Režíroval jeden z nejlepších českých seriálů vůbec a nedávno si za něj právem převzal Českého lva. Do pokračování Metody Markovič už se ale Pavel Soukup nezapojí – a nijak nezastírá, že ho to mrzí.
Slavnostní ceremoniály nijak nevyhledává, ale na tenhle dorazil rád. Jednak tušil, že bude přebírat cenu sám, jednak chtěl podpořit své kolegy. Metoda Markovič: Hojer totiž měla hned deset nominací na Českého lva, který rozdával ceny počátkem března.
Nakonec proměnila tři, mezi nimi i tu za nejlepší minisérii nebo seriál, kterou si spolu s tvůrci převzal Pavel Soukup mladší. Muž, který rozhodně není ve světě českého filmu nový objev. Jde o syna slavného herce a dabéra stejného jména, je zavedeným režisérem na reklamní scéně, a především na sebe upozornil seriály #martyisdead a #annaismissing. Za prvně jmenovaný dokonce získal cenu Emmy.
Ohlas, který vzbudil jeho dosud poslední velký projekt Metoda Markovič: Hojer, se ale s dalšími počiny nedá srovnat.
Šestidílný seriál o sériovém vrahovi a kriminalistovi, který jeho případ vyšetřuje a volí při tom nečekaně humanistický přístup, se stal fenomeném. Zaujal řemeslnou kvalitou, překvapivým dějem i pečlivým vykreslením policejní práce.
A diváci to ocenili: na Československé filmové databázi má famózní skóre devadesát procent a 24. pozici mezi seriály, nejvyšší z tuzemských děl. Kolem něj jsou světové hity jako Stranger Things, Dům z karet nebo The Wire – Špína Baltimoru.
Což je odezva, která šokuje i samotného režiséra. „Doteď to nechápu. Čekal jsem tak 73 procent. Ani s tím nesouhlasím, znám spoustu lepších seriálů, i českých,“ říká Pavel Soukup mladší upřímně.
V pražském Rudolfinu si Metoda Markovič: Hojer, počin platformy Voyo, vysloužila i České lvy pro Petra Lněničku za výkon v hlavní seriálové roli a Petra Uhlíka za vedlejší part.
Ač Soukup za svůj seriál sklízí potlesk i více než rok po premiéře, zároveň v něm zůstává hořkost z toho, že se nemůže zapojit do příprav pokračování s podtitulem Straka, na němž pracuje tvůrčí tandem Jan Vejnar, Tomáš Pavlíček. Nepohodl se totiž s producenty.
„Ctím rozhodnutí producentů, ale bylo mi líto, že mě postavili před hotovou věc. Nesrovnatelně víc mě ale mrzí neoslovení fenomenálního střihače Tomáše Holocsyho. Ten pro úspěch Metody Markovič udělal víc, než mnozí vůbec tuší,“ posteskl si.
Nezahojil rány ani úspěch na Českých lvech? Neproběhlo nějaké usmíření?
Nejsme ve válce, tedy usmíření netřeba. Za ukončení spolupráce se přece nikdo omlouvat nemusí, dialog by byl nutný pouze v případě, že bychom pokračovat ve spolupráci chtěli, ale v pohodovější atmosféře.
Foto se svolením Pavla Soukupa
Proč k dialogu nedošlo?
Byl jsem na diskusi připraven, ale určitě byla i moje chyba, že jsem se ji nepokusil vyvolat. Mrzí mě, že se mi nepodařilo získat si u tvůrců důvěru. Prošel jsem konkurzem, takže v nějakém momentu jsem musel prokázat, že to myslím dobře a chápu tvůrčí vizi.
Je ale normální při vývoji projektu odhalit nedostatky a snažit se je vyladit. Tyhle snahy mohly být špatně vyloženy, že jsem chtěl scénář měnit z důvodu vlastní tvůrčí ambice nebo si ho přivlastňovat. Nepodařilo se mi vysvětlit, že za výsledek mám jako režisér stejnou zodpovědnost jako jeho tvůrci.
Jak vám tedy ukončení spolupráce vysvětlili?
Oficiální vysvětlení bylo, že každá série má mít jiného režiséra. Nutno dodat, že celý tým, včetně mě, jsme byli v podstatě úplní začátečníci. Přišlo mi záhadné, až experimentální, že nám Nova dala tak bezbřehou důvěru.
Ale právě kvůli nezkušenosti jsme neustále naráželi na svoje ega, vkus i rozdíly osobností. A příliš velká začátečnická sebejistota nám občas bránila vyhodnotit dobrý nápad. Domnívám se, že o pár takových dobrých nápadů jsme zbytečně přišli. Předpokládám tedy, že podobných peripetií se chtěli tvůrci vyvarovat, a i proto oslovili zkušenější režiséry.
Druhá série bude dynamičtější, uvedla Nova
Televize Nova sdílela na sociální síti X příspěvek, v němž režisérskou změnu komentoval kreativní producent platformy Voyo Tomáš Hruška: „Nejen u true crime seriálů, které pokračují dalšími sériemi, je zvykem, že se mění tempo, mnohdy způsob vyprávění, a tedy i klíčové tvůrčí profese, včetně režiséra. Druhá série Metody Markovič bude po všech stránkách dynamičtější, což je dané naprosto rozdílným a nečekaným pachatelem i rychlostí, s jakou byl případ Jiřího Straky vyšetřen. Volba proto padla na režisérské duo Jan Vejnar – Tomáš Pavlíček, kteří už svým společným filmem Přišla v noci ukázali, že na malém prostoru dokážou odvyprávět velký příběh. Pavel Soukup nastavil laťku hodně vysoko. Věříme, že se nám podaří kvalitám první série dostát.“
Nijak nezastíráte, že jste perfekcionista s vysokými nároky. Nehrálo i tohle roli?
Určitě se mnou může nastat konflikt, ale jsem vychovaný reklamou, opravdu ctím zadání i producentskou vizi. Dávám si záležet na naplnění této vize, a to v každém detailu, ale i tak jsem otevřený diskusi. Očekávám pak stejnou otevřenost. Scénář je sice pro režiséra jako bible, ale plac funguje organicky. Když někdo přijde se skvělým nápadem, tak ho přijmu. Film není matematika, je to kreativní souhra, spíš jako jazz.
Už jste to dokázal vstřebat, nebo vás bude bolet, až se bude blížit druhá série s podtitulem Straka bez vaší účasti?
Bude to bolet. Na jednu stranu se na to strašně těším, na druhou stranu se bojím, aby to nezkazili. Ale zároveň se bojím, že to bude o hodně lepší. Je to shluk protichůdných emocí. Nejvíc asi žárlím na herce, s nimiž jsem si vytvořil více než přátelský vztah. To je showbyznys, patří to k celé té hře. Vedle vavřínů holt vznikají i podobné situace, takže to tak beru.
Co vás vlastně zlákalo se tehdy přihlásit na režisérský konkurz pro Metodu Markovič: Hojer?
Neměl jsem tehdy přebytek nabídek, takže když přišla nabídka na seriál pro Novu, respektive Voyo, neváhal jsem. Mám rád pestrost práce a rád ředím reklamy dalšími i delšími formáty. Musela by to být velká ptákovina, abych řekl ne. A tohle vypadalo ambiciózně a zajímavě, ačkoli nejsem fanda detektivek ani true crime žánru.
Když jsem se pak začetl do scénosledu, moje zaujetí ještě vzrostlo. Ve změti detektivek, které se tu točí, někdo přišel s příběhem, kde pachatele chytí ve druhém díle. To je samo o sobě výjimečné. Už jen tím mě scenárista Jaroslav Hruška přesvědčil, že půjde o unikátní věc.
Producentské projekty mám rád. Jako tvůrce se často ocitám ve vakuu, přemýšlím, jaký příběh má smysl vyprávět, a dehonestuju vlastní nápady, protože už je tisíckrát někdo natočil. Zato když přijde projekt, v němž už někdo vidí smysl a má jasnou realizační i distribuční vizi a já ho mám jen co nejlépe natočit, tak takové dostávám nejraději.
Měl jste nějaké inspirační vzory ze zahraničí?
Nemám rád procedurální detektivky s policajty. Z pozice tvůrce i diváka. Jsou prokouknutelné, očekávatelné, rutinérské. Českých detektivek se dělá hrozně moc a jsou psané na kvantitu, chybí tam často špetka originality v postavách i ději. Ani to jinak nemůže být, nejde napsat pět detektivních seriálů ročně a myslet si, že budou všechny nadprůměrné.
Ale tady byl scénář výjimečný i z hlediska popisu policejní práce. Podobně jako u jiných úspěšných detektivek, jako jsou Případy 1. oddělení nebo Devadesátky, byly dialogy opisovány přímo ze spisů, většina výslechů a rekonstrukcí skutečně zazněla jedna ku jedné. Doposud jsem v Česku asi neviděl tak realistickou, až dokumentární sondu do skutečné policejní práce.
Foto se svolením Pavla Soukupa
A co ty vzory? Nabízí se třeba Mindhunter, oceňované krimi z dílny Netflixu.
To byla jedna z klíčových referencí. Když někdo o Metodě Markovič řekne, že to je český Mindhunter, beru to jako velkou pochvalu. Zvlášť proto, že náš scenárista seriál Mindhunter neznal, když scénář dokončil. Ale zásadní pro mě byla taky reference z pořadu Ano, šéfe! s klukem, který vysvětluje Zdeňku Pohlreichovi, že schoval řetízek do jiného hrníčku. Takhle jsem si představoval vztah Markoviče a Hojera. Nutil jsem herce, ať si to pustí.
Pochvaly sklízí i herecké obsazení. A to jak perfektně obsazené vedlejší úlohy, tak zejména hlavní role: Petr Lněnička jako kriminalista Markovič a Petr Uhlík coby nevyzpytatelný vrah Hojer. Jak náročné bylo najít perfektní představitele?
Bylo to dlouhé a náročné. Tvůrci měli v hlavě kandidáty, kteří mi přišli naprosto skvělí, hned jsme je pozvali. Ale jeden zrovna neměl čas, druhý zase nezafungoval. Nakonec jsme neměli nikoho a začali jsme od nuly. Situaci zachránila castingová režisérka Gabriela Dorantová a i díky ní jsme objevili tyto dvě hvězdy.
Popište jejich proměnu do rolí Markoviče a Hojera.
Už vizuálně vidíte, že udělali velký krok, který herci často nedělají, respektive si to třeba nemůžou kvůli ostatním zakázkám dovolit. Petr Lněnička hodně přibral. Jak? Prostě přestal na chvíli cvičit, navíc má rád pivo. Petr Uhlík to měl složitější s hubnutím, snažil se udělat maximum, aby se vytáhlému a vyhublému Hojerovi přiblížil. Ale to se pořád bavíme jen o vizuální stránce…
Dobře, co byste z proměny vyzdvihl dál?
Petr Lněnička třeba nekouří (zatímco Markovič v seriálu kouří velmi intenzivně, pozn. red.). Odkoukával pohyby pana Markoviče, naučil se stát jako on, chodit, hrbit, formovat ústa, mimiku. To vše podle fotek či záznamů s dobovým Markovičem. Uhlík to měl těžší, o Hojerovi nevíme, kromě rekonstrukcí a výpovědí, skoro nic, nemáme ani záznam hlasu, musel si tu postavu kompletně vytvořit.
Prý se do role dokonale ponořil.
Byl Hojerem pořád. Lidi na place ho oslovovali Láďo. Nikdo s ním nechtěl jíst, všichni z něho měli trochu strach. On k tomu tak přistupuje, že takhle obtížnou rolí začne žít naplno. Myslím, že nikomu neublížil, ale nebylo příjemné s ním sdílet prostor.
Předností měla Metoda Markovič: Hojer celou řadu, zejména řemeslnou práci s kamerou, zvukem… Proč si nicméně myslíte, že se z ní stal takový hit?
Určitě tomu pomohla fascinace žánrem true crime. I to, co jste zmínil: divák vnímá kvalitně odvedenou řemeslnou práci. A také atypický děj, který se nedá odhadnout dopředu, což mají militantní diváci detektivek rádi. I kdyby Metoda Markovič: Hojer nevyhrála žádnou cenu, už ten divácký ohlas je pro mě vítězstvím.
Co chystáte teď?
Budu rád, pokud se poštěstí, že každý rok budu dělat jeden film nebo seriál. Přicházejí mi velmi atraktivní nabídky i mimo mé portfolio. Což se mi líbí, nechci se zaseknout v jedné škatulce. Chystám jeden atypický krimiseriál pro Českou televizi a životopisný hudební film.
