vás“. Vedle válečných traumat, nemocí a drogových závislostí přijde dokonce sexuální útok, který svého původce nijak líp neprokreslí, spíš ho zbanální.
Film, natočený v extrémně širokoúhlém formátu Vistavision používaném v padesátých letech, jenž je ve finále delší než Lawrence z Arábie i druhý Kmotr, navíc končí trpce ironickým epilogem, který ozřejmuje, co vlastně Laszló svojí monstrózní, surovou, až děsivou stavbou pro Van Burena myslel.
Mělo by to ale spíš vyplývat z předchozího dění, ne? Cítíte v tom nakonec nadbytečnost, stejně jako když posloucháte rozverné italské disko, které doprovází závěrečné titulky v dekorativním stylu, jehož se přece chtěli všichni architekti tohoto filmu tolik vyvarovat.
