Nejen potlesk přes celé závěrečné titulky, ale i spontánní aplaus a salvy smíchu během filmu vyvolal na karlovarském festivalu dokument Zkouška umění režisérů Adély Komrzý a Tomáše Bojara. Ti v něm sledují příjímací zkoušky do třech ateliérů pražské Akademie výtvarných umění, během nichž pedagogové s uchazeči diskutují o odevzdaných pracích i představách o tom, co obnáší dělat umění. Že to nezní jako divácký hit?
Kouzlo Zkoušky umění spočívá v tom, že se autorům v rámci jedné instituce podařilo najít třecí plochy naší společnosti, po nichž ale na AVU všechny strany spíše přívětivě kloužou, než aby se vyloženě pohádaly. Jiný je každý z ateliérů –Vladimír Kokolia v ateliéru Grafika II. má ke svým studentům jiný přístup než Darina Alster a Kateřina Olivová v ateliéru Nová média 2, které vyznávají „nehierarchickou“ strukturu a s uchazeči se baví o své pansexualitě.
Pro mnohé diváky možná právě díky nim půjde o nejlepší komedii přehlídky, což jde, obávám se, proti původnímu záměru autorů, kteří svoje respondenty nechtěli shazovat. Zkoušku umění totiž ve finále samotné umění příliš nezajímá, protože se soustředí na divácky vděčné postavy vrátných, které bodře glosují ruch kolem, nebo na ty nejbizarnější uchazeče, pro které jsou přijímací zkoušky performancí identity, popřípadě ztráty soudnosti.
To přitom není moje hodnocení – tyhle konkrétní postavy nebo jejich „excesivní“ aspekty snímek zkrátka akcentuje, což je ale bohužel trochu líný způsob, jak točit o něčem, co nezapadá do hlavního, lehce stravitelného proudu kultury.
Není ale vždycky tak zle. Někteří pedagogové ve filmu zajímavým způsobem řeší, že dneska musí být v umění všechno osobní a vycházet z nějakého autentického soukromého procítění, což má ale za výsledek, že se z umění vytrácí ono „neosobní“ a „nadosobní“.
Uchazeči ve filmu často říkají, že odevzdané práce vycházejí z nich samotných a z jejich unikátního vidění světa, nejsou o tom ale schopni mluvit jinak než ve frázích, které úplně neozřejmí, proč by jejich tvorba měla někoho zajímat.
Možná nejzajímavější na filmu je nakonec právě to, že se mu mezi uchazeči nepodařilo najít nikoho, kdo by neřešil pouze sebe a kdo by o umění dokázal říct jednu rozvitou větu. Ministr kultury Martin Baxa, který ve Varech potvrdil, že kulturu čekají těžké časy, ale nikdo víc peněz nedostane, se vedle mě v řadě smál, až se za břicho popadal, mně však z téhle zkoušky umění ve finále trochu zatrnulo.
