Jako jeden z mála Čechů se v nepříliš obvyklém oboru prosadil v zahraničí. Coby sound designér pracuje na úspěšných seriálech natáčených pro Netflix, podílel se ale i na českých snímcích a ozvučil také několik instalací sklářské Preciosy. Před dvěma lety byl společně se členy zvukařského týmu nominovaný na americkou televizní cenu Emmy za seriál Koruna.
Cesta Juraje Mravce za vysněnou profesí přitom nebyla právě přímá. Přivedla ho na ni zpočátku jeho láska k filmům. „Jako student jsem chodil stále do kina, skoro každý den. A jednou dávali film Lisabonský příběh. A ten byl pro mě osudový,“ říká.
Snímek o zvukaři, který přijede do hlavního města Portugalska a zažívá nejrůznější situace, otevřel Juraji Mravcovi oči do světa zvuku. A dovedl ho až ke zjištění, že přesně tohle chce v životě dělat.
Do té doby student ekonomie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy si vyhledal, že na FAMU existuje obor zvuková tvorba, a přihlásil se do nultého ročníku. „Říkal jsem, že mě tam nikdy nemohou vzít, neměl jsem žádné předchozí zkušenosti ani nikoho v rodině, kdo by mi s tím mohl poradit, ale ono to vyšlo a přijali mě,“ vzpomíná.
Už víme, že k vaší profesi vás přivedla láska k filmům. Co vás ale zaválo do Anglie, kde jste si vybudoval kariéru?
Zvědavost. Na FAMU jsem se zapojil do natáčení a chodil do různých zvukařských studií. Měl jsem příležitost začít a něco se naučit. A tehdy jsem zjistil, že nechci chodit na natáčení, ale že mě zajímá postprodukce. Z natáčení, když se vám to skvěle povede, si odnesete dialogy, a když budete mít štěstí, tak i nějaké zvuky. Ale pak se vše odehrává až v postprodukci, kde všechny ty zvuky skládáte dohromady. A tuto část, sound design, jsem chtěl dělat já.
Celou dobu jsem si ale všímal toho, že když jdu do kina na britský nebo americký film, tak hraje po zvukové stránce prostě líp než jiné produkce. A nikdo mi nebyl schopný říct, proč tomu tak je. A protože jsem tomu chtěl přijít na kloub a taky si vyzkoušet, zda dokážu obstát v zahraničním prostředí, vydal jsem se v roce 2005 do Londýna.
Věděl jste, v jakém studiu začnete?
Vůbec. Prostě jsem postupně obvolával a obesílal různé zvukařské týmy a v jednom studiu – v Boomu – jsem si nakonec řekl o práci. Vzali mě na pozici runnera. Každý, kdo začíná, je nejdříve poslíčkem, to je v Anglii taková tradice snad už od středověku, pěstovaná nejen u filmu, ale u řady jiných oborů.
Takže běháte po Soho s hard disky, nosíte obědy, kafe, čaj a díky tomu máte příležitost vidět, jak ten svět funguje uvnitř. A lidé ze studia zase dostanou možnost vidět, jak tam ten člověk zapadá. Protože když tam nezapadnete na téhle pozici, pak ani na té zvukařské. Jde o velmi těsnou spolupráci, a když si vzájemně nesednete, tak to bude skřípat.
Jak dlouho jste tam s tím kafem běhal?
Nejdříve jsme se domluvili na třech měsících, ale protože byli zavaleni prací, tak mě po dvou měsících z té pozice vytáhli a zapojili do činnosti. A nakonec jsem tam s nimi strávil jako zvukař devět let.
Využil jste, co jste se naučil v Česku?
Vše, co jsem se do té doby naučil, jsem se musel přeučit. To bylo dost nepříjemné, měl jsem návyky, kterých jsem se musel zbavit, totálně mi rozbořili ego, ale ve finále to bylo velmi zdravé a prospěšné. Začínal jsem od malých věcí, zažil jsem chod celého filmového průmyslu, byla to neskutečná škola.
A přišel jste nakonec i na to, proč mají britské filmy lepší zvuk?
Myslím, že výsledky mají tak dobré proto, že tam existuje péče o řemeslo. Když někam přijdete, musíte se to naučit jako oni. A tak jste celou dobu s někým, komu asistujete a to trvá tak dlouho, dokud je to potřeba. A není to mnohdy nic příjemného.
S režisérem ani producenty se nedostanete do kontaktu, děláte práci v pozadí, trávíte dlouhé hodiny nad něčím, nad čím nemáte kontrolu, ale tímto způsobem se to naučíte. Protože neustále dostáváte zpětnou vazbu, a to se tady v Čechách dělá velmi málo. A co si budeme povídat, ono to není příjemné ani tomu na druhé straně.
Jak dlouho takový dohled trvá?
Třeba pět let. Za tu dobu dostanete řemeslný základ, který má v téhle profesi podobný celý Londýn. I proto jsou ta studia vzájemně kompatibilní. Je to sice velká dřina, ale jsem za ni rád. Druhou věcí, proč jsou tak dobří, je větší konkurence. Producenti mají z čeho vybírat, lidé tam víc pracují, protože Londýn opravdu přitahuje víc špičkových odborníků v tomto oboru.
A samozřejmě tam jsou také větší rozpočty a zájem producentů. Ti jsou s vámi, hlídají vaši práci, opečovávají, kontrolují. Zkrátka je tomu všemu věnovaná velká pozornost. Navíc je pro vás zavazující a také lichotivé, že film, na kterém pracujete, pak uvidí desítky milionů lidí. To se s českým filmem nikdy nestane.
To jste zažil i vy, protože jste spolupracoval na projektech pro Netflix. O co šlo?
Ještě v Boomu jsme točili všechny postsynchrony pro seriál Hra o trůny. To byla moc hezká práce, já naskočil do druhé a třetí sezony, což byla přesně ta doba, kdy se z herců začaly stávat velké hvězdy. A pak mojí srdeční záležitostí je seriál Koruna, u něj jsem byl tři sezony. Je to sice komerční, ale zároveň chytré a zábavné. A pak ještě Black Mirror.
Možná bychom měli trochu přiblížit, co vlastně postprodukce obnáší?
Má dvě hlavní fáze. Té první se říká editace, kdy se stříhá zvuk. A druhá je mix. V dnešní době se to ale hodně prolíná. Editace je lov všech zvuků, které budete potřebovat. Některé si budete chtít nahrát znovu, protože se to nepovedlo na místě a víte, že je nemáte ani v archivech. A pak je sestříháte na obraz. Takže když někdo položí skleničku, budete tam mít zvuk položení skleničky, když projede auto, bude tam zvuk auta.
Potom vyčistíme dialogy herců a snažíme se zachránit, co jde. Co se nepodaří, namluví ve studiu znovu. To se děje tak v deseti dvaceti procentech. A pak dáme vše dohromady – zvukové efekty, dialogy, mezitím skladatel komponuje hudbu, která se nahraje, až když jsou všechny složky připravené. Z toho pak vytváříte formu, rozhodujete se, kde dáte pryč hlasy, kde pojedete jen na hudbě, a stále to ladíte a ladíte. A je fajn, když na to máte čas.
Vy jste ale ze studia odešel a teď jste na volné noze. Proč?
V Boomu to bylo skvělé, dělali jsme tam bezvadné projekty z televizní i filmové tvorby, ale už tam pro mě nebyla moc velká šance, kam se dál posunout. Zvukové týmy jsou omezené, je to nějaký počet lidí, a když se někam dostanete, tak tam i zůstanete. Hledal jsem větší svobodu a kontrolu nad tím, jaké projekty si budu vybírat a o jaké se budu ucházet. A potvrdilo se mi, že to byl krok správným směrem. I po tvůrčí stránce je to lepší, už od příprav jsem součástí týmu, a jsem tak dřív zapojený do celého procesu.
V Londýně to opravdu není nic neobvyklého, často i celé týmy jsou na volné noze. Jsou pak víc flexibilní, což producenti ocení zvláště u filmů, které trvají třeba dva roky. Ale je to o neustálém hledání. Zvukař Stefan Henrix, který dělal například Batmana, mi říkal, že než získal další práci, odeslal třeba sedmdesát mailů. Píšete producentům, těm, které znáte i těm, které neznáte, představujete sebe, svou práci a čím bohatší ten životopis máte, tím je to snazší.
Je náročné uživit se v Londýně mezi tak silnou konkurencí?
Náročné to bezpochyby je, protože lidí, kteří jsou dobří, je opravdu hodně a produkce si mohou vybírat, zároveň to ale je přirozený a dlouhodobý proces, ve kterém se člověk postupně zorientuje.
Než se do své práce pustíte, máte možnost vidět scénář?
To je ideální průběh, když vás do celého procesu zapojí produkce od začátku a dává vám verze scénáře. Když je to hudební film nebo film, kde hraje zvuk jednu z hlavních rolí, tak se to na to musíte připravit. Ale funguje to, i když film vidíte poprvé až ve střižně. Je to relativně složitý proces, který trvá měsíce. Ideální je, když můžete dělat zvuk až tehdy, kdy je hotový střih, to se ale stává jen výjimečně. Realita je spíš taková, že činnosti se překrývají, což generuje práci navíc, protože když se pak obraz znovu přestříhá, musí se přestříhat i zvuk.
Na čem momentálně pracujete?
Teď zrovna děláme velký seriál pro Netflix, který se jmenuje Winx Saga: Osud. To je pro zvukaře sen, protože tím, že jde o fantasy, je tam spoustu zvukového designu a zvuky mohou být jakékoli. Já si něco připravím a pak se o tom bavíme se show runnerem, jednotlivé epizody konzultujeme s režiséry a na základě jejich představ udělám něco, co pak schválí, nebo ne.
Buď zvuk najdete v archivu, nebo si ho vytvoříte, spojujete různé elementy. Takže třeba vidíte oheň, ale podprahově v něm slyšíte třeba hlasy zvířat, což následnou scénu zintenzivní. Není žádné omezení, jak by zvuky měly vzniknout. Platí ale, že musíte najít takové, u kterých hned víte, s čím je spojit. Třeba u zahvízdání pneumatik vám automaticky naskočí, že se někde stala nějaká nehoda, někdo někoho srazil nebo auto neubrzdil.
Pojďme na chvíli do Čech. V minulosti jste se podílel mimo jiné na natáčení Kukyho, za kterého jste společně s dalšími členy týmu získali Českého lva za zvuk. Jak na ten film vzpomínáte?
Kuky byl fantastický. Bylo to krásné natáčení i film samotný je úžasný, má velkou poetiku a přesah. Točil se tuším dva roky, hodně času jsme strávili v lese a v přírodě, dodnes z něj mám krásné nahrávky. Jsou to takové zvukové deníky, vznikaly v různé denní době a jsou součástí mého archivu. A v poslední době jsem se podílel na zvukovém designu u filmů Prvok, Šampón, Tečka a Karel, Deníček moderního fotra nebo Matky.
Vy ale rovněž spolupracujete se sklářskou společností Preciosa. Váš poslední projekt oslňoval návštěvníky letos v červnu na akci Milan Week Design v Itálii. Jak jste se k tomu dostal?
Seznámil jsem se kdysi s kreativními řediteli Preciosy Andreasem Klugem a Michaelem Vasku a vytvořili jsme spolu už asi čtyři nebo pět instalací. Nejdříve jsme začínali maličkostmi, až přišlo svítidlo Breath of Light, které reagovalo na dech a na zvuk. V poslední instalaci už nebyl zvuk jen jako doplněk, ale hrál velkou roli a do určité míry to na něm i stálo.
U Composition in Crystal jsme chtěli ukázat, jak světlo reaguje na zvuk a jak můžete vytvořit vlastní melodii úderem paličky na křišťálový váleček. Takže jsme tam nahráli různé smyčky a skladby rozdělené po nástrojích a lidé si mohli svoji verzi poskládat sami.
Máte nějaký zvukařský sen? Film, na kterém byste se chtěl podílet?
Chtěl jsem tvořit s režisérem Davidem Lynchem, ale to už asi nepůjde (Lynch už přestal natáčet, pozn. red.), nicméně lákal by mě James Bond a určitě bych chtěl nějakou dobu pracovat v Hollywoodu.
Stále ještě žijete v Londýně?
Napůl. Studio mám tady, zázemí taky, ale do Londýna létám pracovně hlavně na mix, kde se sejdeme ve velkém studiu s režiséry a producenty a provádíme závěrečné úpravy. Trochu mě k tomu donutil covid. Tím, jak se nemohlo moc cestovat, jsme všechno stříhali na dálku a už se to stalo takovým standardem.
A najdu vaše jméno v titulcích u filmu?
Je tam, jen u Netflixu je nevýhoda, že závěrečné titulky se tak rychle promítnou, že to ani nestihnete přečíst.
