Ve zlaté éře topmodelek patřila Tereza Maxová k těm nejznámějším. Svoji tvář a světovou slávu dokázala přetavit v nadaci pomáhající dětem, která letos slaví už čtvrtstoletí úspěšného fungování. Ona sama oslavila padesátiny a říká, že našla v životě skutečné štěstí.
Tenhle rozhovor vznikal na etapy a za pochodu. Doslova. Jedna z nejúspěšnějších českých topmodelek Tereza Maxová je na prahu padesátky pořád akční, a navíc ráda chodí, takže jsme s ní nachodily kilometry.
Nejprve po deštivé pražské Letné, kde v půlce září probíhala její sportovně-charitativní akce Teribear, a pak o měsíc později i na prosluněné pláži turecké Kaplankayi, kde má dnes Maxová a její rodina druhý domov.
A pokaždé bylo hodně o čem mluvit.
Tereza Maxová zdaleka není „jenom“ topmodelka, která se už v devadesátých letech objevovala na obálkách světových módních magazínů, procházela se po mole na přehlídkách nejvěhlasnějších jmen módního průmyslu, v zákulisí se potkávala s osobnostmi typu Micka Jaggera a chodila do baru s Lennym Kravitzem.
Už v době, kdy byla na vrcholu své kariéry a kdy slovo filantropie zdaleka nebylo v běžném slovníku známých osobností, dokázala svou krásu a slávu přetavit v úspěšnou Nadaci Terezy Maxové dětem.
Ta už čtvrtstoletí pomáhá opuštěným dětem nejen ve více než dvou stovkách dětských domovů, v kojeneckých ústavech, ale i rodinám v krizi, a její zakladatelka je dodnes její tváří i duší.
„V roce 1997 jsem jela pomáhat na Moravu zasaženou povodněmi. V gumácích jsme vynášeli zabahněné věci z kojeneckých ústavů, které se musely evakuovat. A já najednou viděla, že to není jen jeden kojeňák, že těch ústavů je víc.“
„Zasáhlo mě to. A tak nadace, která v té době pomáhala jen jednomu ústavu, začala pomáhat po celé republice,“ vzpomíná na začátky své nadace v jejích kancelářích v centru Prahy šťastná modelka oblečená v černé kombinéze a bílých teniskách.
A šťastná má být proč, její nadace za poslední tři roky rozdělila přes 64 milionů korun, jen vloni to bylo více než dvacet milionů. Od roku 2015 navíc každoročně pořádá úspěšnou a populární desetidenní charitativní akci Teribear spojenou s během veřejnosti.
Za pětadvacet let svého fungování pomohla nadace více než půl milionu rodin, dětí a mladých lidí, kterým rozdala bezmála půl miliardy korun.
A jubileum slavila i sama Tereza, když si k padesátým narozeninám, jež oslavila poslední srpnový den, nadělila knihu nazvanou prostě Tereza, vytvořenou na základě jejích osobních deníků, které si začala psát na konci osmdesátých let.
Kdyby nedělala modeling, byla by pravděpodobně právničkou – těsně po revoluci ostatně studovala dva roky na právnické fakultě, nakonec ale vyhrála tehdejší Mekka módy Paříž.
Tam se Tereza Maxová jako jedna z vítězek konkurzu agentury Madison úplně poprvé vydala už v srpnu roku 1989 společně s Evou Herzigovou, která je dodnes její nejbližší kamarádkou.
V pouhých osmnácti letech se tak poprvé ocitla na Západě, bez znalosti jazyka, bez peněz i hlubšího povědomí o světě módy. Musela se o sebe postarat sama – a postarala. Dokonce až tak úspěšně, že ji dnes zná celý svět.
Foto Anna Kovačič
Terezo, jak vzpomínáte na dobu, kdy jste v osmnácti v Paříži začínala dráhu modelky?
Dětství jsem trávila v komunistickém Československu a to byl spolu s rodinou celý můj svět. Když jsem přijela do Paříže, neměla jsem představu, jak to na Západě funguje… Těžko se to popisuje. Tatínek mě tehdy nechtěl pustit, řekl mi, že musím počkat, až budu plnoletá a budu si o sobě rozhodovat sama.
Počkala jsem si na to, 31. srpna jsem oslavila osmnáctiny a 1. září jsme skutečně spolu s mou kamarádkou Evou Herzigovou mávaly rodičům na peronu. Mimochodem popis tohohle zážitku jsem dala i do své knihy – svůj vstup tam mám já a svůj i Eva. A hrozně zajímavé je, že si každá ten zlomový okamžik pamatujeme úplně jinak.
Pro rodiče, kteří strávili život v totalitě, určitě muselo být obtížné nechat vás odjet na Západ…
Určitě. Naši tou dobou už byli rozvedení, takže na nádraží se se mnou loučila mamka s bráchou a bylo na ní vidět, že bojuje sama se sebou a snaží se být statečná. Na druhou stranu si myslím, že mi důvěřovala, byla jsem už jako malá extrémně zodpovědná a samostatná.
Nechtěla jsem se nechat vodit od mámy za ruku, sama jsem se chtěla starat o bráchu, už jako čtyřletá jsem ho bránila, když mu nějací velcí kluci v Ústí chtěli házet sníh do kočárku… I do školy jsem pak chodila sama, nebála jsem se. Takže jsem se s určitou naivitou nebála ani té cesty do Paříže, těšila jsem se.
Zároveň jste šla do prostředí, které jste vůbec neznala. Co vás tehdy nejvíc překvapilo?
Byl to úplně jiný svět. Najednou jsem se ocitla v prostředí, které se vůbec nezajímalo o to, jaká jsem, ale jen o to, jak vypadám. Navíc si zpětně myslím, že i když si mě tehdy agentura na konkurzu vybrala, úplně jsem se jim nehodila do portfolia.
V té době frčel klasický typ krásy s mírami 90-60-90, do kterého jsem úplně nezapadala, takže moje začátky vůbec nebyly jednoduché. V tomtéž roce (1989, pozn. red.) jsem si začala psát deníček, z něhož vzešla i moje kniha, a z dnešního pohledu byly ty moje zápisky hodně naivní.
V čem třeba?
Už třeba jen popis příjezdu na pařížské nádraží, kde najednou cítíte vůni palačinek a vidíte banány a říkáte si no teda, banány 1. září! Nebo když vás na nádraží řidič naloží do auta, pustí rádio a z něj slyšíte písničky, které vůbec neznáte…
Paříž byla barevná, pestrá, krásná, a i když mi tam bylo smutno, všechny ty vjemy jsem vstřebávala naplno, takže když jsem se po měsíci vrátila domů a nastoupila na práva, bylo mi to líto. Jenže hned nato přišel listopad 1989 a s ním revoluce a já měla pocit, že musím být u toho, když se u nás dějí tak velké věci.
Ta atmosféra nově nabyté svobody a otevírajících se možností byla prostě neuvěřitelná, i lidská solidarita tou dobou byla úžasná.
