Pan a paní Smithovi se v novém thrilleru Operace Black Bag jmenují George a Kathryn. Zachrání spíš svět, nebo svoje manželství? Snímku Stevena Soderbergha je to vlastně dost jedno.
Je mu přes šedesát a už všechno dokázal. Tak si už několik let vlastně jenom hraje. Steven Soderbergh, režisér Dannyho parťáků či Traffic – Nadvlády gangů, si v posledních letech pravidelně dopřává jakási žánrová cvičení, více či méně odtažité miniatury, v nichž plní či podvrací nejrůznější konvence za asistence hereckých hvězd, které jsou vděčné, že nemusejí šaškovat někde před zeleným pozadím.
Loni už podobným způsobem natočil variaci na horor, již nyní střídá hra na špionský thriller. Soderbergh se v tomto případě chová jako tvůrce, jenž si předem určil několik proměnných – patrně chtěl, aby to byla hlavně staromódní konverzačka, která ani tak neoslňuje výbuchy, jako spíš jen jiskří slovní ekvilibristikou několika dokonale oblečených lidí v naklizených interiérech, které křičí „old money“.
Konvence špionských thrillerů ale ohýbá hlavně tím, že na scénu vábí hned tři romantické páry agentů, které spolu i pracují v budově britské rozvědky.
V současném klimatu by to mohla být noční můra HR oddělení, tady ale spíš všichni obdivují, jak „dokonale monogamní“ je dvojice, která Soderbergha se scenáristou Davidem Koeppem zajímá nejvíc. Někdo je ale dost možná chce rozeštvat.
George (Michael Fassbender) má zjistit, kdo z agentury vynesl software, jenž může „roztavit atomovky“, přičemž jednou z podezřelých se stává právě jeho žena Kathryn (Cate Blanchett).
Oba herci zde hrají podle svého typu – Fassbender tedy málomluvného profíka skoro jak z Fincherova Zabijáka, Blanchett zas ledovou královnu, již oproti své dirigentce Tár modeluje víc jako ženu vamp.
Jejich kolegové zde umírají na podivné infarkty, jim samotným hrozí vyhazov z agentury a dokonce se naťuknou i morální dilemata spojená s úderem na Rusko útočící na přímo nezmíněnou Ukrajinu, zároveň jde ale o film, kde Fassbender všem agentům podá drogu, aby je rozmluvil o jejich sexuálním životě, jen aby pak odkláněl satelit jak v nějakém střeleném devadesátkovém thrilleru.
Operaci Black Bag rámují dvě scény napjaté večeře, které film ještě víc přibližují k jakési sofistikované reality show, kde si všichni hrají na špiony, plní úkoly, tvoří aliance a naoko se svěřují týmové psychiatričce, jen aby se pak u stolu pokusili najít zrádce přímo ve svých řadách.
Skutečné drama tak z povahy věci nikdy nepřijde. Paralela zpravodajské práce a partnerského vztahu, v níž se dva lidé také neustále sledují, je slibná, bohužel z ní ale mnoho nevyplyne.
Operace Black Bag se totiž kompromituje hlavně tím, že asi v polovině nechá oba hlavní agenty ulehnout do postele, kde si všechno řeknou. Nestojí pak před žádnými těžkými volbami, scénář jim to zkrátka nedovolí.
Soderbergh tak vlastně potvrdí onen původní předpoklad hry, do níž není plně položený, spíš jen tak flexí, užívá si, aby zase po chvíli odcupital k nějakému dalšímu projektu, který odrežíruje levou zadní. Je to trochu rozpačité.
Kdy naposledy vypadal, že mu o něco skutečně jde, cosi riskuje? Možná snad v případě Liberaceho, ale to je rok 2013. Dávno.
Operace Black Bag tak připomíná návštěvu, která vás okouzlí, ale po jejím odchodu si řeknete, že jí šlo hlavně o ni samotnou. Aby se předvedla. Přes to všechno se jí ale jedna věc musí nechat. Ví, kdy odejít, a to po krásných, úsporných devadesáti minutách. Jaký film vám dneska něco takového dopřeje?
