Pětihvězdičkové hotely i dávno rozpadlé pouštní paláce. Luxusní vlaky i cesta na korbě v zimě a prachu. Opulentní kulinářské zážitky i lidové večeře v jídelnách s podlahou z udusané hlíny. Orient má mnoho pestrých tváří, něco však masu tamních protikladů spojuje – plavovlasá dívka z Olomouce.
„Je to láska,“ říká Lenka Hrabalová o oblasti, která rázně vstoupila do jejího života a vážně připomíná milostný vztah, který ne a ne skončit. Živí se jako cestovatelka, což platí za vysněné povolání, její práce ale probíhá také v zemích, které vyvolávají rozpaky, ba obavy i strach. V Íránu, v Iráku nebo Sýrii.
Všude tam kurážná Češka provází turisty, což z ní dělá jednu z nejzajímavějších mladých tuzemských cestovatelek. Její motto zní: „Hlava v oblacích, srdce v Orientu“ – a pokud se budeme držet orientálních metafor, z tváře rozmanitého i rozporuplného regionu odkrývá jeden závoj za druhým a přibližuje tento kraj světa v jeho syrové kráse.
Jakožto vystudovanou íránistku, arabistku, historičku a archeoložku ji nezajímá počet razítek v pasu, nýbrž co největší vhled, proto se do oblasti vrací zas a znovu. Pracovně, kvůli novinářským projektům i o dovolených. „Sbírám poznání, jsem cestovatel za vědomostmi,“ říká Hrabalová v rozhovoru o nejšpinavější možné cestě, o síle doktorského titulu v Iráku i o tom, proč ji pandemie donutila vzít do ruky lopatu.
Proč Orient? Může za to dovolená, film, kniha?
Právě že vůbec ne. Původně jsem studovala historii a archeologii, což byl můj dětský sen, protože mi maminka řekla, že můžu ze země vykopávat nejen dinosaury, ale i mrtvé lidi. Pak jsem byla na Erasmu ve Francii a spíš jako znouzectnost jsem si zapsala dějiny Blízkého východu. A úplně mě to pohltilo.
Palmýra, antická krása ve válkou zmítané Sýrii. | foto Lenka Hrabalová
Čím nejvíc?
Třeba tím, že když se u nás v Evropě pálily knihy, tam se za ty samé informace platilo zlatem. Byzantští císařové posílali chalífům do Bagdádu knihy jako odpad, oni si jich přitom cenili jako neskutečných darů. To mě zaujalo – a zůstala jsem u toho napořád. Taková láska.
Dopadlo to tak, že umíš persky i arabsky. Je to nutná podmínka?
Spousta lidí provází bez znalostí jazyků, ale to, co dělám já, by bez jazyků nešlo. Dokážu lidem tlumočit svět slovo od slova podle toho, co mi říkají místní. Dostanou se tak ke spoustě zajímavých informací a poznatků, do toho mám znalosti dějin, politiky a náboženství, takže svojí skupince dokážu zemi představit hodně komplexně.
Jak to funguje v praxi?
Jsem živnostník. Zorganizovat zájezd je administrativně náročné, ze všeho papírování a zařizování by mě asi kleplo. Takže pracuju pro cestovky a často jim zájezdy přímo vymyslím a nabídnu. A ty, co převezmu, si upravuju tak, aby se podle mých zkušeností lidem líbily co nejvíc. Ve všem, co dělám, je můj otisk. Teď jsme třeba byli v Mauretánii, to je čistě moje téma.
Chudá a zapomenutá pouštní země na západě Afriky. Proč?
Když jsem žila v Maroku, jela jsem tam jednou na vánoční dovolenou s kamarádem a pak jsem si řekla: Ty jo, to by mohlo lidi bavit! Vždyť je to fakt dobrodružství. A zájezd je vždycky plný. Sedneme na vlak a jedeme – doslova. Lidé jsou unešení.
Připomenu, že jde o jeden z nejdelších nákladních vlaků světa, nekonečnou nit vinoucí se Saharou.
Jedete na korbě, na železu. Lidem dopředu říkám, je tam špína a zima, mají z toho všichni srandu, ale pak jsou tak špinaví a zmrzlí, že tomu sami nevěří. Lidé tam jedou z čistého bizáru, že vyrazí do země, o které vůbec nic nevědí, do totální díry. Mauretánie je opravdu autentická, Evropana nepotkáte jen tak snadno. Za dva týdny jsme jich potkali pět a na konci v hotelu dalších pět.
Jezdí s tebou tedy jen dobrodruzi?
Záleží, typy lidí jsou různé. Dělám i pohodlnější, luxusnější zájezdy. Teď jsem měla Jordánsko pro klienty náročnější ne na dobrodružství, ale na kvalitu. Bydlíte v Ramadě, hezké hotely, skvělé jídlo. Do Mauretánie naopak nepojede nikdo, kdo chce luxusní restaurace – vždyť jsou v celé zemi asi dvě. Stačí jim zážitek, že pojedou dvanáct hodin na korbě a čurají do PET lahve.
A tebe baví co?
V luxusu dlouho nevydržím, týden je tak akorát. Mám ráda restaurace, kde není podlaha, ale udusaná hlína. Obecně se jezdí za památkami, za historií, často za jídlem.
I do zemí, o nichž mluvíme?
Popravdě, v Mauretánii si toho tolik nedáš. Výborné jídlo je maffe, rýže, maso a arašídová omáčka, pak thieboudienne, tedy mastná kořeněná rýže a na tom dušená ryba. To je dobré, ale není tam velká variabilita. V Iráku je to o kus lepší, ale pořád to není Írán. Za jídlem se dobře jezdí do Maroka, užívat si Marrakéš a různé tajine.
Já navíc na každém zájezdu dělám po večerech přednášky – o islámu, o dějinách. I když to někoho nejdřív tolik nezajímá, chodí všichni a jsou nadšení.
Velbloudí jatka v Mauretánii | foto Lenka Hrabalová
Masový turismus má mnoho kritiků. Čím jsou cesty pro tebe?
Jezdím na tatáž místa pořád dokola. Jsem arabistka a íránistka, a tak se držím arabských zemí a Íránu. Spíš pojedu za rok pětkrát do Iráku, abych do toho víc pronikla, než abych si jednou zaletěla na úplně náhodné místo.
Pro mě je dovča přijet do vesnice, sednout si s místními lidmi na čaj, pokecat a jet zase dál. Vážně. Jela jsem stopem přes Irák, Írán a Turecko, přes tři kurdské oblasti – po lidech. Chtěla jsem se s nimi bavit. Neměla jsem žádné velké ambice, spíš jsem sbírala poznání. Jsem cestovatel za vědomostmi.
A také průvodkyně po hodně nezvyklých místech. Co bych mohl vidět v Iráku?
Uviděl bys třeba zikkurat. Svatá města islámu jako Nadžaf nebo Karbalá. Památky UNESCO. Parádní hory Kurdistánu. Největší bažiny Blízkého východu. Taky spoustu prachu a zničených cest. V Kurdistánu žije mnoho etnických skupin, i to je pro lidi hodně zajímavé. Není to země narvaná památkami, šly tudy všechny války, Írán je v tomto směru výrazně bohatší. Irák je ale zajímavý.
Chtějí lidé autenticitu? Nebo jen hledají místa, kde ještě nebyli?
Spousta lidí na rozdíl ode mě jezdí na kvantitu a chtějí země nasbírat – takže když se jednou za uherský rok vypíše Súdán nebo Irák… Bizarní destinace se zaplňují docela snadno. Zájezd stojí vyšší desítky tisíc, vypsal se v osm ráno a odpoledne už bylo skoro plno.
Je to nebezpečné? Bojíš se?
Zrovna v Iráku se musí opatrněji. Jsme malinká, uzavřená skupinka. Jedeme toyotami se soukromými řidiči, bezpečí se musí hodně sledovat. Oslovuji svoje známé, lidi z neziskovek nebo ty, kdo pracují s novináři.
Když se u nás poví Irák, vyskočí nám, že je celá země válečná zóna. Což není, jsou tam bezpečné oblasti a do těch nebezpečných nejedeme. Ale že bych řekla s čistým štítem, že v bezpečných oblastech není žádné riziko únosu, tak to neřeknu. Je tam. A ti lidé o tom vědí.
Hody v Iráku: kapr z Tigridu na šťávě z granátových jablek. |foto Lenka Hrabalová
Není to trochu takové arabské Inšalláh – dá-li Bůh?
V podstatě jo. Když cestuju, snažím se být co nejméně nápadná, v oblékání i chováním. Nevycházím po večerech, jezdím s prověřenými řidiči, hodně sleduju dění okolo – snažíme se to fakt hlídat. Zaklepu na dřevo, že to zatím dopadlo dobře. Jo, jsou i bezpečnější místa, ale zrovna Irák mě fascinuje. Ta země je syrová a v té svojí syrovosti mě přitahuje.
A tím seznam nebezpečných zón nekončí, že?
Nekončí, třeba do Sýrie se taky dá vyrazit, i když vydávají turistická víza jen na týden. Doufám, že tam letos vezmu turisty. Dostala jsem nabídku do Libye, uvidíme, jak to dopadne. Dá se jet i do Jemenu, jen za velké peníze, snad pojedu provádět na ostrov Sokotra. Ale je to složitější. Byť Sokotru reálně zabraly Spojené arabské emiráty, je pořád vedená pod Jemenem, takže tam vás nepojistí žádná česká pojišťovna. Létá se tam každé úterý z Abú Dhabí, týden vyjde tak na padesát tisíc.
Živit se cestami zní jako sen. Jak se ti to povedlo?
Dělám to od chvíle, co jsem dokončila magistra. V životě jsem nebyla zaměstnaná, od začátku si vybírám projekty, co mě baví – cestovky, novinářskou práci, dělala jsem tlumočnici pro migranty z Iráku v Česku. Všechno se točí kolem znalosti arabštiny a perštiny.
Je to dobrá práce?
Je to nejistá práce, to samozřejmě. Ale třeba teď musím dost odmítat, zájezdy ani nestíhám. Nicméně pořád počítám s tím, že půlka věcí může bez problému kvůli covidu padnout. Když padnou, přijdou jiné. Prostě živnostník, no.
Jak ses jako cestovatelka živila za pandemie?
Dva měsíce jsem házela lopatou.
Prosím?
Než začal covid, řekla jsem si, že mám hodně zakázek a poslala jsem všechny úspory na hypotéku – přišel březen a všechny zakázky padly. Takže jsem měla na účtu pár tisíc a jen měsíční splátky dvojnásobné. Přemýšlela jsem, co dělat, tak jsem šla u nás v Olomouci na archeologické vykopávky. Osm hodin denně jsem házela lopatou a bylo to super. Večer jsem psala články, nějak jsem to slepila a udržela jsem se nad vodou. Bylo to krušné, ale pak se zase začalo jezdit.
Musí dnes cestovatel jako ty dělat věci jinak než dřív?
Měla jsem to dost oldschoolové, ale začala jsem sázet na Facebook fotky s popiskami a strašně to pomáhá – skrz ně jsem dostala spoustu zakázek. Lepším se, proto mě vyděsil Zuckerberg, když vyhrožoval, že Evropanům zruší Facebook a Instagram, to mě fakt rozčílilo. (směje se) Peru se s tím, ale pro moji práci jsou sociální média nezbytná.
Jaké to je, být ženou v islámském světě?
Má to výhody, dostanu se do mužské i ženské společnosti. Když jsem byla v Mosulu za války s Islámským státem, byla jsem první člověk mimo jejich manželů, s kým některé ženy po dvou letech mluvily. Což je silné. Teď jsem zase byla v oáze u libyjských hranic, vyhlásila jsem, že bych ráda fotila ženy v místních tradičních oblecích a dostala jsem pozvání do domácností, což by se muži v životě nepodařilo.
A nevýhody?
Jako novinářka jsem se bavila přes WhatsApp v Iráku s jedním poměrně vysoce postaveným člověkem, pak jsme přijeli na místo, já byla v týmu ta hlavní, ale můj irácký partner se automaticky bavil jen s kameramanem a řidičem.
Až když jsem se představila jako doktorka Hrabalová, což shodou okolností jsem, protože mám doktorát z Univerzity Palackého, stala jsem se primárním partnerem v konverzaci. Do té doby jsem se s tím nesetkala, ale hlavní je, že jsem zjistila jsem, jak na ně.
Která země je nejkrásnější?
Nemůžu se rozhodnout, to je hrozně náročná otázka! Jednu zemi říct nedokážu. Ráda cestuju podle starých tras – jednou je Hedvábná stezka, druhou transsaharské obchodní cesty, které spojovaly Afriku přes poušť se Středomořím. Někdejší velká obchodní centra pohlcuje písek a upadají doslova do zapomnění, v Mauretánii ti v knihovně v poušti půjčí knížku z 12. století psanou na pergamenu. Je tam kultura, města, politika, náboženství. To mě hrozně přitahuje.
I proto děláš přednášky nejen pro cestovatele, ale i pro školy?
Svoji roli vidím ve vzdělávání. Co se u nás ví o Blízkém východě a muslimském světě? Války, konflikty, násilí, černo, zlo, divokost. Což není pravda, každý kout je jiný, je to úžasně zajímavé a barevné – a když jsou na světě dvě miliardy muslimů, přece se nedají hodit do jednoho pytle jen proto, že mají společného jednoho Boha a jednu svatou knihu.
Ale pozor, nevalím žádnou propagandu, že islám je prima! Jsem akademik, takže jedu fakta. Takto náboženství vzniklo, takto vypadá, toto je Korán, toto je Mohamed. Je strašně fajn vidět, že děti ve školách to zajímá a že se podiví, že je tam i takhle hezky. Ale odkud to mají lidi zjistit?
Jak dlouho se dá takto kočovně živit?
Nevím. Fakt ne. Přijde moment, kdy bych se chtěla vdát a mít děti a to pak asi nebudu půl roku v trapu. A mít děti s sebou v Iráku, no, nic moc. Proto radši plánuju jen na rok dopředu.
