Do zlatavě jantarové skleněné koule se opírá paprsek večerního jarního slunce a zalévá jednu z nejslavnějších místností Česka měkkým světlem.
Objímá půlkulatou zástěnu z makasarového dřeva, odráží se zpátky do skleněného artefaktu a spojuje je v jedno – jako by tahle krása ve tvaru koule odjakživa a vždy žila s vilou Tugendhat a její slavnou jídelnou. Je tady přitom jen pár hodin.
Je jedním z devíti děl, která z její energie a odkazu architekta Mies van der Roheho vytvořil sochař Rudolf Burda a do nejznámější vily naší země se na ně přišla podívat elita českého byznysu a sběratelů.
Foto Archiv umělce
Kurátorka téhle mimořádné výstavy Lenka Lindaurová k Burdově dílu říká, že je v něm něco, co dělá umění uměním – libozvučně francouzsky řečeno „je ne sais quoi“, něco speciálního, nepopsatelného.
Asi na tom něco bude. Většina z vystavené devítky děl se hned ten večer prodá. Za stovky tisíc, za nižší miliony korun.
Díla Rudolfa Burdy si už dříve objednal Petr Kellner, sultánové a vládci Orientu, jeho téměř sedmimetrová skulptura stojí před sídlem slavné firmy Leica. Cestu do Tugendhatu a sbírek movitých lidí přitom ukul v potu, ve výhni a na kovadlině.
Rudolf Burda je totiž původně umělecký kovář, absolvent střední uměleckoprůmyslové šperkařské školy v Turnově. Umění neprodává déle než deset let, živí se jím teprve posledních pár roků. Léta předtím za něj nic nekasíroval, ale naopak utrácel za jeho výrobu.
Ve sklárnách, kovárnách, kde si platil hodiny a hodiny u pece a tvořil jenom sám pro sebe.
I když ve svém díle vzývá vesmír, dívá se zasněně do mraků, kouzlí s magií čísel a propojuje minimalismus, geometrii a čistotu s živly skla, kamene i kovu, stojí nohama pevně na zemi, jako někdo, kdo se prostě živí rukama.
„K umění jsem se propracoval přes řemeslo. Pořád si myslím, že umění je od slova umět. Ale i tak jsem tátovi vždycky tvrdil, že se budu živit jako umělec, sochař, a budu mít díla po celém světě.“
