Třetí řada Bílého lotosu má po velkolepém devadesátiminutovém finále, které nejtemnější a nejpomalejší řadu ze všech rozhýbalo na střelnici, kde mohl být pistolníkem i růží skoro každý. Co se nakonec v thajském resortu semlelo? Čtěte na vlastní nebezpečí.
Upnula jsem se postupně na práci, lásku a děti, ale dostala jsem se nakonec do stavu, kdy nevěřím v nic. Smysl mému životu tak nakonec dává jen čas, svěřuje se v poslední epizodě třetí série Bílého lotosu ubrečená čtyřicátnice Laurie svým dvěma kamarádkám z dětství, které nakonec přes všechno vzájemné pomlouvání musely zjistit, že je svázala právě doba, již spolu prožily.
Skoro by se zdálo, že tímhle monologem mluví režisér a scenárista Mike White i k divákům, kteří v mnoha případech po celých sedm epizod frflali, že se v této sérii nic neděje, že se zkrátka v thajském resortu přešlapuje na místě, kde se většina bohatých hostů spíš jen míjí v prázdných příslibech šťavnatých interakcí. Nejde o cíl, ale o cestu, mrká na nás v posledních minutách White!
Pravdou ale zůstává, že během všech těch epizod jsme museli často skousnout, že se v thajském resortu dějové linky jednotlivých zazobanců posouvají po milimetrech, i když herci jako Patrick Schwarzenegger, Parker Posey nebo Aimee Lou Wood dokázali v duchu této série skutečně „žít přítomným okamžikem“.
Kolik epizod ale skončilo tím, že Timothy Ratliff přemítal, že zabije buď sebe, nebo svoji zchudlou rodinu? Proč se tolik hrozilo zbraní, když ji Gaitok celkem v klidu ukradl nazpátek? A jakou úlohu měl hotelový manažer, pouhý stín šéfů z minulých řad?
Ono devadesátiminutové finále některé z výhrad vyřešilo, protože White konečně dovolil svému konstruktu uspokojivě vygradovat v zatím nejtemnější řadě ze všech, u níž už vlastně zapomínáte, že jste se v minulých řadách smáli Jennifer Coolidge nebo hrabivým, vraždícím gayům.
Tentokrát jako by už bohatství ani nehrálo podstatnou roli, neboť jsou všichni až moc na dně, než aby se hádali o lepší pokoj jako v první pandemické řadě. White se na svoje postavy nyní pokouší dívat optikou východní spirituality, zcela je obnažuje. Samozřejmě jsme pořád v Bílém lotosu, takže někdo má při tom ruce v trenkách svého bratra.
Víc než jindy se zde ale řeší rozpor mezi vnitřkem a vnějškem, kdy Jaclyn uráží přítomnost seniorů, Piper se přes všechno buddhistické učení nedokáže vzdát materiálních statků a Frank přemítá, co je jeho sexuální identitou. Možná nejzajímavější je napětí z toho, jak svoji formu „naplní“ Lochlan – virální „incest“ byl skutečně jen zástěrkou pro dojemnou story o dospívání.
Opět se tak hraje o to, kdo se dokáže změnit, kdo obstojí ve zkoušce nebo ukáže svoji pravou tvář. White je ale silný v tom, že svým postavám moc nefandí, aby mohly scénu lehce opustit jako světci, ale umí k nim být férový. Škoda, že v úplném finále tolik nevyzní paradox spojený s Gaitokem a Belindou.
Třetí Bílý lotos vyvrcholil řeckou tragédií, která se dala alespoň zčásti předvídat, což byl možná důvod, proč thajský resort zbylí přeživší opouštěli v podivuhodném klidu, jako kdyby zrovna nebyli svědky vraždy několika lidí. Možná ale prostě jen tušili, že se podobná variace stejných duší v nových formách vrátí zase ve čtvrté sérii. Půjde je ale obnažit ještě víc?
