Architekt roku 2024 Roman Koucký nemá zábrany. V tom dobrém slova smyslu. Navrhne interiér bytu, dům, hotel, most, továrnu, navrhne náměstí a svým způsobem i celé město. A ne jedno.
Možná jeho jméno neznáte. Možná jste ho nikdy neviděli. Ale znáte jeho práci. Určitě. Za čtyřicet let investorům odevzdal kolem dvou set padesáti návrhů, realizována jich byla zhruba čtvrtina. Muž obvykle oděný v černém je svým vzezřením nepřehlédnutelný.
V šedi ulice okolo něj nejde projít, aniž by přitáhl pozornost. Roman Koucký. Stejné charisma z něj vyzařuje, i když sedíte proti němu. A roste s tím, jak ve svých slovech propojuje upřímnou otevřenost s profesorskou vzdělaností, která má ale daleko k tomu, aby poučovala.
Proto tuším, že architekt, jenž se v poslední době začal bavit stavěním designových gramofonů, bude určitě brblat, nejspíš bude dotčený, ale upřímně, není namístě se mu divit, když za sebou má čtyři dekády práce a někdo se z ní rozhodne extrahovat jen pouhé čtyři etapy…
Minimálně tři jsou ale v kariéře původně vyučeného truhláře naprosto zásadní. U té první prosím čtenáře o shovívavost. Roman Koucký by ji možná minul, takže je čistě subjektivní volbou autora tohoto textu. Dodnes si totiž vybavuji pocit, když jsem zhruba před dvěma roky procházel zahradou augustiniánského kláštera ve Vrchlabí. A najednou rána, na kterou mozek nebyl připravený.
