Hrobové ticho na pražské předpremiéře nasvědčovalo, že tenhle film bude diváky drtivě svírat. Zóna zájmu, na niž vám přinášíme první českou recenzi, totiž našla děsivě obyčejný způsob, jak se vrátit k hrůzám holokaustu ve světě, který je vůči nim někdy otupělý. Zaměřuje se na lidi, kteří k nim byli apatičtí už tehdy.
Mohla by to být prostě obyčejná rodinka, která obývá velký dům se zahradou kdesi za městem, kde žije svůj vysněný život. On sice musí odejít každé ráno do práce, když se z ní ale vrátí, hraje si s kupou ratolestí na zahradě, již ona s něhou opečovává.
Na tomhle prosluněném kusu země jsou všichni tak rádi, že by se kvůli němu dokonce neváhali alespoň na čas rozdělit. To když jemu v práci oznámí, že ho chtějí přeložit jinam. To zní celkem nevinně, ne?
Jenže hlavou oné famílie je Rudolf Höss, vysoký nacistický pohlavár a také nejdéle sloužící velitel koncentračního tábora v Osvětimi, kde bylo zavražděno 1,4 milionu lidí, převážně Židů.
Do práce nemusí chodit daleko, rodinné sídlo piplané manželkou Hedwig totiž sdílí jednu velkou zeď s ostnatým drátem se samotným táborem, kde se děly ty největší hrůzy historie. Jenže ty v Zóně zájmu, novém filmu režiséra Jonathana Glazera, přímo nevidíme. Ušetřeni jich ale nejsme.
Osvětimská realita do idylického života Rudolfa a Hedwig proniká pouze skrze zvuk, jakýsi bílý šum utrpení, konstantní hluk tvořený lidským sténáním a škemráním, výstřely, řevem dozorců či štěkotem psů.
Zvuková plocha vytvořená sound designérem Johnniem Burnem je mimořádně tísnivá i ve chvíli, kdy si uvědomíte, že by se na ni možná opravdu dalo zvyknout, stejně jako už doma nevnímáte zvuk ulice s lomozivými tramvajemi a výskotem školáků.
Glazer snímá Hössovu rodinu v odosobněných celcích, skoro jako kdyby inscenoval v nějakém vycíděném teráriu sociologický experiment, který ale nevede k žádným uspokojivým odpovědím.
Nikdy nevíme, co se Hössovým skutečně honí hlavou, neboť ve všech záležitostech týkajících se masového vraždění jsou praktičtí, klidní a utilitární. Höss řeší s kolegy u kávy efektivitu nových plynových komor a pak se jde pomazlit s dětmi. Je to šokující, jak v tom není žádné očividné drama.
Režisér tak diváka znovu vyvádí z míry tím, jak mohou být tyto scény z rodinného života v jádru povědomé. Copak také s našimi blízkými horlivě neřešíme technické a provozní detaily našich životů, abychom náhodou nezačali mluvit o tom opravdu podstatném, co náš život skutečně ovlivňuje a kolem čeho se naše dny točí?
Volná adaptace stejnojmenné knihy Martina Amise ale zároveň nedělá z rodiny tajuplná, inteligentní, atraktivní monstra, o nichž by dneska jejich sousedé říkali, že by to do nich nikdy neřekli.
Hedwig v podání Sandry Hüller, jedné z nejlepších hereček naší doby, umí být velmi lehce ploše zákeřná, když jako chvástavá „královna Osvětimi“ hrozí své židovské služce jen tak mezi řečí zpopelněním. Je tu zkrátka tenze, zhmotněná třeba nočním úprkem jedné návštěvnice rezidence Hössových.
Zóna zájmu, točená přímo v Osvětimi, může některé diváky odpuzovat tím, že do velké míry spočívá pouze v jedné rozvíjené tezi. Tedy onom kontrastu, kdy přes vonící karafiáty na krásné zahradě nevidíte kouřící komíny koncentráku.
Glazer se tím ale umně vyvléká z pastí tématu holokaustu, které v rukou bezpočtu filmařů ulpívá na očekávatelných obrazech utrpení, dojetí či burcování k akci.
V jiných výrazných existenciálních hororech poslední doby jako Oppenheimer či Zabijáci rozkvetlého měsíce nakonec protagonisté aspoň částečně pochopili, jaké hrůze se propůjčili, Zóna zájmu ale podobně hollywoodsky katarzní není, takže je mnohem silnější.
A také radikálnější, protože oproti současnému trendu nemluví přímo o obětech, nýbrž pachatelích zla. Hlavně ale ohledává možnosti filmového vyjádření, filmem přemýšlí a věří mu. To už dneska bývá svátek. Jakkoli se na konci budete cítit, že sledujete svítání v pekle.
