Jeho šlechtická rodina přišla o všechno. Princ Georg zur Lippe se o desítky let později vzdal kariéry i luxusního života a vydal se na drahou a těžkou cestu za záchranou rodinného dědictví. Dneska má ve svazích kolem Labe jedno z nejlepších vinařství v Německu a těší se s ním do Česka.
Ze všeho nejdřív přinese lahev vína. Loňský ryzlink, ještě nefiltrovaný, přímo z tanku. Vyrobený z hroznů, které rostou tady okolo na zvlněných svazích kolem Labe – vlastně už Elbe.
„Nádhera, že?“ vydechne, jen co se poprvé napije. Princ Georg zur Lippe miluje víno – a to ze svých vinic obzvlášť. A i když první sklenku ochutnal už ve čtyřech letech, což je ostatně jedna z jeho prvních vzpomínek v životě, jeho cesta k vlastnímu vinařství nebyla vůbec přímá.
Co přímá, byla úplně nereálná. Bez šance. Tady se ale hodí krátké intermezzo v podobě oblíbeného citátu Georga zur Lippeho. „Nemáš šanci? Tak ji využij.“ Teď se zase s chutí napije a dychtivě, s neuvěřitelně radostnýma klučičíma očima, čeká na verdikt hostů. Upřímně? Fantazie!
Sedíme v domě kdysi určeném pro služebnictvo jeho předků, dnes vinárně a restauraci zámku Proschwitz. Přes dvůr s kašnou je opravený zámek a kolem rozlehlá zahrada plná krásných, vzrostlých stromů. Tohle panství Proschwitz, které leží jen pár kilometrů od Míšně, města proslaveného ukrutně drahým porcelánem, se stalo synonymem pro jedno z největších a hlavně vůbec jedno z nejúspěšnějších vinařství na východě Německa.
Kdyby tohle někdo četl před třiceti lety, jen by se smál a nevěřil. I sám princ Georg by si myslel, že si z něj někdo dělá blázny. „Přijel jsem sem někdy v roce 1990, bylo to tu v hrozném stavu a vinohrad měl za sebou těžké sezony, kdy ho zničily silné mrazy,“ vzpomíná dnes na návštěvu tehdy šedivého východního Německa.
Přesto se rozhodl, že tady není naposledy. A že se bude rodinnému „dědictví“ věnovat. Bylo mu 33 let, měl báječnou a skvěle placenou kariéru v Mnichově a velké peníze. Kromě toho ale taky měl, jak sám podotýká, pořádnou dávku drzosti a zvědavosti.
Než budeme v jeho troufalém příběhu pokračovat dál, sluší se vysvětlit, proč autorka těchto řádků píše slovo dědictví s uvozovkami. Přes 200 let v Proschwitzu žili předkové Georga zur Lippeho, po osm generací tady žil tenhle šlechtický rod, který patří ke slavným jménům německé aristokracie.
Postupem let z nich byli i vážení podnikatelé, před druhou světovou válkou měli v okolí desítky podniků, zaměstnávali na tisíc lidí. Vedle vinařství byli aktivní v lesnictví, ale třeba i v průmyslu a nemovitostech. Dobré časy i dětský smích ze zámku ale zmizely už za druhé světové války, kdy Proschwitz zabavili nacisti.
