Komiksový film Flash, seriály Tajná invaze nebo Citadel, ty všechny měly rozpočet, z něhož by česká kinematografie žila celou dekádu. A přesto nevypadaly nijak skvěle a u diváků nezazářily. Proč? Vysvětluje hollywoodský producent.
Když měla před pár lety premiéru marvelovka, mluvili o tom všichni. Když ale před pár dny končil seriál Tajná invaze, bylo kolem něj podezřelé ticho. Z mizerné sledovanosti se bude Disney vzpamatovávat ještě dlouho, zvlášť když vezmeme v potaz obrovský rozpočet, který překročil 200 milionů dolarů (zhruba 4,4 miliardy korun).
Tedy skoro tolik, kolik stály filmy Barbie a Oppenheimer bez marketingu dohromady.
Pokud byste ale chtěli za tyhle peníze na malých obrazovkách vidět něco výjimečného, nedočkali byste se. Tajná invaze se svými odfláknutými triky vypadá, jako kdyby stála zlomek této cifry.
„Vzpomeňte na bombový útok z první epizody, jenž se odehrává v Moskvě, ale ve skutečnosti je točený za obchoďákem v britském Halifaxu. A vypadá tak,“ posmíval se propadáku nedávno list The Telegraph.
V kinech to není o nic lepší – stačí vám vidět prvních deset minut Flashe, který vyšel na 220 milionů dolarů (4,8 miliardy korun), aby vás bouchlo do očí, jak postavy ani objekty nemají žádnou hmotnost, jak prostě poskakují vzduchem tak, jak to trikař chtěl.
Vrchol pak přichází v seriálu Citadel, v němž superšpioni kradou kmen eboly z hor v Íránu. Následuje přestřelka na lyžích, která s dokreslenými výbuchy s kouřem vypadá jak z nějaké patnáct let staré počítačové hry.
Účtenka? Padesát milionů dolarů za epizodu, celkem tedy 300 milionů dolarů, v přepočtu astronomických 6,6 miliardy korun.
Takové cifry udivují i lidi z oboru. „Přijde mi to docela neuvěřitelné. Nerozumím, jak to mohlo stát padesát milionů dolarů,“ sdělil Forbesu producent Kevan Van Thompson, který v Česku točil filmy jako Králíček Jojo, Úkryt v zoo nebo White Bird.
Jak se stalo, že současné filmy a seriály stojí tolik peněz, ale stejně vypadají tak odfláknutě, zanedbaně a lacině, jako kdyby na nich nepracoval nikdo s estetickým cítěním?
„Triková a postprodukční studia zažívají takový nával práce, že v polovině případů se prostě nedostanete ke kvalitním lidem,“ míní Van Thompson.
Digitální triky vyrábějí stovky společností po celém světě, velké filmy na nich stojí, což prý bude pokračovat i kvůli takzvaným volume stages, kdy se pozadí při natáčení v ateliéru promítá na obří obrazovky v reálném čase a netvoří se klasickým klíčováním. Taková možnost už je i v Praze, využívá to třeba seriál Nadace.
„Miluju skutečné lokace, ale některé věci na nich prostě nenatočíte. Dneska se také děje to, že někteří režiséři a herci na nich nechtějí točit. Nebudu říkat jména, ale pamatuji si, že jsme tady v Praze měli točit opravdu skvělý scénář,“ vzpomíná producent.
„Režiséři by velmi rádi přijeli, natáčení by bylo mnohem levnější než v Americe, ale hlavní herec řekl, že neopustí New York a že se to musí natočit tam. Stálo je to pak deset milionů dolarů navíc,“ přibližuje, na čem může rozpočet bobtnat.
U zmíněné Citadel podle médií šponovaly ceny neuspokojivé testovací projekce, po nichž se režiséři rozhodli přetočit celé epizody. To přitom není nijak výjimečné. Studia často nevědí, co vlastně tvoří, dokud neuvidí první hrubý střih, do produkce zároveň projekty posílají dřív, než jsou hotové scénáře.
Když chybí vize, nejde ani dodávat jasná zadání trikařům, kteří musí na poslední chvíli plnit nejasná zadání. Přepracovaní lidé pak dokonce dodělávají triky i po premiéře.
„Když odevzdáte výsledek, (studia, pozn. red.) řeknou: Je to skvělé, ale potřebujeme víc akce. A pamatuješ, jak jsme ti řekli, že tu jednu sekvenci dáme pryč? Možná jsi měl pravdu, dáme ji nazpátek,“ popisuje praxi Van Thompson.
A dodává, že jde také o konkurenční boj, kdy „všechno musí být lepší a větší, než bylo předtím“, protože to diváci očekávají.
„Dříve stačilo v akčním filmu dát pár ran, dneska akce musí být skoro nepřetržitá. Podívejte se na čtvrtého Johna Wicka. Tohle bude pokračovat. Lidé chtějí víc a víc. Jakmile by toho bylo ‚méně‘, nevyděláte peníze,“ pokračuje producent.
Filmy přitom jsou velký byznys a studia i velké nezávislé firmy chtějí především vydělávat. „Umění? Na to zapomeňte,“ prohlásil Van Thompson, s nímž vznikl rozhovor ještě předtím, než se k hollywoodské stávce přidali herci.
Boj o ty největší hvězdy přitom rozpočty také poznamenává. „Jejich agenti jsou neuvěřitelně chamtiví a drží v rukou veškerá esa, protože zas tolik opravdu velkých hvězd tady není. Rozhodně ne tolik jako třeba před dvaceti lety,“ míní producent.
Osvědčená jména podle něj pomalu stárnou a z generace mladších kolem třiceti let je málo takových, kteří by zvládli utáhnout film. Tvrdí, že na velké peníze si dnes přijde třeba Timothée Chalamet, jehož dokonce označuje za „zlatého chlapce“.
O tom, že největší hvězdy a režiséři stojí majlant, svědčí třeba i rozpočet filmu The Gray Man, nejdražšího snímku Netflixu, který se točil v Česku a stál 200 milionů dolarů. Tady Netflix utratil „pouze“ 752 milionů korun, tedy přibližně 34 milionů dolarů.
Zbytek tak musela sebrat postprodukce a hlavně dvacetimilionové honoráře hlavních hvězd, stejně jako producentů či režírujících bratrů Russoových. Za digitální efekty pak podle všeho dnes padne přibližně třetina rozpočtu. Mimochodem, na vývoj scénáře vám obyčejně „stačí“ méně než pět procent rozpočtu.
Rozpočty samozřejmě v poslední době nabobtnaly i vinou covidových odkladů, kdy se natáčení blockbusterů jako Mission: Impossible Odplata – První část kvůli koronaviru tolikrát přerušovalo, až to celé stálo studio Paramount 290 milionů dolarů.
Rychle a zběsile 10 pak vyšlo na 340 milionů dolarů a nový Indiana Jones byl jen o čtyřicet milionů levnější. Tady se sluší podotknout, že rozpočtové excesy byly Hollywoodu vlastní tak trochu vždycky – vzpomeňte na čtvrté Piráty z Karibiku s absurdním rozpočtem 410 milionů dolarů.
„Nedávno jsme tady točili Ballerinu. Některé náklady se od našeho předchozího projektu, Vrány, zčtyřnásobily,“ připomíná producent van Thompson s tím, že nesmíme zapomenout ani na inflaci.
Velké rozpočty podle producenta v dohledné době nezmizejí. „Myslím, že přijde čas, kdy aspoň jedna z velkých streamovacích platforem padne, a až pak se věci změní,“ míní. Do té doby se prý budou posouvat hranice toho, kam až má rozpočet sahat, ačkoli všichni velcí hráči jsou také extrémně zadlužení.
Nyní se natáčení velkých amerických projektů v Česku kvůli hollywoodské stávce zastavila, pro letošní rok jsou také zavřené pobídky, což pro filmový průmysl není dobrá zpráva. Kevan Van Thompson se směje, že zkrátka není lehké dělat filmy, přesto zůstává optimistou.
„Myslím, že kinematografie tady ještě pár roků bude. Covid nám ukázal, že nechceme být doma. Vidět film na velkém plátně je důležitá věc pro hodně lidí. Teď se musíme zaměřit na to nedělat remaky ani rebooty a raději mít originální nápady,“ dodává.
